glosy Hokejové šílenství po delší době opět zaplavilo Českou republiku. Spolu s ním se opět vzedmula i mohutná vlna vlastenectví, jaká tady dlouho nebyla a zřejmě ani nebude. Přitom to nemá příliš veliké opodstatnění. Hokejový národní tým zvítězil na mistrovství světa: v devíti zápasech porazil osm mužstev, jen jednou prohrál.
glosy
Hokejové šílenství po delší době opět zaplavilo Českou republiku. Spolu s ním se opět vzedmula i mohutná vlna vlastenectví, jaká tady dlouho nebyla a zřejmě ani nebude. Přitom to nemá příliš veliké opodstatnění.
Hokejový národní tým zvítězil na mistrovství světa: v devíti zápasech porazil osm mužstev, jen jednou prohrál. Fanoušci pobíhají po náměstích a křičí: „Mistři, mistři!“, případně: „Jsme nejlepší!“.
To sice ano, ale v čem? Nechci nijak snižovat výkon hokejistů, ovšem hokej je sport, který se významněji prosadil prakticky jen v sedmi zemích světa. Takže význam hokejového titulu není nutné přeceňovat.
K zamyšlení je spíše fakt, proč se sveřepé vlastenectví projevuje tak sporadicky? Proč na náměstích neposkakují tisíce Čechů a proč z oken nevisí české vlajky, když špičkoví čeští vědci zrovna objeví něco se skutečně celosvětovým dopadem? Něco je tady špatně.
