Po změnách volají také akademické kruhy
K institucím, organizacím a osobnostem, které důrazně vyžadují změny v organizaci a postavení České národní banky, se v minulém týdnu připojila také akademická obec. Kolegy z těchto kruhů, kteří se sešli na semináři České společno sti ekonomické, nečekaně podpořil dokonce i viceguvernér ČNB Zdeněk Tůma. Ačkoliv všichni cítí, že v rukou centrální banky se soustřeďuje příliš pravomocí s nulovou odpovědností, nejsou si jisti tím, jak současné uspořádání věcí nahradit l epší variantou.
Podle některých zahraničních zdrojů je postavení české centrální banky, které jí zajistil po revoluci první guvernér Josef Tošovský, snem všech centrálních bankéřů. Žádný z nich to ovšem samozřejmě veřejně neprohlásí, neboť by to bezpochyby bylo má lo taktické.
Nadměrná sterilita. Tak sterilní oddělení centrální banky od vlády, jako je tomu v České republice, neexistuje v žádné evropské zemi, tvrdí někteří odborníci. Zdůrazňují navíc, že transformující se země naopak potřebují, aby měnová a fiská lní politika byly vzájemně provázány. V případě České republiky se tato vazba zhroutila v polovině devadesátých let. Od té doby stojí ČNB a ministerstvo financí proti sobě jako rivalové a obě strany si jedou po svém.
Postavení České národní banky budoval Tošovský v době, kdy měl tehdejší premiér Klaus na práci především dělení federace, oba měli spolu ještě velmi dobré vztahy, a tak zřejmě necítili potřebu posvětit vztahy banky a exekutivy zákonnými p ravidly spolupráce.
Bankovní rada centrálních bank v evropských zemích je jmenována minimálně ve vazbě na zastupitelský orgán. Radu německé Bundesbanky jmenuje vláda, v USA ji jmenuje prezident, který je ovšem hlavou exekutivy a svým postavením připomíná mnohem spíše americkou verzi evropského ministerského předsedy. Jmenování bankovní rady ČNB ústy prezidenta přitom lze stěží označit za nezávislé, když sám Havel se hlásí například k iniciativě Impuls. Přitom prezident může z kruhů mimo ČNB navrhnout pouze dva členy rady plus guvernéra, čtyři zbývající musí být z centrální banky. Takže přinejmenším teoreticky se tak může vyt vářet uzavřené myšlenkové klima.
Na jednání bankovní rady má přístup ministr financí, nikoliv již jeho náměstci. I sám ministr ovšem má pouze hlas poradní. Není u nás zvykem, že by na její jednání chodil například premiér, ačkoliv by jej asi nevyhodili, kdyby přišel. Řadě eko nomů není proti mysli alespoň stanovit, kdo by měl prezidentovi členy nejvyššího orgánu ČNB navrhovat. Mohl by to být Senát, který by měl mít i šanci na odvolávání těchto mužů. „Nějaká odvolatelnost či penalizace by možná být měla, připustil dokonc e sám viceguvernér ČNB Zdeněk Tůma.
Svoboda cílů a nástrojů. Minulé úterý se z iniciativy České společnosti ekonomické sešlo v Praze na půdě Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy hned devět ekonomických odborníků. Šlo převážně o analytiky, vysokoškolské pedagogy a současné či bývalé členy bankovní rady a diskutovali na téma: Postavení a nezávislost České národní banky v oblasti měnové politiky. V čem by vlastně měla svoboda centrální banky spočívat? Má mít svobodu ve stanovování cílů měnové politiky, nebo jen ve výběru nástrojů a cest k jejich realizaci?
„Příklad snížení nebo odejmutí nezávislosti najdeme v rozvinutém světě stěží. Měnová politika byla vyňata z kompetence vlád proto, že z její špatné realizace vznikaly v minulosti ty největší národohospodářské škody, upozornil hned na začátek diskuse zástupce České republiky u Mezinárodního měnového fondu Jiří Jonáš. Skutečně těžko si lze představit, že by vláda mluvila centrální bance třeba do toho, kolik má vytisknout peněz.
„Monetární politika by měla být oddělena od fiskální, aby nedocházelo k monetizaci státního dluhu, potvrzuje viceguvernér Tůma. „Protože měnové vlivy mají dlouhodobý dopad, nesmí podléhat krátkodobým potřebám, tvrdí Martin Mandel z VŠE v Praze. Shoda v tom, že v měnové politice by měla být centrální banka suverénní, tedy je.
Ovšem suverénnost nejen v této oblasti dostala u nás v posledních letech velký prostor. Je namístě v okamžiku, kdy se centrální banka rozhodne uvolnit stavidla vývoje kursu koruny a vládě to oznámí v den, kdy má k onom u kroku dojít? Je namístě učinit pro vývoj bankovního sektoru zcela zásadní rozhodnutí a s vládou je nekonzultovat? Česká národní banka například rozhodla o povinné tvorbě stoprocentních rezerv ke ztrátovým pohledávkám bank a vláda se o tomto kroku dověděla následující den z tisku. Přitom nový požadavek ČNB rozhodil celý bankovní sektor a pohroužil ho na pár let do ztrát.
Kysilka je pro spolupráci s vládou. Podle bývalého viceguvernéra ČNB, nyní člena představenstva Erste Bank Sparkassen Pavla Kysilky (jeho názory najdete i v portrétu na str. 44), stojí nezávislost centrální banky na několika pilířích. „Jakmile chybí jediný z nich, pak už to není nezávislost, tvrdí.
Nicméně i tento otec českého inflačního cílení po nabytých zkušenostech dochází k zásadnímu závěru - inflační cíl by se měl stanovovat po dohodě s vládou. „Společné vyhlášení tohoto cíle by bylo velmi prospěšné. Zvýšila by se tím jeho kre dibilita. Díky tomu by například mohla centrální banka pracovat s nižší hladinou úrokových sazeb, než by bylo nutné za jiných okolností, míní. Cíle by podle něj měly být stanovovány jako klouzavé a mělo by být přesně vymezeno, kdy centrální b anka nejen může, ale přímo musí od jejich naplnění ustoupit. Vhodným příkladem je náhlý nákladový šok způsobený růstem cen surovin.
Stabilita nejen cenová. I samotné cílování inflace je však záležitostí spornou. Co má být vůbec úkolem centrální banky? O cenové stabilitě nikdo nepochybuje, ovšem té lze dosáhnout i za cenu likvidace ekonomiky. Existuje vůbec způsob, jak rozumný cíl definovat? „Například pro americký Fed má ekonomický růst naprosto stejnou váhu jako cenová stabilita, upozorňuje Viktor Kotlán z Vysoké školy báňské v Ostravě. Podle jeho statistik má většina bank ve vyspělých zemích cílů více, by ť má k dispozici jediný nástroj - měnovou politiku. „Podle mě by to v dlouhodobém horizontu měla být životní úroveň, protože potom by centrální banka musela posuzovat, jak tuto úroveň dlouhodobě ovlivňuje její politika, navrhuje Kotlán. „Centr ální banka by měla směřovat ke stabilitě a udržitelnosti vývoje. Ve většině zemí se to definuje cenovým vývojem, tvrdí Tůma.
Hledání odpovědnosti. V poslední době se zdá být velmi aktuální také otázka, komu je vlastně centrální banka za své výsledky zodpovědná. Někteří respektují stanovisko bývalého šéfa Bundesbanky Hanse Tietmeyera, podle něhož se zodpovídá veřejnosti, a to prostřednictvím své otevřenosti. „Jenže na druhou stranu Tietmeyer říká, že se to s otevřeností nemá přehánět, podotýká Kysilka.
Pokud si centrální banka sama určuje cíle, je zodpovědná sama sobě? Faktem je, že česká centrální banka nemá nad sebou žádný kontrolní orgán, například dozorčí radu. Přitom i Evropská banka dozorčí orgán má a ten minimálně kontroluje její hospodaření a schvaluje rozpočet. ČNB si svůj rozpočet sestavuje a kontroluje sama, NKÚ nemá pravomoc jí do toho mluvit.
Centrální banky všech zemí Evropské unie mají ve statutech povinnost konzultovat svoje kroky s vládou. ČNB sice předkládá Parlamentu, respektive rozpočtovému výboru, zprávu o měnovém vývoji, ovšem o tom, co by se stalo, pokud by ji neschv álil, zákon nehovoří. Z druhé strany parlamentní politici přes některá velkohubá gesta této možnosti ještě nikdy nevyužili. Odstoupil by v takovém případě guvernér s tím, že pozbyl důvěry?
Většina diskutujících na semináři by nakonec nějakého hlídacího psa uvítala. Jenže se neví, odkud by se měl rekrutovat. V podstatě přicházejí v úvahu dvě varianty: akademická obec nebo jmenování Senátem. Vlády či sněmovny se bojí všichni jak č ert kříže. Podle dosud platných zákonů lze člena bankovní rady odvolat pouze v případě, kdy spáchá trestný čin, nebo ostatní členové rady dojdou k názoru, že pozbyl schopností vykonávat svoji funkci.
Přílišná koncentrace. I akademické fórum zjevně obchází strach z koncentrace přílišné moci. „V centrální bance neexistuje mechanismus, který by zabránil úspěšnému tlaku zájmových skupin, varuje děkan Národohospodářské fakulty VŠE v Praze Milan Žák. Ve správním řízení je ČNB v podstatě v první i druhé instanci sama sobě odvolacím místem. Takže pokud se rozhodne třeba některé bance odebrat licenci, může se tato banka odvolat, ovšem opět k centrální bance.
Například místopředseda výkonného výboru FNM Jiří Havel varuje před koncentrací moci správní, výkonné a soudní. „Všechna odvolání posuzuje bankovní rada a soud zkoumá jen formální stránku, nikoliv obsah. ČNB nemá zákonodárnou pravomoc, ale změ nou podzákonných norem může přímo rozhodovat o existenci nejsilnějších subjektů v ekonomice, zdůrazňuje. Volá proto po vyvedení odvolací instance z centrální banky. Všichni zbývající diskutující (kromě zde citovaných ještě ekonom Komerční banky Martin Čihák a ekonom Conseq Finance Petr Zahradník) se shodli na potřebě vyvedení celého dozoru.
Nynější dění, které se točí kolem míry samostatnosti ČNB, se však odehrává čistě v politické rovině a sklouzává po povrchu. Řeší totiž jen to, zda volit členy bankovní rady na návrh sněmovny, Parlamentu či někoho jiného. Nejde o to, aby s i politici dosadili někoho, kdo jim půjde na ruku. Problémem není, zda má dosazovat členy bankovní rady prezident sám či v nějaké formě spolupráce se Senátem, nýbrž zda a jak zakotvit pravidla spolupráce centrální banky s vládou. Samotná n ezávislost se musí prosadit kreditem bankéřů v praxi. „Formální nezávislost se dá měřit indexem a podle toho je na tom Fed dokonce hůře než centrální banka v Japonsku, uzavřel diskusi Kysilka.
