Jako bychom se blížili ke zcela dokonalé rovnováze. Inflace bude nula a platební bilance se zcela srovná, protože nikdo nebude nic vyrábět a nikdo nic kupovat. Jak by tady bylo krásně, kdybych tady nebyl, říká si asi ve strakovce Miloš Zeman. Chce to peníze, a kde vzít a nekrást. Tohle dilema je neřešitelné. Řešit však lze úlohu jak krást a říkat tomu jinak. Velká shoda dnešního premiéra s premiérem minulým není o ničem jiném. Kdyby centrální banka nebyla tak zlá, kdyby tak nehrozila inflací a pustila pár procent navíc s o pár procent nižšími sazbami, to by se to podnikalo. Prorůstové impulsy se říká tomu, když sebereme vkladatelům řekněme desetikorunu ze stokoruny jejich vkladu na rozdílu mezi úroky z depozit a inflací a dáme to našim úspěšným podnikatelům. To je sakra dotace, kam se hrabe úplné zrušení korporačních daní. Koneckonců už se to na počátku reformy osvědčilo.
Na druhou stranu řemen utažený kolem krku ekonomiky měl být určitě povolen dříve a citelněji než v říjnu. Přiznal to guvernér Tošovský, i bankovní rada si na hlavu nasypala trošku popela. Jenže existuje nebezpečí, že úroky nejsou tím pevným bodem, o nějž by se vláda mohla opřít a pohnout strnulou ekonomikou. Nejde přitom možná ani tak o to, čemu se módně říká credit crunch. Banky sice skutečně nyní nepůjčují, ale asi nepůjde ani tak o přehnanou opatrnost, ale o to, že není komu půjčovat. Spíše je dobré se ohlédnout, co se vlastně změnilo od krachu Klausovy hospodářské nepolitiky. Moc toho, kromě těch úrokových sazeb, není. Co tedy vlastně chceme startovat? Tu starou káru, co z ní teče olej a sežere toho více, než uveze? Nebo snad došlo ke změnám v mikrosféře? Máme konkurenceschopné podnikatele na každém rohu, kde postávají jen proto, že nemají těch pár milionů na expanzi na světové trhy? Když se podíváme na argumentaci používanou našimi čelnými ekonomy, patrně nám narostou parohy. Kdo by z toho nebyl jelen. Člen bankovní rady ČNB Hrnčíř řekne v rozhovoru pro Mladou frontu Dnes, že tvrdé podmínky měnové restrikce alespoň donutily podniky konečně k restrukturalizaci, k odprodeji zbytečného majetku, ke snižování nákladů. Proč tedy ta opatrnost při zvedání stavidla u měnového rybníku? Pokud by to tak bylo, stačí jen trochu vody a kola se roztočí o sto šest. Má tedy pravdu Pavel Mertlík, když říká v rozhovoru pro EURO, že k žádné restrukturalizaci vlivem tvrdé měnové politiky nedošlo, že jde jenom o pasivní adaptaci? Pokud je to tak, kde bere odvahu zvedat poptávku rozpočtovým schodkem, zvyšováním mezd v rozpočtové a příspěvkové sféře a opakovanými apely na snížení úroků?
Nakonec všechny diskuse skončí u jediného. Kuponová privatizace byl průšvih, který spraví jen příchod zahraničních investorů, kteří s kapsami plnými peněz a hlavami naditými know-how přichvátají přilákáni daňovými prázdninami a celními úlevami. Jenže já na blanické rytíře od Mohanu už dávno nevěřím. Nakonec od Bajkalu po San Francisko je známo, že v českém průvanu i naditá peněženka z ničeho nic rychle zhubne. Můžeme mít tisíce pobídek, ale bez normálního, celosvětově standardního podnikatelského prostředí nám ke zdravému hospodářskému růstu nikdo nepomůže. Ba ani Klausem a dnes Zemanem vysnívaná devalvace. Tedy skepse? Čeká nás skutečně ještě pár let kousání drnu? Rozhlížení po světýlku na konci tunelu je zatím marné, a tak to vypadá ne na měsíce, ale spíše roky stagnace.
Možná by to chtělo jakési hospodářské stanné právo. Rychlé polní soudy s ekonomickými subjekty požírajícími nejen samy sebe, ale i své věřitele. Neplatíš? Přines zítra soupis majetku a výpis z účtu. Pokud je pohledávka po splatnosti větší, odevzdej klíče od fabriky, osobní auto, byt a televizi a už se neukazuj. Vše vyřízeno do hodiny. Že by zde během týdne patřily tři čtvrtě firem bankám? Bylo by to jen dobře. Představa, že celá Tatra Kopřivnice včetně visacího zámku na bráně patří Komerční bance mi připadá zdravější než současný stav, kdy bankéři, kteří špatně půjčili peníze, spolu s majiteli, kteří tyto peníze prohospodařili, přesvědčují státního úředníka, že jim má mými penězi pomoci z bryndy. Morální hazard bankéřů by tak dostal možná částečné mantinely. Žel, stanné hospodářské soudy zůstanou jen snem věřitelů. Zatím tím snem jsou i normálně fungující soudci s funkční legislativou, zapisující do obchodního rejstříku stotisícové eseróčko stejně rychle jako investiční fondy měněné na holdingy, tedy zhruba za hodinu.
Dokonce to vypadá, že vymahatelnost zákonů zůstane snem i nadále. K změně se lze dopracovat jen pečlivou mravenčí prací legislativců, kteří nepočítají s tím, že se po odchodu z politiky budou živit jako advokáti. Těch kliček ušitých budoucí praxi na míru je totiž ve Sbírce zákonů nepočítaně. Žel, šéfem legislativní rady vlády je advokát.
Podobně je třeba na soudce uplést bič honící je po malém dvorku za lepším vzděláním a vyšší efektivitou práce. Jenže ministrem spravedlnosti je soudce. Žijme tedy v naději, že kozel je opravdu nejlepším zahradníkem. Mezitím můžeme sledovat, jak se vláda s ČNB přetahují o korunu pod prapory hospodářského růstu na straně jedné a ekonomické stability na straně druhé. Dočkáme se určitě snížení úrokových sazeb a také toho, že naše podniky se nerozeběhnou se světovou konkurencí o závod. A zahraniční investoři do nás budou i nadále opatrně šťouchat špacírkou zjišťujíce, zda jsme ještě naživu. Stále totiž platí, že první pomoc v těžké chvíli najdeš na konci své paže. Teprve potom můžeš začít shánět přítele.
