V úterý 14. listopadu 1989 projednávalo Federální shromáždění státní rozpočet na rok 1990 a autor tohoto textu z toho tradičně připravoval zpravodajství. Atmosféra ve společnosti byla už hodně hustá, v Praze byla spousta zahraničních novinářů a čekali na to, kdy přijdou zásadní změny, které měli za sebou už Poláci, Maďaři, východní Němci, a dokonce i Bulhaři. Ve foyer jednacího sálu stál Miroslav Pavel, mluvčí tehdejšího premiéra Adamce. Když jsem se ho mezi řečí zeptal, jak se dívá na napjatou politickou situaci, odpověděl velmi prorocky: „Je to jak plná vana a my jen čekáme, kdy někdo vytáhne špunt. A možná že to už odšpuntovala ta včerejší demonstrace v Teplicích.“ Spletl se jen o čtyři dny. Ale možná se nakonec až tak nespletl. Dvě teplické demonstrace lidí, kteří chtěli jen docela obyčejně dýchat dýchatelný vzduch, jak na ně v reportáži týdeníku Euro vzpomínají pamětníci, byly příznakem toho, že odpor proti stále méně funkčnímu režimu už není záležitostí jen pár disidentů a jejich mnohých pražských sympatizantů, které policie a Lidové milice rozháněly už od ledna v Praze. A mimochodem je to i dnes aktuálním důkazem, že kapitalismus si s životním prostředím dokáže poradit mnohem lépe než plánované hospodářství.
A pak už následovaly dobře známé a tisíckrát vzpomínané události a především euforie ze svobody a netušených šancí, které se před každým z nás tehdy otevíraly. Že ta euforie vydržela jen pár let, je logické. Svobodná společnost akní zcela nepochybně náležející tržní ekonomika negenerují jen vítěze, ale i poražené, kterých bývá vždy více. Vyrovnat se s tím, že zcela nutným důsledkem návratu demokracie muselo být, že už nemá každý zhruba stejný majetek, většinou zanedbatelné výše, se starší generaci moc nedaří dodnes. Generuje to frustraci, která stále dělí společnost, a sentiment vzpomínek na to, jak to bylo za socíku fajn. Jakkoli jasná čísla v našem dalším textu dokazují, že životní úroveň za těch třicet let neskutečně stoupla.
Nad nedostatkem reflexe si ale nemusíme zoufat. Stačí se podívat přes Krušné hory, jak jsme udělali na jiném místě tohoto vydání týdeníku Euro v sondě do povolebního Duryňska, kde vyhrála AfD. A je jasné, že ani zdaleka větší skok v blahobytu společnost od této frustrace neochrání. Chce to zřejmě ještě hodně času. Těch třicet let je prostě pořád málo. 0
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
