Vládní návrh mediálního zákona je zbytečně přísný
V současné době se vedou nejen v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, ale také mezi odbornou veřejností diskuse k návrhu zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání („mediální zákon“). Pro připomenutí: vládní návrh mediálního zákona vláda schválila na počátku tohoto roku. Poslanecká sněmovna ho na svém prvním čtení přijala s tím, že bude přepracován. Návrh kritizovali zejména provozovatelé vysílání, ale také členové Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání stejně jako odborníci na „mediální právo. Kritika se týkala především „přísnosti zákona, jehož páteří se stala přísná regulace vysílání. Mezi kritizované body patří navržená úprava „křížení vlastnictví nazvaná v návrhu zákona „Zajištění plurality informací a přehlednosti majitelských vztahů v rozhlasovém a televizním vysílání . Křížení vlastnictví. V návaznosti na neutěšenou situaci okolo vládního návrhu mediálního zákona vznikly tři komplexní pozměňovací návrhy, které počítají s „křížením vlastnictví v různém rozsahu. Vzhledem k tomu, že tuto „novinku měl vnést do naší právní úpravy vysílání právě vládní návrh mediálního zákona, vezměme pro další výklad za východisko tento návrh a jeho důvodovou zprávu. Vyplývá z nich, že jde spíše o „bezbřehé omezování různých forem spojování provozovatelů vysílání než o snahu o zajištění plurality informací. Z uvedených ustanovení nevyplývá, že by měly zabezpečovat přehlednost majitelských vztahů. V těchto souvislostech je očividné, že vládní návrh mediálního zákona se příliš soustředí na provozovatele celoplošného terestrického vysílání (tedy šířeného prostřednictvím pozemních rádiových vysílacích stanic) a opomíjí „ty ostatní , kteří vysílají prostřednictvím satelitu nebo programy pouze pro své předplatitele. Pluralita informací. Mluvíme–li o potřebě zajistit prostřednictvím zákona pluralitu informací ve vysílání, je na místě si ujasnit, že na tvorbu názorů občanů může mít vliv pouze program, který je sledován podstatnou částí divácké veřejnosti. Zde nemusí hrát hlavní roli skutečnost, zda jde o program celoplošný, či nikoliv. Důležité je, jaké skutečné množství diváků tento program sleduje. U celoplošného terestrického televizního vysílání je vzhledem k snadnosti přístupu sledovanost nejširší. Podstatně nižší sledovanost mají satelitní programy, neboť možnosti příjmu jsou ovlivněny jednak vybavením domácností, jednak tím, že prostřednictvím satelitu je možno přijímat velké množství programů. Z toho plyne, že u satelitního vysílání bude sledovanost rozmělněna podle zájmů diváků, čímž dochází k „autoregulaci v oblasti plurality informací. Požadavek zajistit pluralitu informací ve vysílání prostřednictvím zákazů vysílání více programů jednou osobou či osobami majetkově či jinak spřízněnými nemá odůvodnění, vysílají–li tyto osoby zábavní a vzdělávací programy, které neobsahují zpravodajské, publicistické a jiné podobné pořady schopné efektivně ovlivňovat názory občanů (například MTV, Eurosport, HBO, Max 1). Přesto se ustanovení o „křížení vlastnictví dotýkají stejným způsobem všech provozovatelů vysílání, což by mohlo znamenat ukončení vysílání některých programů a ohrožení investic vložených do podnikání ve vysílání. Hrozí stagnace. Z těchto důvodů si troufám říci, že navržená úprava bezdůvodně blokuje rozvoj mediálního trhu v České republice, a proto je nutné ji v navržené podobě odmítnout. Pokud o úpravě „křížení vlastnictví budeme vůbec uvažovat, měla by se tato úprava vztahovat jen na ta „média , která mají možnost ovlivňovat názory občanů. Jakákoliv širší regulace je kontraproduktivní a může vést ke stagnaci či rozkladu mediálního průmyslu v České republice. Benevolentní Evropa. Při posuzování, zda je nezbytná právní úprava „křížení vlastnictví v mediálním zákoně, bychom měli vzít na vědomí také další fakta. Především to, že v rámci evropských společenství neexistuje pro členské státy závazný předpis upravující „křížení vlastnictví v médiích, a proto tuto oblast nemusíme harmonizovat. Pokud v jednotlivých státech existuje úprava, jež některé formy křížení vlastnictví v médiích reguluje, je to úprava liberálnější než vládní návrh zákona. Důležité je, že tendence v této oblasti směřují k liberalizaci. Případnému zneužití dominantního postavení na „mediálním trhu je možné zamezit aplikací předpisů o ochraně hospodářské soutěže. Dnes je již zřejmé, že legislativní práce na návrhu mediálního zákona budou nadále pokračovat. Proto bychom měli mít na paměti, že pokud chceme regulovat, regulujme pouze v nezbytné míře. Přílišnou regulací můžeme zamezit rozvoji daného hospodářského odvětví. Nezapomínejme, že hlavním kritériem pro „vstup do Evropy je naše ekonomická vyspělost, která jde ruku v ruce s harmonizací práva.
