Eliud Kipchoge běžel jako ďas. Za příjemného sobotního vídeňského dopoledne vyběhl od Říšského mostu směrem k Prátru, tam prudce otočil doleva po Hauptallee, rovnoběžně s Dunajem. U Lusthausu otočil o 180 stupňů a stejnou cestou se vrátil, aby začal ještě jedno kolo. Poblíž rohu Hauptallee a Meiereistrasse se zastavil. Na 42 kilometrů a 195 metrů potřeboval hodinu, devětapadesát minut a čtyřicet vteřin. Čtete správně: uběhl maraton pod dvě hodiny, což se - pokud víme - do letošního 12. října nikdy nikomu nepodařilo.
O den později a nějakých sedm tisíc kilometrů západněji vyběhla na trať maratonu v Chicagu Kipchogeho krajanka Brigid Kosgeiová. Potřebovala na tutéž trať (s minimálními geografickými rozdíly) o čtrnáct minut déle, což byl pro změnu ženský světový rekord. Doběhla v čase, jenž ještě před pár lety v klidu zajišťoval mužům medailové pozice v kterékoli špičkové soutěži. Autor těchto řádek by za stejnou dobu takovou vzdálenost sotva ujel v taxíku.
Kipchoge i Kosgeiová jsou i na keňské poměry výjimeční běžci a jejich příprava podle toho vypadá. Mají k dispozici studie o tom, jak jejich výkon ovlivní nutnost vydávat v zatáčkách horizontální sílu; kolik a jakého zvlnění terénu je třeba k zapojení různých svalových skupin; co, kdy a proč mají jíst.
Průnik do uzavřeného klubu: Bezos chce koupit tým amerického fotbalu
Jako každá vysoce specializovaná lidská činnost, i běhání na absurdní vzdálenosti má svoje fanoušky, experty a úchylky. Ve Vídni a Chicagu se však stalo něco, co tento svět superhubených šlachovitých lidí mírně zamženého pohledu přesáhlo. Nebýt světových rekordů, možná by si toho nikdo nevšiml; ale Kosgeiová i Kipchoge, stejně jako držitelé pěti nejrychlejších změřených časů historie maratonských běhů, které všechny padly v posledních 14 měsících, měli na nohou boty s legračně vysokými podrážkami, v nichž jako by se reinkarnovala obuv glamrockových hvězd let sedmdesátých. (Ano, i sedmdesátky byly peklo.)
Magická tři procenta
Není to náhoda. Jak tvrdí výrobce těchto legračních bot, americká firma Nike, dokáže vám taková obuv ušetřit zhruba tři procenta energie, a tím umáznout zhruba tři procenta dosaženého času.
Implikovaný rozdíl není velký, běžíte-li se psem nebo třeba na tramvaj, ale ve vrcholovém sportu to může znamenat „rozdíl mezi snadno zapomenutelným pátým místem a slávou vítěze“, jak pro The New York Times napsal Amby Burfoot. Běžný čtenář jeho jméno znát nemusí, ale je to autor z nejpovolanějších. Před půlstoletím vyhrál slavný bostonský maraton a od té doby dvacet let vedl běžecký časopis Runner’s World a napsal o utíkání do dálky šest knih.
Běžecké boty Vaporfly 4% a Vaporfly Next%, jak se modely řečené kontroverzní řady od Nike jmenují, se vzápětí staly předmětem vzrušené debaty o tom, jestli světová atletická federace IAAF má obuv regulovat a co ještě je povolená hranice technologické pomoci, kterou může sportovec od svého vybavení chtít. A především o tom, kdo to zaplatí a kdo naopak zaplaceno dostane.
Firma Nike nezveřejnila, kolik za vývoj superbot utratila, ale víme, že globální trh se specializovanou běžeckou obuví dnes obnáší zhruba 50 miliard dolarů ročně. A bude obnášet více, protože pokud máte zájem vylepšit si osobní čas o pár procent, vyjdou vás vaporflajky v e-shopech někde mezi 20 a 30 tisíci korun za pár. Je pochopitelné, že scéna vrcholového sportu poskytuje těmto číslům ten správný odrazový můstek.
Zakázané pružiny
Jako odrazový můstek fungují i boty Vaporfly, tentokrát doslova. Jejich mimořádně vysoká podrážka vás odráží, jako byste běhali po pružinách. Běhat po pružinách se samozřejmě závodně nesmí, alespoň pokud máte své vlastní nohy.
Případ handicapovaného jihoafrického běžce Oscara Pistoriuse, jenž běhal rovnocenně s úplnými lidmi, protože měl speciální pružné protézy, na tento problém upozornil. Nebylo třeba jej však řešit důsledně, neboť Pistorius nakonec nic nevyhrál (a také nic nevyhraje, protože mu kromě nohou chybí i sebeovládání, v důsledku čehož si zastřelil snoubenku, což se ani v JAR nesmí).
Co si však počít v případě, že technologická asistence od výstroje nepřichází jako léčebná pomoc za účelem srovnání handicapu, nýbrž čistě jako prostředek k dosažení nadstandardních výkonů? Spor o roli technologie ve sportu není nový. Byly tu spory o baseballové pálky, o tenisové rakety i o polyuretanové plavky (v těch se od roku 2010 závodit nesmí, protože jsou „příliš rychlé“).
Některá odvětví technologickou roli regulují jaksi z definice, jako veškerý automobilový a motocyklový sport. Atletika se regulaci dosud většinou vyhýbala. Bylo například třeba změnit konstrukci mužského oštěpu, protože ten starý létal nebezpečně daleko, to však je výjimečný zásah. I běžecké boty mají dosud pouze dvě vágně formulovaná omezení: nesmějí „dávat soutěžícímu unfair výhodu“ a musejí být „rozumně dostupné“. (Ano, můžeme se dohadovat o tom, že když jsou nějaké boty široce dostupné, asi nemohou nikomu poskytovat unfair výhodu, ale to je téma pro atlety-právníky.)
V případě Vaporfly jde více o drama podnikatelské. Jak příznivci atletiky dobře vědí, v roce 1968 vyhrál etiopský běžec Abebe Bikila olympijský maraton v Mexiku bos. Bylo to v jistém smyslu logické: čím menší váhu s sebou při maratonu nesete, tím lépe pro vás. I proto během následujícího půlstoletí byla hlavním kritériem pro maratonskou obuv právě lehkost.
Ve stopách Jordana: sportovci touží po statusu miliardáře, podřizují tomu i aktivní kariéru
Zlom nastal v roce 2016, kdy Nike obula všechny medailové maratonské běžce do vaporflajek. Od té doby následoval jeden zmíněný úspěch za druhým, triumfální uvedení bot do sériové výroby a patenty na systém, jenž tento zázrak umožňuje.
Sestává, zjednodušeně řečeno, ze dvou částí. První z nich je pěna pebax, z níž Nike vyrábí klíčovou část boty, prostřední díl podrážky (ten, který z běžců dělá reminiscenci na Suzi Quatro). Je velmi lehoučká a pružná až běda. Druhou součástí je destička z uhlíkového vlákna, na niž pebax dosedá. Má dvojí funkci: pomáhá noze držet při běhu optimální nastavení a vylepšuje „energetickou návratnost“. Jinými slovy, funguje asi tak jako zakázaná pružina. To celé přidává podrážce 3,6 centimetru tloušťky.
Maximum 3,1 centimetru?
Burfoot ve své eseji cituje Geoflreyho Burnse, biomechanika z University of Michigan a maratonce, jenž navrhuje stanovit hranici maximální tloušťky této prostřední části podrážky na 3,1 milimetru. To by podle něho mělo stačit na zajištění fair charakteru běžeckých soutěží.
Nike samozřejmě doufá, že Burnsův návrh nebudou brát atletičtí bafuňáři vážně. Lze očekávat právnický souboj na téma vlivu tloušťky podrážek na běžecký výkon. Právníci pro Nike však ten souboj povedou s jednou rukou za zády.
Aby si jejich firma udržela náskok, jejž jí boty Vaporfly nepochybně dávají, budou muset argumentovat, že jejich technologie opravdu není genericky kopírovatelná, protože její použití skutečně nese výsledky materiálně odlišné od technologií jiných.
Zároveň ovšem bude - nejspíš jiný - tým právníků argumentovat před IAAF, že Vaporfly je prostě normální bota, jen dobrá, tedy budou muset přímo vyvracet tvrzení svých kolegů přes patenty.
To je bič, jemuž nebude moci Nike utíkat donekonečna, ani kdyby její právníci měli na každé noze dva páry Vaporfly. Jenže o to ani jít nemusí. Načasování světových rekordů Kipchogeho a Kosgeiové přichází právě včas, aby před olympijským maratonem v Tokiu dostaly vaporflajky dostatek pozornosti - ovšem pozdě na vyřešení právnických bitev. Lze tedy očekávat, že v Tokiu budou boty od Nike vítězit, aniž by ostatní značky stihly představit konkurenceschopnou obuv. Jste-li ten typ, můžete oslavovat, jak u Nike funguje součinnost oddělení technologického výzkumu, práva a marketingu.
Dále čtěte:
Rekordní sportovní obchod. Zakladatel Alibaby kupuje basketbalový tým za 2,35 miliardy dolarů
10 nejbohatších sportovců světa
Reklama i nákupy hráčů za bitcoiny: sport se otevírá kryptoměnám
