Jízdní řád k euru byl vládou vypracován s plnou odpovědností
V úvodní kapitole známé učebnice Ekonomie varuje Paul Anthony Samuelson před některými léčkami ekonomického uvažování. Jedna taková léčka nese název Omyl poté, tedy proto. Přibližme si tento pojem na jednom konkrétním příkladě. Jak známo, společná měna euro vznikla roku 1999. Poté, v období 1999-2004, rostla eurozóna pomaleji než například Velká Británie či USA. K omylu poté, tedy proto dochází, tvrdí-li někdo bez seriózního odůvodnění, že pomalejší růst eurozóny zapříčinil mimo jiné právě vznik eura.
Účelové konstrukce.
Existuje podezření, že autorská dvojice Stanislava a Kamil Janáčkovi podlehla ve svém článku Není kam spěchat (EURO 9/2006) jmenované nástraze. Uvedení autoři se v úvodu ztotožňují s analýzami evropských institucí, které příčiny slabšího růstového výkonu spojují s nedokončenou liberalizací důležitých segmentů vnitřního trhu, s nedostatečnou pružností a mobilitou trhu práce, s odkládáním fiskální konsolidace, popřípadě s dalšími nepříznivými strukturálními charakteristikami. A proto jsme také svědky tlaku na provádění národních reforem v zájmu dosažení vytyčených lisabonských cílů. Jakmile však Janáčkovi pokračují svými vlastními argumenty, které rozšiřují okruh příčin nízkého růstového potenciálu o fenomén eura, jsme již svědky mlžících a vysloveně i účelových konstrukcí. Vysoce účelové je například zacházení s jejich poznatkem „nápadných rozdílů v tempech růstu HDP mezi zeměmi eurozóny“. Skutečně si lze snadno ověřit, že výtku za nedostatečný růstový výkon lze uplatnit jenom asi na polovinu zemí eurozóny. Zapojíme-li navíc Dánsko, které sice euro nepoužívá, ale dlouhodobě se na něj fixuje, bude bilance ve prospěch rychleji rostoucích členských zemí ještě o něco příznivější. Janáčkovi však tento fakt bagatelizují tím, že rychleji rostou především malé ekonomiky eurozóny, které celkový obrázek příliš neovlivní. To je sice pravda, nicméně pokud se někdo snaží prokázat, že euro poškozuje růst, měl by přece jen více pracovat s poznatkem, že zhruba v polovině případů tato hypotéza selhává. Seriózní analytik by proto tuto hypotézu již dávno odmítl a hledal by vysvětlení v jiných společných příčinách.
Historie skončila roku 2003.
Neméně účelová je manipulace s domnělou divergencí v mírách inflace členů eurozóny. Nechť čtenář z přiloženého obrázku posoudí, zda lze hovořit o rozevírání inflačních nůžek. Prosté oko, nezatížené předpojatostí vůči euru, něco takového určitě nezaznamená. Ano, po určitou dobu bylo možné sledovat divergenční tendence, zachycené podobně jako na obrázku „průměrnou odchylkou národních inflací od inflačního průměru eurozóny“ (přesněji směrodatnou odchylkou). Způsobeno to ale bylo omezeným počtem zemí (kupříkladu Irsko, Nizozemsko), které nastavily své konverzní poměry záměrně na příliš slabé úrovni. Během posledních dvou let lze ovšem pozorovat sbližování a stabilitu inflačních rozdílů, přičemž dosahované parametry dokonce překonávají stav při vzniku eura. Pro Stanislavu a Kamila Janáčkovy však historie končí rokem 2003, aby mohla být konstruována hypotéza o škodlivém působení společné měnové politiky.
Přesně podle učebnice.
Janáčkovi se také odvolávají na studie Evropské centrální banky (ECB), které popisují určitou rigiditu inflačních rozdílů. Jak sami uvádějí, většina zemí s rychlejším růstem HDP se vyznačuje trvale vyšší mírou inflace, a naopak. Na rozdíl od studií ECB se ale v jejich článku nedočteme, že pozorovaný jev je právě přesně ten typ přizpůsobovacího mechanismu, který lze v měnové unii očekávat. Učebnicové přizpůsobení v zemi s vlastní měnou probíhá tím způsobem, že rychlejší růst vyvolává zhodnocování národní měny, to snižuje vnější cenovou konkurenceschopnost, a proto působí ve směru ochlazování růstu. Přizpůsobení bez vlastní měny se naopak projevuje tím, že rychlejší růst povzbuzuje růst domácích mez a cen, což také zhoršuje vnější cenovou konkurenceschopnost a ochlazuje růst. Pro země s podprůměrným růstem by logika tohoto mechanismu mohla být vedena zrcadlově opačným způsobem. Jinými slovy země jako Německo, které jsou postiženy pomalejším růstem, si nižší než průměrnou inflací vytvářejí makroekonomické předpoklady pro urychlení růstu. A naopak rychleji rostoucí země jako Irsko si vyšší než průměrnou inflací přibrzďují hospodářský boom. Ekonomové komentující život v eurozóně by měli těmto zákonitostem porozumět, a nikoli je dezinterpretovat. A to navíc za situace, kdy číselné rozdíly v inflacích, které popsané přizpůsobovací schéma zprostředkovávají, nejsou zdaleka nijak dramatické.
Diskuse je žádoucí.
Zmiňovaná stať Janáčkových sleduje zcela konkrétní cíl, kterým je zpochybnit důvěryhodnost plánu vlády pro zavedení eura v roce 2010. Věcné diskusi o výhodách a nákladech eura pro českou ekonomiku se vláda nebrání, samo ministerstvo financí zamýšlí v tomto směru celonárodní diskusi povzbudit. Své místo přitom mohou mít i názory, kterým úspěšné fungování jednotné evropské měny působí zklamání. Čím nevěrohodnější a vykonstruovanější však budou argumenty těchto oponentů, tím snazší bude veřejnost přesvědčit, že jízdní řád k euru byl vládou vypracován s plnou odpovědností.
Graf:
Směrodatná odchylka nevážených národních inflací v zemích eurozóny (procentní body)
Pramen: Eurostat (použity byly měsíční řady dvanáctiměsíčních průměrů hormonizovaného indexu spotřebitelských cen)
