Zatímco v roce 2018 resort financí ve spolupráci s Úřadem
pro zastupování státu ve věcech majetkových inkasoval jen 144 milionů korun,
loni už to bylo 387,7 milionu korun, jak vyplývá ze zprávy o stavu a vývoji
zahraničních pohledávek za rok 2019, kterou ministerstvo financí předložilo v
červnu vládě. A nebýt pandemie, letos mohly být výsledky ještě o něco lepší.
„Pandemie covidu-19 měla a má zásadní dopad na veškerá jednání v agendě zahraničních pohledávek i s ohledem na prozatímní nemožnost plánování těchto jednání do budoucna,“ poznamenal Jakub Vintrlík z komunikace ministerstva financí.
Jugoslávské trápení
Asi největší průlom se úředníkům, kteří o zahraničních
pohledávkách za Česko vyjednávají, podařil při řešení dluhů zemí bývalé
Jugoslávie. Ty měly Česku zaplatit přes půl miliardy korun plus úroky, které
ale za ta léta dosahovaly částky okolo dvou miliard korun. Dluh vznikl jako
konečné saldo clearingového účtu vzájemného obchodování mezi tehdejší Českou a
Slovenskou Federativní Republikou a Federativní lidovou republikou Jugoslávie.
Srbsko a Černá Hora poslaly loni na podzim do České
republiky 240 milionů korun a jejich část jugoslávského dluhu je tímto po skoro
třiceti letech uzavřena. Původně byla pohledávka vyšší, nicméně ministerstvo
financí v rámci smírného řešení odpustilo těmto dvěma státům 554,8 milionu
korun.
Jednání s ostatními zeměmi bývalé Jugoslávie – Chorvatskem, Severní Makedonií, Bosnou a Hercegovinou a Slovinskem – měla letos pokračovat, jenže se kvůli pandemii zastavila. Tím ale posun u jugoslávského dluhu nekončí. Česko je zase o něco blíž tomu, aby se vymanilo z područí firem s nejasnými vlastníky, které se posledních dvacet let chtěly na jugoslávském dluhu přiživit a fakticky znemožňovaly jeho smysluplné řešení.
Jejich angažmá zaměstnává právníky ministerstva financí
ještě dnes. Konkrétně jde o personálně propojené firmy Rondex finance a
Raffels. První je registrovaná ve Švýcarsku, druhá na Britských Panenských
ostrovech a podle informací týdeníku Euro za obě vystupoval na ministerstvu
financí jeden člověk. Nyní však s nimi už resort financí nejedná.
Jen ve stručnosti, o co jde: V roce 1999 se společnost
Raffels dohodla s ministerstvem financí, že pomůže zprostředkovat likvidaci
celé jugoslávské pohledávky. O rok později přivedla firmu Rondex Finance, která
velmi výhodně koupila čtvrtinu dluhu. Pohledávka v hodnotě 600 milionů korun ji
přišla na 12,7 milionu korun.
Krátce po prodeji si pak společnost Raffels s ministerstvem
financí domluvila opci na prodej zbytku dluhu, o který – jak tvrdí – projevila
v roce 2003 zájem ve faxové zprávě. Další jednání se však neuskutečnilo. V roce
2008 podala u soudu v Herisau ve Švýcarsku žalobu, kde tvrdila, že zbylá část
pohledávky je její.
Soud její požadavky zamítl a v roce 2013 musela firma
zaplatit náklady řízení ve výši 296,7 tisíc švýcarských franků (v tehdejším
kurzovém přepočtu zhruba 6,2 milionu korun). Druhou žalobu podala Rondex v
Curychu, ta byla zamítnuta a ministerstvo financí začalo vymáhat škody.
„Ministerstvo financí obdrželo prostřednictvím příslušné
advokátní kanceláře všechny částky, které byly společnosti Raffels a Rondex na
základě příslušných rozsudků švýcarských soudů povinny uhradit, díky tomu byly
zpětně uhrazeny všechny v této souvislosti vynaložené náklady,“ upřesňuje
Vintrlík. Soudní tahanice tím sice nekončí, právníci zastupující Česko už ale
nemusejí jezdit do zahraničí.
„Soudní jednání už probíhají pouze v České republice. Resort financí je zastupován Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, všechna soudní rozhodnutí byla dosud učiněna ve prospěch ČR,“ doplňuje Vintrlík.
Jugoslávský dluh dnes patří spolu s kubánskou a súdánskou
pohledávkou k největším položkám. Súdán dluží Česku tři miliardy včetně úroků,
Kuba spolu s Libyí v rámci speciálních úvěrů přes 7,5 miliardy korun, jak
ještě loni uvádělo ministerstvo financí. Letos už tato položka „speciálních
úvěrů“ ve zprávě o stavu pohledávek chybí, neboť jak úřad vysvětluje, jde o
pohledávky podléhající režimu utajení.
„Podle aktualizované metodiky a po konzultacích s Českou
národní bankou a Českým statistickým úřadem ministerstvo financí již výši
těchto pohledávek neuvádí, ačkoli je samozřejmě eviduje na příslušných účtech.
Tato změna metodiky neměla žádný dopad ve vztahu ke státnímu rozpočtu České
republiky,“ vysvětluje Vintrlík.
Zemanova chlouba
Další pohledávka, kolem které se historicky pohybovala
podivná firma s neznámými majiteli a kde loni došlo k nadějnému vývoji, se týká
Íránu. Ten aktuálně dluží Česku přes půl miliardy korun a vymáhání prakticky
znemožňovala smlouva ministerstva financí s firmou Nutrix z roku 2004. Nutrix
byla kyperská společnost, za kterou jednal občan íránského původu s německým
občanstvím. Měla zprostředkovat řešení pohledávky a z její tehdejší celkové
výše 45 milionů amerických dolarů měla inkasovat 8,6 milionu dolarů.
Platnost této smlouvy vypršela v roce 2018 a loni poprvé mohl resort financí vyjednávat s protistranou na centrální úrovni. Ještě než vypukla pandemie, proběhla dvě jednání. „Íránská strana potvrdila zájem na řešení pohledávky, současně však odkázala na aktuální problémy spojené s politickou a ekonomickou situací,“ píše ministerstvo financí ve zprávě o stavu a vývoji pohledávek za loňský rok.
Většina z pohledávkových eskapád, kde figurují firmy s
neznámými vlastníky, spadá do éry sociálnědemokratického kabinetu Miloše Zemana.
Nejprve zahraniční pohledávky řešil resort pod vedením někdejšího ministra
financí Iva Svobody, toho později vystřídal Pavel Mertlík s tím, že agendu
dostal na starosti jeho náměstek Jan Mládek, který později šéfoval ministerstvu
průmyslu a obchodu.
Mládek tvrdí, že třeba za podivnou strategií v případě
vymáhání jugoslávského dluhu může jeho podřízený, někdejší šéf odboru
mezinárodních finančních vztahů ministerstva financí Aleš Šatánek a toho
odvolal krátce po prodeji zmiňované čtvrtiny dluhu.
Z éry sociálnědemokratického kabinetu Miloše Zemana pochází
rovněž transakce, která vyvolala asi největší rozruch. Šlo o ruský dluh ve výši
2,5 miliardy dolarů. Pohledávku na začátku tisíciletí kabinet Miloše Zemana
prodal bez výběrového řízení společnosti Falkon Capital, kterou ovládala
lichtenštejnská společnost Yucom-Libero, za zhruba 580 milionů dolarů.
V době, kdy někdejší ministři o prodeji rozhodli, prý ruský
kabinet vyčlenil na úhradu tohoto dluhu více než dvojnásobek. Celková výše
ruské pohledávky činila přibližně sto miliard korun a Česko za ni inkasovalo
zhruba pětinu. Rusko sice stále figuruje na
seznamu zemí, kde máme zahraniční pohledávky, ve srovnání s kauzou Falkon
Capital ale už jde o drobné.
Kauza Ponocný
Až do roku 2006 stačil k rozhodnutí o deblokaci zahraniční
pohledávky jen podpis dvou náměstků ministerstva financí. Pokud šlo o sumu nad
sto milionů korun, musel se podepsat i ministr financí. Teprve v roce 2006,
když v křesle ministra financí vystřídal Bohuslava Sobotku Vlastimil Tlustý, došlo
k významné změně. O deblokaci pohledávky mohla nově rozhodnout jen vláda, a to
na základě posouzení meziresortní skupiny složené ze zástupců klíčových
resortů, České národní banky a ČSOB coby administrátora.
První jednání této meziresortní komise se však uskutečnilo pod vedením ministra Miroslava Kalouska v roce 2007. Posun zapříčinila zejména aféra okolo vymáhání peruánského dluhu, kde hlavní roli ztvárnil Karel Ponocný a která resort financí zaměstnává ještě dnes. Ponocný přišel na ministerstvo z ČSOB v roce 2000 a okamžitě se pustil do řešení této pohledávky, spadalo to do jeho agendy. Jenže Ponocný předstíral vymáhání pohledávky, i když už peníze byly na účtu v ČSOB. Státu vrátil jen malou část a zbytek si nechal, za což ho soud poslal na sedm let do vězení.
Ponocný sice utekl do zahraničí, v roce 2011 byl ale
vydán do ČR a následně proběhlo opakované trestní řízení, které potvrdilo
původní rozsudky vydané v nepřítomnosti ohledně výše trestu i povinnosti
nahradit státu vzniklou škodu. „Ministerstvo financí tuto škodu vymáhá
v exekučním řízení, do dnešního dne tímto způsobem získalo zpět zhruba
poloviny škody,“ tvrdí Vintrlík s tím, že resort stále eviduje pohledávku ve
výši devětadvacet milionů korun.
Ukrajinský posun
Přestože ministerstvo financí vykazuje dílčí úspěchy,
dlouhodobý stav pohledávek České republiky se v posledních letech nedaří
výrazněji snižovat. Co smáznou splátky, navýší zase úroky, které běží u
ostatních dluhů. Některé kauzy zatím stojí na tom, že země není ochotná
zaplatit, anebo není jasné, kdo vlastně dluží.
Například Kazachstán má podle ministerstva uhradit 2,9 miliardy korun, jenže tato částka vychází ze sumy, která byla použita ze státního rozpočtu při výstavbě komplexu Jamburg. „Pohledávka dosud není evidována v peněžní formě. Na základě závěrů společného jednání z roku 2017 by mělo v budoucnu dojít k dalšímu setkání zástupců obou stran, v rámci kterého bude pohledávka řešena,“ upřesňuje Vintrlík.
Stejně jako v případě Ukrajiny, jež dluží 1,7 miliardy
korun, se jedná o pohledávku za ČPP Transgas. Ukrajina přitom svou část dluhu
uznává. Loni v listopadu řešil tuto pohledávku premiér Andrej Babiš během své
návštěvy na Ukrajině s tím, že ministerstvo zahraničí projevilo zájem o pozemek
a budovu pro svůj zastupitelský úřad v Kyjevě. Další jednání měla původně
pokračovat letos.
Čínský dluh
Vymáhání dluhu blokuje i neochota jednat na centrální
úrovni, což je případ Číny. Celkové pohledávky Česka vůči Číně vycházejí podle
resortu financí na 524 milionů korun.
Jedná se o vzájemná aktiva a pasiva vzniklá v souvislosti s
barterovými obchody českých a čínských podniků v osmdesátých a devadesátých
letech. „Možný zápočet aktiv a pasiv je uskutečnitelný pouze ve spolupráci s
čínskou stranou, která jakákoli jednání v této věci zatím dlouhodobě odmítá,“
tvrdí Vintrlík.
Největší část dluhu tak za poslední roky umazala
administrativní opatření. Například od roku 2018 na základě rozhodnutí
Eurostatu se pohledávky evidují včetně úroků pouze tehdy, odsouhlasí-li je
věřitel i dlužník. Tím pádem byly ke konci roku 2018 sníženy pohledávky za
Íránem i zeměmi bývalé Jugoslávie o zhruba tři miliardy korun, protože za rok
2019 už jsou evidovány pouze ve výši jistiny.
