Vedoucí osobnost ukrajinské opozice, bývalá premiérka Julia Tymošenková, si možná v posledních dnech často vzpomněla na nejslavnějšího ruského vězně, oligarchu s politickými ambicemi Michaila Chodorkovského. I když jde o srovnávání nesrovnatelného, nápadná podobnost tady jistě je.
Tymošenková stejně jako Chodorkovskij významně a úspěšně podnikala v oblasti energetických surovin, stejně jako on usilovala o vstup do vysoké politiky a stejně jako on klopýtla natolik, že její počínání může být považováno za trestný čin. Rozdíl mezi těmito dvěma výraznými podnikatelskými a politickými figurami spočívá v tom, že Tymošenková na rozdíl od Chodorkovského do vysoké politiky pronikla, a zatím je na svobodě. Zatím…
Expremiérka Ukrajiny čelí obvinění z poškozování státu při uzavření dohody s Ruskem o dovozu zemního plynu. Soudní proces začal v Kyjevě 24. června 2011. Tymošenková podle obžaloby dojednala nevýhodný kontrakt cenově poškozující ukrajinský stát, za což jí hrozí až deset let vězení.
Tvrdé obvinění
Obžaloba se opírá o fakt, že 19. ledna 2009 podepsala jako ukrajinská premiérka se svým ruským kolegou Vladimirem Putinem desetiletou smlouvu o dodávkách zemního plynu. Podle zatím známých obvinění má jít o smlouvu, jež je pro Ukrajinu mimořádně nevýhodná hned z několika důvodů. Zmiňme alespoň ty nejdůležitější.
Tymošenková v každém případě přistoupila na to, že se cena plynu bude vypočítávat podle exaktního vzorce platícího při dodávkách pro jakéhokoli evropského zákazníka ruského Gazpromu. Dřívější cena – v roce 2008 to bylo průměrně 179 dolarů za tisíc kubíků oproti nynějším 300 dolarů – byla podobně jako například pro Bělorusko „politická“, protože Ukrajina byla i po oranžové revoluci v Moskvě považována za postsovětského strategického partnera číslo jedna.
Smlouva s podpisem Julie Tymošenkové je ovšem pro Ukrajinu nevýhodná také v tom, že dnes již evropská cena ruského zemního plynu není nijak vázána na cenu za tranzit této suroviny přes ukrajinské území dál do Evropy. Jak tvrdí kompetentní vysocí vládní úředníci v Kyjevě, suma, kterou dnes Rusko platí za ukrajinský tranzit svého plynu dál do Evropy, je sotva poloviční oproti tomu, co je ve srovnatelných podmínkách obvyklé.
===== Pán situace =====
Nová ukrajinská vláda v čele s Mykolou Azarovem se už několikrát pokusila tuto pro Ukrajinu jistě nešťastnou smlouvu změnit, ale její základní parametry jsou pro Gazprom i pro celé Rusko tak výhodné, že ruská strana na ukrajinské návrhy vlastně vůbec nereaguje. Mnoho na tom nezměnilo ani nedávné červnové setkání ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče s ruským premiérem Vladimirem Putinem na Krymu. Ze schůzky neunikly skoro žádné informace. Byla označena za soukromou s tím, že oficiální jednání o případných slevách ze současných cen ruského zemního plynu pro Ukrajinu teprve přijde. Liberální ukrajinská média ale hned po setkání konstatovala, že ačkoli se jednalo na ukrajinském území, Putin se na Krymu choval jako pán situace, požadoval po svém hostiteli odprodej přinejmenším části ukrajinské sítě produktovodů a také vstup Ukrajiny do Celní unie Ruska, Běloruska a Kazachstánu. Což je ostatně dlouhodobý ruský sen, který má Putin tendenci měnit v diktát. Podmínky pro to jistě jsou, protože ukrajinská strana považuje současné ceny ruského zemního plynu pro svou ekonomiku málem za likvidační. Jak zdůrazňuje ukrajinský internetový portál Novyj region, Putin si na Krymu vůči Janukovyčovi počínal „stejně hrubě a neurvale, jako se ukrajinský prezident sám chová k domácí politické opozici“.
Napíchnuté potrubí
Vraťme se ale k případu bývalé ukrajinské premiérky a – jak se svého času říkávalo – „plynové princezny“.
Nejnepříjemnější na celé „plynové kauze“ pro Tymošenkovou je, že už předem, tedy už při přípravě zahájeného procesu, musela čelit podezření, že pro Rusko sjednala nápadně výhodné podmínky kvůli vlastnímu privátnímu zájmu. Tymošenková jako šéfka podniku Jednotné energetické soustavy Ukrajiny (JES) s Ruskem v 90. letech čile obchodovala a z tohoto obchodování pro ni vyplynuly dost nepříjemné důsledky: Podle ruské strany její firma tranzitní plyn z ukrajinských potrubí jednoduše „ukrádala“. V Rusku na ni pro tyto sporné praktiky byl vydán zatykač, který platil sedm let. Urychleně byl zrušen až v okamžiku, kdy se po vítězné Oranžové revoluci stala předsedkyní vlády a v této funkci cestovala roku 2005 do Moskvy. Kdyby zatykač platil dál, musela by krásná plavovláska už tehdy skončit před ruskými vyšetřovateli.
Letos začátkem června do Kyjeva také dorazil dopis ruského ministra obrany Anatolije Serďukova, upozorňující na to, že ukrajinská společnost JES dluží jen ruskému rezortu obrany, a to už velmi dlouho, 405 milionů amerických dolarů. Což je pro domácí ukrajinské nepřátele Julie Tymošenkové sice nepřímý, ale jasný důkaz, jak asi jednání o problematické smlouvě v lednu 2009 probíhala. Stručně řečeno asi takto: „Když nám tohle podepíšete, nebudeme vaše staré hříchy připomínat.“ Že v Moskvě jednala pod tlakem, ostatně už několikrát připustila Julie Tymošenková sama.
Vztahy po rozpadu
Ruský tlak na Ukrajinu, k němuž je zcela nezastřeně využíváno ekonomických pák, samozřejmě začínal už po rozpadu Sovětského svazu, který začal před dvaceti lety. Prosincové dohodě Ruska s ostatními státy tehdy v rezidenci v Bělověžském pralese ostatně asistoval i tehdejší ukrajinský prezident Leonid Kravčuk.
Do horké fáze se zmíněný tlak ovšem dostal před prezidentskými volbami na Ukrajině na podzim roku 2004. Těsně před nimi Ukrajinu navštívil tehdejší ruský prezident Vladimir Putin. Ten přímo na území nezávislého spřáteleného státu tvrdě lobboval pro Viktora Janukovyče a mimo jiné poukazoval na ekonomickou provázanost mezi oběma státy doslova „na život a na smrt“.
Na mysli měl letecký, raketový, lodní i obecně strojírenský průmysl a do značné míry měl pravdu: sovětská ekonomika byla budována jako celosvazová a důsledky tohoto stavu pociťují postsovětské státy dodnes. Plodem této velmi nešťastné Putinovy mise nakonec bylo, že se Janukovyč na přelomu let 2004–2005 hlavou ukrajinského státu nestal a země pak k velké nelibosti Moskvy prožila pětileté „oranžové období“.
Dnes je situace zcela jiná, a zatím se nenaplňují obavy, že by se Viktor Janukovyč jednoznačně přiklonil k univerzálnímu spojenectví s Moskvou. Už proto, že hájí zájmy oligarchů z východní Ukrajiny, odkud sám pochází, tedy těch, kteří o ruskou konkurenci pro své zboží příliš nestojí.
Přesto schůdnějším partnerem pro Moskvu bezesporu je. Potvrdily to ostatně tzv. Charkovské dohody z 21. dubna 2010. Ty prodloužily pobyt ruské černomořské flotily v krymském přístavu Sevastopol o 25 let, zvýšily poplatky za pobyt ruského válečného loďstva na Ukrajině a slibovány v nich byly také slevy na ruský plyn.
Dosáhnout slíbených slev se však jaksi stále nedaří. Charkovské dohody, které loni s Dmitrijem Medveděvem podepsal Viktor Janukovyč, jsou podle ukrajinských liberálů plně srovnatelné s tím, co patnáct měsíců předtím v Moskvě podepsala Julie Tymošenková, která dnes stojí před Pečerským obvodním soudem města Kyjeva.
Pro soud s Tymošenkovou je tu ovšem jasný důvod politický: Pro Viktora Janukovyče a jeho Stranu regionů je Tymošenková na ukrajinské politické scéně hlavním a nejnebezpečnějším nepřítelem. Její faktické či jen domnělé poklesky se proto především prezidentu Janukovyčovi hodí k tomu, aby tuto sokyni definitivně odstřelil. Těžko si ovšem představit, že by opravdu skončila za mřížemi.
Ekonomické páky
Rusko-ukrajinské spory o dodávky plynu
Březen 1994 – Ruská plynárenská společnost Gazprom omezila na čtvrtinu dodávky plynu Bělorusku a Ukrajině kvůli vysokým dluhům těchto zemí vůči ruským plynařům.
Leden 2006 – První den roku 2006 zastavil Gazprom dodávky plynu na Ukrajinu, což zasáhlo i další evropské země. Český dovozce RWE Transgas uvedl, že dodávky do Česka neklesly. K zastavení dodávek Gazprom sáhl po neúspěšném jednání s Ukrajinou o zvýšení ceny za ruský plyn na západoevropskou úroveň.
Březen 2008 – Gazprom omezil Ukrajině dodávky plynu. Kyjev dlužil za rok 2007 a pro daný rok neměl novou dohodu.
Leden 2009 – Gazprom přerušil dodávky plynu na Ukrajinu kvůli vypršení kontraktu. Obě strany se neshodly na nové ceně a výši tranzitních poplatků.
Březen 2011 – Šéf Gazpromu Alexej Miller upozornil, že ceny ruského plynu pro Evropu a Ukrajinu (dnes v průměru něco nad 300 dolarů za tisíc kubíků) mohou ještě do konce tohoto roku stoupnout na 450 až 500 dolarů.
Pramen: ČTK