Příliš mnoho utonulých

1. 4. 2003

Společnosti bankrotují rychle a výhled není optimistický

Sylvain Forestier představuje symbol francouzského podnikání. Dvaačtyřicetiletý Pařížan založil firmu D interactive, která poskytovala technologické poradenství a marketingové služby. Pod jeho vedením vzrostl roční obrat společnosti na 80 milionů dolarů a pole působnosti se rozšířilo na celou Evropu. Zároveň je v čele francouzské pobočky GrowthPlus, hájící zájmy evropských firem s vysokou mírou růstu. Pokud byste se však na Forestiera obrátili dnes, asi by si stěžoval na francouzské zákony o úpadku. Po šestnácti letech podnikání šla totiž firma D interactive loni v říjnu pod vodu.
Forestierova společnost je pouhou kapkou v rekordní vlně firemních bankrotů, která se valí Evropou. Loni přestalo plnit své platební závazky více než 150 tisíc evropských společností. Oproti roku 2001 je počet úpadků vyšší o 10,7 procenta. Jde o téměř čtyřnásobek počtu bankrotů v USA, kde loni skončilo v konkursním řízení 38,5 tisíce firem. Na několik bankrotů na starém kontinentu, například krach německého KirchMedia a britského potravinářského giganta Albert Fisher Group, upozornily sdělovací prostředky. Avšak většinou obětí – od finských skladů dřeva přes německé výrobce kancelářských potřeb až po francouzské výrobce sorbetu – se staly menší firmy, jejichž pád nezpůsobil žádný velký rozruch.
Jaké jsou příčiny úpadků? Klíčovým faktorem je nezdravé evropské hospodářství, které loni vzrostlo jen o necelé jedno procento. Takové prostředí dostává mnoho churavějících firem do situace, odkud již není návratu. Dalším důvodem jsou evropské banky, jež se často samy nacházejí v nevyrovnaném finančním stavu. Je proto pochopitelné, že odmítají prodlužovat úvěry problematickým podnikům. Ve skutečnosti je vhodně uplatněný bankrot ekonomickou ozdravnou kúrou: vyřazuje neefektivní společnosti, uvolňuje finanční zdroje pro nové nadějné firmy a dává druhou šanci podnikatelům, kteří se poučili ze svých chyb.
Kritici si však stěžují, že i relativně zdravé společnosti jsou nyní tlačeny do konkursu. To je dáno tím, že jen málo evropských zemí přijalo legislativu podobnou zákonu č. 11 amerického úpadkového práva, jenž firmám umožňuje činnost a reorganizaci pod soudní ochranou. V USA podle tohoto zákona probíhá téměř třetina podnikových bankrotů. V Evropě však valná většina úpadků míří k likvidaci, i když ke konkursu vedl pouze krátkodobý problém s likviditou. Evropská komise tvrdí, že každý čtvrtý podnikový bankrot na starém kontinentu způsobují zákazníci, kteří neplatí účty v daném termínu. Je sice pravda, že v některých případech by ochrana mohla jen prodloužit závěrečnou agónii firmy, přesto Bruno Vanryb, prezident francouzského sdružení středně velkých společností MiddleNext, varuje: „Sledujeme tisíce zbytečných úpadků. Pokud nezareagujeme, situace se bude jen zhoršovat.“
Vraťme se k případu firmy D interactive: v roce 1986 ji založil Forestier spolu s několika kamarády. Během devadesátých let rychle rostla a učinila celou řadu akvizic ve Velké Británii, Francii a Švédsku. Po dopadu technologické krize se její růst zpomalil a předloni utrpěla provozní ztrátu 2,5 milionu dolarů při obratu 80 milionů. Forestier tvrdí, že firmu D interactive poslala do propasti její neschopnost dodržovat splátky bankovních úvěrů, které používala k financování akvizic. Společnost ohlásila úpadek poté, co banky odmítly jednat o změně podmínek v poskytování úvěrů. Nedávno se německá mediální skupina Bertelsmann rozhodla, že firmu převezme za nezveřejněnou částku. „Prostřednictvím legislativy podobné zákonu č. 11 jsme se tomu všemu mohli vyhnout,“ dodává Forestier.
Proto bývalý šéf D interactive a další vedoucí činitelé evropských podniků usilovně prosazují reformu zákonů o úpadku. Na naléhání podnikatelských skupin nařídila Evropská unie svým členským státům, aby přijaly legislativu usnadňující společnostem vymáhání opožděných plateb od zákazníků. Ve Francii lobbují firmy MiddleNext a GrowthPlus za úpravu podobnou zákonu č. 11. Věří, že loni zvolená vláda pravicového středu bude přístupnější než předešlá vláda socialistů. Španělský parlament již uvažuje o legislativě, která by nahradila osmdesát let starý zákon o úpadku. V roce 1999 schválilo Německo nový zákon o platební neschopnosti, který firmám usnadňuje reorganizaci a přežití. Dosud jej však využilo jen málo společností. „Jde o velký problém týkající se rozdílných kultur,“ vysvětluje Michael Bretz, ředitel výzkumu německé skupiny Creditreform, která se zabývá úvěrovým ratingem, „Ve většině evropských zemí je totiž konkurs považován za definitivní konec.“
Překonání odporu může trvat dlouhou dobu. Mezitím vychází najevo, že letošní rok bude ještě chmurnější. V lednu a únoru byl počet francouzských podniků v platební neschopnosti o 25 procent vyšší než ve stejném období loni. Pokud se tato úroveň udrží, z vlny bankrotů se může stát tsunami. Hejno supů z domácího chovu Evropské podniky míří v rekordních počtech ke konkursním soudům, takže není žádným překvapením, že nad nimi krouží mrchožrouti. Soukromé kapitálové společnosti se sídlem ve Spojených státech, které se specializují na levný odkup zabaveného majetku, jako jsou například Kohlberg Kravis Roberts, Texas Pacific Group a Oaktree Capital Management, posílily své transakce v Evropě.
Supi, kteří slídí po společnostech ze starého kontinentu, však přicházejí stále častěji i z bližších území. Nové hejno evropských investičních fondů pátrá po krachujících firmách s cílem postavit je na nohy. „Na starém kontinentě si lidé vždy mysleli, že společnost v konkursu již nemá šanci. My však vidíme skutečnou hodnotu, která by neměla skončit na smetišti,“ vysvětluje Jacques-Henri Piot, ředitel pařížského Green Recovery Fund. Fond zahájil činnost loni v červenci, shromáždil 1,8 milionu dolarů od evropských investorů a převzal několik upadajících francouzských podniků, výrobcem letadel Reims Aviation počínaje a konče společností Seailles et Tisson, produkující tiskařské lisy.
Donedávna sídlila většina „vulture funds“ ve Velké Británii. Jedním z nejagresivnějších je londýnský fond Alchemy Partners, který opanoval mnoho britských firem od soukromého sanatoria po řetězec obchodů se zbožím pro vybavení domácností. Ožívat ale nyní začíná také Francie a Německo, na jejichž území sídlí polovina všech evropských bankrotujících firem. Příkladem německého supa je společnost Capital Management Partners se sídlem v Berlíně, jež byla založena koncem roku 2000. Tento fond shromáždil 120 milionů dolarů a již v roce 2001 koupil společnost Schock Group, vyrábějící kuchyňské pracovní desky a dřezy. Loni v létě získal podíl v řetězci dentálních laboratoří Flemming. Investiční manažer fondu Norbert Dreyer tvrdí, že Německo je podobných příležitostí plné. „Nám to vyhovuje, protože na trhu vznikla mezera, do níž se chce málokteré společnosti,“ vysvětluje Dreyer, „Pro většinu investorů je zkrátka rizikový profil příliš.“
Ceny jsou však neuvěřitelně nízké. Green Recovery Fund zaplatil za Reims Aviation pouhých třicet tisíc dolarů. Společnost se sídlem ve francouzské oblasti Champagne se zabývala montáží letadel pro firmu Cessna Aircraft. Nyní je jejím jediným produktem malý turbovrtulový motor F406, který ročně vynáší asi dva miliony dolarů tím, že se prodává malým lokálním aerolinkám, francouzským celnicím a námořním společnostem. Jaques-Henri Piot a jeho partneři počítají s tím, že se jim podaří generovat zisky snížením stavu zaměstnanců a investováním několika set tisíc dolarů do zvýšení produktivity.
Samozřejmě i mrchožrouti mají své problémy. Můžete se zeptat americké investiční firmy Clayton, Dubilier & Rice, která prodělala na dalším evropském výrobci letadel, německé společnosti Fairchild Dornier. Američané stáli v čele skupiny investorů, jež v roce 2000 zaplatila 1,2 miliardy dolarů za její akvizici a dosáhla jenom toho, že loni firma zkrachovala. Supi se sice tentokrát podniku Fairchild Dornier obloukem vyhnou, ale existuje spousta jiných cílů. Ačkoli loni zkrachovalo 37 700 německých podniků, asociace German Venture Capital odhaduje, že fondy rizikového kapitálu investovaly do bankrotujících německých společností nanejvýš 46 milionů dolarů. Proto se zdá, že evropští supi jen tak kroužit nepřestanou.