Příliš velké a mocné na nezávislost? Centrální banky suplují roli vlád

17. 9. 2017

Centrální bankéři v posledním desetiletí vpluli do výsostně politických vod a stali se vděčným a poměrně snadným politickým terčem.

Před mnoha sty lety řekl jeden čínský mudrc, že slyšet hrom není známkou jemného sluchu, a měl pravdu. Když už v roce 1990 ve Federálním shromáždění prohlásil jeho poslanec a zároveň tehdejší předseda Slovenské národní strany Víťazoslav Móric, že Slovensko by chtělo vlastní emisní banku, divili se Češi, kam ten zmatenec na ty nesmysly chodí.

Netrvalo ani tři roky a „národ bez peňazí“ se emisní banky dočkal a ten, kdo to tehdy Móricovi poradil, se usadil v Národní bance Slovenska jako vice guvernér. Jiná věc je, že za šest týdnů se kolkovaly bankovky a za dalších šestnáct let spolu s přijetím eura Slováci suverenitu v měnové politice zase odevzdali, tentokrát do Frankfurtu. Možnost tisknout peníze je sice velkou výsadou, ale chodí s ní také velká odpovědnost. Nic nerozvrátí společnost tak dokonale jako znehodnocená měna.

Mnoho příběhů

V posledním desetiletí došlo k neuvěřitelném nárůstu rozvah centrálních bank, od amerického Federálního rezervního systému (Fed) přes britskou Bank of England, Evropskou centrální banku (ECB) až po centrální emisní banky v Japonsku a Číně. Na grafech je to vidět docela přehledně, přitom každý z nich vypráví trochu jiný příběh, byť se stejným základním motivem.

V USA vidíte skokový nárůst hned v roce 2008, kdy americký finanční systém byl těsně před zhroucením a hrozil s sebou stáhnout zbytek planety, ale také plochý průběh křivky poté, co Fed přestal s „kvantitativním uvolňováním“ a vrátil se k použití klasických nástrojů měnové politiky.

Zdroj: Centrální banky příslušných zemí, MMF

ECB se rozhoupala k akci podstatně později, ale dosud své intervence neskončila. V Japonsku, které trápí deflace v podstatě už celou jednu generaci od prasknutí jeho „megabublin“ na začátku 90. let, se centrální banka rozhodla zavalit trh likviditou v dubnu 2013 a rovněž dodnes neskončila.

Čínská centrální banka lavíruje mezi snahou udržet tempo ekonomického růstu někde kolem stranou stanoveného cíle (6,5 až sedm procent) a potřebou tlumit úvěrovou bublinu, což je také nezáviděníhodný úkol.

Bobtnání bilancí se nevyhnuly ani emisní banky menších zemí – a nemuselo jít ani o Švýcarsko, jehož frank je tradičně u konzervativních investorů považován za bezpečné útočiště a jehož centrální banka nejdřív zavedla obdobu českého kurzového závazku, aby zabránila prudkému zpevňování franku, aby zcela nečekaně tuhle politiku zase opustila. Vlivem masivních nákupů zahraničních či domácích cenných papírů rozvaha švédské Riksbank vzrostla v letech 2008 až 2016 na čtyřnásobek. Pro pořádek je třeba říct, že Švédsko naposledy zažilo problémy s bankami někdy na přelomu 90. let a snažilo se nákupy dosáhnout na svůj inflační cíl (stejně jako u nás dvě procenta ročně).

V tomhle kontextu nijak zvlášť nevyčnívá vzestup devizových rezerv České národní banky v přepočtu z necelých 900 miliard v říjnu 2013, tedy těsně před zavedením kurzového závazku 27 korun za euro, na současných tři a čtvrt bilionu korun.

Zdroj: ČNB

Suplování politiků

Je nevyhnutelné, že se záchranné operace pro nenáviděné „bankstery“ anebo opatření proti deflaci neobešly bez vedlejších účinků – od přehřívání některých trhů (akciových či nemovitostních) až po zvyšování majetkové nerovnosti. Bohatí profitovali hned dvakrát – jednou díky vlastnictví nemovitostí, podruhé přes zhodnocování svých investic do akcií. Naopak ti, kteří mají velkou část svých nevelkých úspor v bankách, trpí znehodnocením vkladů, a pokud bydlí v nájemních bytech, snižuje navíc jejich reálné příjmy růst nájemného.

Ve velmi ošemetné situaci se ocitají mladí lidé, pro něž se vlastní bydlení kvůli rychlému nárůstu cen nemovitostí stává nedostupným, a to navzdory nízkým reálným úrokům u hypotečních úvěrů. Centrální banky se totiž zároveň snaží omezit nežádoucí účinky nestandardních přístupů a třeba zrovna u hypoték zavádějí „makroobezřetnostní nástroje“ typu požadavků na minimální zálohy nebo testování minimálního příjmu uchazečů o hypotéky, což pochopitelně mnohé mladé rodiny diskvalifikuje.

Kolik si ukousne stát? Česko na tom není v rámci OECD špatně

Centrální bankéři tak v posledním desetiletí vpluli do výsostně politických vod a stali se vděčným a poměrně snadným politickým terčem. Obrana proti tomu není jednoduchá. Kupříkladu není v branži zvykem, aby poukazovali na to, že vlastně často suplují roli vlád, které nedělají dost pro to, aby vedlejší účinky politiky centrálních bank zmírňovaly. Klasickým příkladem budiž třeba zrovna problematika bydlení, kde centrální banka nedovede udělat nic pro posílení nabídky dostupného bydlení na rozdíl od vlády, která by sice mohla přes uvolnění stavebních předpisů podpořit nabídku, ale naráží na odpor silných skupinových zájmů, které nesouhlasí s novou výstavbou, ať již jde o ekology, existující vlastníky nemovitostí, či obyvatele „zahušťovaných“ oblastí.

Vedlejší sociální dopady, jakkoli jsou nežádoucí, se také lépe a adresněji řeší přes veřejné rozpočty, buď přes daně, nebo sociální systém.

Liga nespokojených

ECB má ještě mnohem delikátnější pozici než národní centrální banky mimo eurozónu, které mohou dělat měnovou politiku šitou na jejich vlastní cíle a potřeby jednotlivých zemí. Němci, včetně členů vedení Bundesbank, jsou kupříkladu přesvědčeni o tom, že to, co dělá ECB, jsou vlastně zastřené fiskální operace. Masivními nákupy cenných papírů zlevňují financování dluhu zemím, jež nemají potřebnou fiskální disciplínu, a oddalují tak strukturální reformy, k nimž se vlády nemají. Ač by bez nestandardních postupů ECB byly pod vodou, nejsou ani tyhle země spokojeny, protože ECB jako člen „trojky“ je do bolestivých reforem naopak tlačí. Spokojen vlastně není nikdo.

Co s tím vším? Podřídit centrální banky přísnějšímu politickému dohledu a omezit jejich nezávislost? Co třeba přesunout stanovení úrokových sazeb do kompetence vlády nebo rovnou parlamentu?

Střadatelům vysoké a dlužníkům nízké, že ano, aby všichni dostali to své. Nebo snad že by naši volení zástupci rovnou zákonem nařídili, jak má vypadat kurz koruny, když jsme po čtvrt století pořád chudší než Němci? Jen si zkuste představit některé „geroje“, jak by jim tohle šlo „od ruky“. Ještě pořád vám to přijde jako dobrý nápad?