Čísla o 1,5procentním meziročním propadu hrubého domácího produktu za třetí kvartál, právě zveřejněná statistickým úřadem, potvrzují obavy, že recese zapouští v Česku docela pevné kořeny. Proč?
Impulz pro pozitivní změnu v očekáváních podniků i domácností, ochotu investovat a zvýšit spotřebu, musí přijít přes plnící se zakázkové knihy. Samotné zmírnění tempa fiskální konsolidace počínaje rokem 2014, avizované pro příští léta premiérem Nečasem, je pochopitelně nezaplní - ani kdyby vláda dělala na výdajové straně kouzla, aby z každé koruny „vyčarovala“ vyšší přínos pro oživení hospodářství.
Při klesajícím výkonu ekonomiky bude dost těžké udržet deficit na třech procentech, přes která v příštím roce „nejede vlak“. Nejde jen o to, že na nějakou fiskální expanzi není prostor (což není otázka vůle politiků, ale názoru investorů). V Česku se najdou i subtilnější růstové brzdy.
Jednou z nich se ukazuje být zásadní novela zákona o veřejných zakázkách, účinná od letošního dubna, která na jedné straně zvyšuje transparentnost veřejného zadávání, na straně druhé ale obsahuje ustanovení, která nespokojení uchazeči dovedou využívat. Pokud celý proces nezablokují, pak jej alespoň „účinně“ natahují.
Odveta hladových srnek
Je to taková sestupná spirála: s tím, jak se ekonomická situace zhoršuje a peněz na zakázky je méně, se o ně zintenzivňuje bitva. I kdyby peníze ve veřejném sektoru byly, nedají se rychle čerpat. To už bude mít pravděpodobně měřitelný makroekonomický efekt. Pokus o zrychlení výběrových řízení nějakou další zákonnou novelou bude zcela jistě interpretován jako odveta „hladových srnek“ táhnoucích ke krmelcům, když si vypůjčím terminologii Davida Ondráčky z Transparency International. Ať tak či onak, z veřejného měšce spása sotva přijde.
Ve statistikách ČNB se ukazuje další brzdný faktor. České firmy totiž hromadí na účtech hotovost, meziroční krátkodobé úložky stouply o devět procent. Výsledná pozice nefinančních korporací vůči bankovnímu sektoru je samozřejmě dlužnická, ale saldo úvěrů ke vkladům se snížilo meziročně o nějakých 17 miliard korun.
Stejně tak domácnosti (kromě těch chudších, které se už začínají dostávat na hranu), šetří a k úvěrům s výjimkou hypoték se stavějí velmi obezřetně: nominální objem spotřebitelských půjček poskytnutých bankami meziročně klesnul. Jelikož domácnosti byly tradičně ve věřitelské pozici, i při mírně rychleji rostoucích úvěrech než vkladech ve skutečnosti saldo roste a meziročně stouplo o nějakých 20 miliard. Za podniky a domácnosti jde dohromady o vývoj salda, jež odpovídá zhruba jednomu procentu HDP.
Banky zatím od sebe klientelu neodháněly, ale z rozhovorů s bankéři se dozvíte, že nějak přestávají vidět příští rok optimisticky a zřejmě utáhnou otěže.
Domácí růstové impulsy jsme probrali s negativním výsledkem, tak co export? Zahraniční poptávka z EU hned tak nenabere dech. I dříve solidně zaplněné zakázkové knihy německých exportérů nevypadají růžově. Chtěl bych potkat někoho, kdo by dovedl vykreslit obraz jižní části eurozóny, jak se začíná někdy koncem příštího roku pěkně zotavovat, aniž by vyvolával dojem, že trochu přebral. Dobré zprávy - to je a ještě nějakou dobu bude velmi vzácné zboží.
Další komentáře Miroslava Zámečníka:
Ukažte jim subvenci, oni si ji vezmou
Leoš Heger: Srneček bezelstný a pravdomluvný
