Rituál je pokaždé v podstatě stejný. Sejdou se ministři, potřesou si pravicí a podepíší krátké prohlášení, že „vedení v Pekingu je jediným zákonným zástupcem celé Číny a Tchaj-wan je neoddělitelnou součástí čínského území". A je vymalováno.
Států, které uznávají Tchaj-wan jako samostatný stát, bylo vždy ukrutně málo a v posledních letech jich jenom ubývá. Naposledy Tchajwance takto „obětovala" Panama. Ale proč vlastně ne, vždyť od začátku šlo jenom o peníze a ty dává kontinentální Čína v posledních letech jednoduše větší.
„Šekovou diplomacií“ si Tchaj-wan za desítky let koupil a udržoval loajalitu asi dvacítky zemí v Latinské Americe a Africe (mimo ně jej oficiálně uznává jen Vatikán). Kdyby je tchajwanský prezident každých pár let neobjel a nezeptal se, co je trápí a čím může být nápomocen, něco jako „tchajwanská ambasáda“ by už dávno neexistovalo. S rostoucí ekonomickou silou „rudé“ Číny je ale čím dál těžší (a dražší) hrát tuhle hru.
Čína má problémy s potravinovou soběstačností. Čtěte více:
Čína si zpustošila půdu. Zdravé jídlo se stalo luxusem
Ztráta Panamy musí Tchaj-pej obzvlášť bolet - byla mezi jejími spojenci třetí největší ekonomikou. Podle expertů je to ale jen počátek řetězové reakce. „Teď přijde kaskáda,“řekl Financial Times bývalý mexický velvyslanec v Pekingu Jorge Guajardo, „Dominikánská republika, Honduras, Nikaragua a Paraguay se brzy pokusí o totéž, největší návnadou ovšem pro Peking zůstává Vatikán.“ Tchajwanský profesor mezinárodní diplomacie Huang Kwei-bo soudí, že z ústupem Spojených států z mezinárodní scény poroste čínský tlak na tyto země. Fakticky to znamená asi tolik, že iniciativa na poli „šekové diplomacie“ se přesouvá od Davida směrem ke Goliášovi. „Peking chce zmáčknout prezidentku Cchaj Jing-wenovou a v šekové knížce má k tomuto účelu k dispozici miliardy dolarů,“ soudí Robert Manning z washingtonského think tanku Atlantická rada.
Shodujeme se, že se neshodujeme
Cchaj Jing-wenová vládne na Tchaj-wanu, který se od roku 1949 považuje za legálního nástupce vlády Čínské republiky (již Mao Cetung v roce 1949 vyhnal z Pekingu), teprve rok. Čínská lidová republika (ČLR) nějakou Čínskou republiku pochopitelně neuznává a oficiálně hlásá „princip jedné Číny“, podle něhož je Tchaj-wan nedílnou součástí ČLR. Spojené státy naopak až do 70. let za legálního zástupce celé Číny uznávaly Tchaj-pej, během sbližování s Pekingem v 70. letech však zaujaly postoj chytré horákyně a pod patronátem Henryho Kissingera přišly se zdánlivě nesmyslným konceptem, který se kupodivu ujal. Říká se mu „politika jedné Číny“ a neznamená nic kontroverznějšího než prosté uznání faktu, že na obou stranách Tchajwanské úžiny sídlí nějaká vláda, která si dělá nárok na celou Čínu. USA se nikoho nesnaží rozsoudit, diplomatické styky od ledna 1979 ovšem pro změnu udržují už jen s Pekingem.
Neznamená to, že by Washington hodil Tchaj-wan úplně přes palubu: závazek bránit ostrov je obsažen v dohodách, které schválil Kongres a zrušit je smí zase jen Kongres, takže prezident nemůže Tchaj-wan jen tak darovat Pekingu výměnou za ústupky v obchodní politice, jak se někteří Tchajwanci dnes obávají. Zároveň však koncept obsahuje implicitní očekávání, že si pevninská Čína ostrov (podobně jako Hongkong) nakonec stejně vezme, což připouští i spoluautor Kissinger. Pro tuto chvíli ovšem platí „konsenzus z roku 1992“ (přezdívaný též „pojďme se dohodnout, že se nedohodneme“), kdy americkou politiku jedné Číny vzaly za svou i Peking s Tchaj-pejí a v posledním čtvrtstoletí s její pomocí budovaly velmi těsný hospodářský vztah - Čína dnes odebírá rovných 40 procent tchajwanského exportu.
Počet dolarových milionářů v Číně roste:
Číňané bohatnou. Počet milionářů za deset let vzrostl devítinásobně
Po většinu této doby brázdily úžinu čínské křižníky a dávaly vládě Kuomintangu (vládnoucí od 40. let) na vědomí, čí výklad „jedné Číny“ tady má na kahánku. První výrazná změna přišla až loni na jaře. Nejprve na Tchaj-wanu zvítězila Cchaj Jing-wenová, která sice o žádnou výraznou změnu neusiluje, ale její Demokratická pokroková strana (DPP) má silné fundamentalistické křídlo, jehož zástupci (s přídomkem „tmavě zelení“) hlásají, že Tchaj-wan je již fakticky nezávislý, a měl by tedy i formálně vyhlásit samostatnost. A do toho vtrhl na scénu nevypočitatelný Donald Trump.
Přepůlíme Nikaraguu
Když Trump v předvolební kampani zpochybnil - dnes se skoro zdá, že z dlouhé chvíle - politiku jedné Číny, vyvolalo to zděšení skoro u všech, kromě zastánců nezávislosti. Ti začali argumentovat, že s Trumpem v Bílém domě má Tchaj-wan historickou příležitost vykročit k nezávislosti, kterou nesmí promarnit. Začali dokonce spřádat plány na vyhlášení aliance s dalajlamou a ujgurskými separatisty. Všem ostatním bylo jasné, že hned potom by čínské křižníky už nepluly úžinou jen na hlídkové plavbě. Někdo to musel vysvětlit i Trumpovi, protože ten náhle prozřel a „jedna Čína“ se vrátila do washingtonského portfolia. Oddechli si všichni, v Pekingu i v tchajpejském prezidentském paláci, kde si o dějinných příležitostech myslí své. Pro Cchaj Jing-wenovou je prioritou číslo jedna „ostrovní Silicon Valley“, které sice také sotvakdy spatří světlo světa, ale aspoň při jeho budování nezmizí polovina odbytiště tchajwanského zboží.
Ovšem mezistátní (vlastně „mezičínská“) krize mezitím ožila vlastním životem a nejprve se projevila rapidním úbytkem čínských turistů, které pekingské cestovky na příkaz shora začaly najednou vozit do jiných asijských destinací. Zároveň padla první kostička v dominovém efektu „šekové diplomacie“, kdy Peking přebral Tchaj-peji prvního a taky největšího člena klubu jeho přátel - Nigérii. Oficiální zastoupení potupně změnilo status na obchodní komisi, která se stěhovala z hlavního města Abuje do Lagosu. Brzy nato se Trump velmi sblížil se Si Ťin-pchingem a Tchaj-wan nadobro zmizel z jeho radaru.
Číňané na nákupech: V módě jsou nové byty v Berlíně a Frankfurtu
Cchaj se ve stejné době vydala na (možná poslední) spanilou jízdu po Nikaragui, Hondurasu, Salvadoru a Guatemale, aby všude rozdávala modré z nebe, v poslední jmenované zemi například transatlantickou dálnici za 100 milionů amerických dolarů. Přitom už začínalo být jasné, že strategické partnerství vydrží přesně tak dlouho, dokud se na místě neobjeví s šekovými knížkami zástupci pekingského ministerstva zahraničí. Největším kouskem v pekingském portfoliu má být plánovaná monstrózní investice do - teď se podržte - dalšího plavebního kanálu ve Střední Americe. Má vést skrz Nikaraguu a stát neuvěřitelných 50 miliard dolarů.
Situace se v polovině roku ustálila na tom, že bez ohledu na ztrátu spojenců bude Tchaj-pej pokračovat v dlouhodobém kurzu, dokud to půjde. Většina Tchajwanců a voliči DPP zvlášť sice doufá ve formální nezávislost, nikde to už ale nehodlají vykřikovat. Finanční elita, z níž se rekrutují i hlavní sponzoři strany, si ze všeho nejvíc přeje co nejtěsnější vztahy s Pekingem, protože na tom závisí i podstatná část jejích zisků. Iniciativa v přetahované mezi malou a velkou Čínou se mezitím pomalu, ale jistě přesouvá na stranu té velké, která právě objevila kouzlo „soft power“.
Jedná se samozřejmě zase o jiný eufemismus pro „šekovou diplomacii“, kterou Peking od Tchaj-peje jednoduše opsal, neboť může rozházet podstatně větší balík peněz. Do čítanek v Africe a Latinské Americe tak pomalu proniká nová dětská říkanka: Jedna, dvě, Čína jde, nese pytel mouky…
Dále čtěte:
