Čína nemá dvourychlostní ekonomiku jako EU, ale vícerychlostní
V poslední době se především v souvislosti se zeměmi uvnitř a vně eurozóny hovoří poměrně často o takzvané dvourychlostní (současné či budoucí) Evropě. Další geografickou oblastí, v níž existuje alespoň v něčem společná hospodářská politika, a přesto se její jednotlivé části vyvíjejí podstatně odlišně, je Čína. Přidá-li se k tomu, že Čína je formálně suverénním státem, což o Evropě, respektive o Evropské unii, nelze tvrdit, pak existuje jedinečný příklad toho, že něco podobného je skutečně možné.
Lze si pak položit otázky: Proč tomu tak je? Jaké jsou důvody, že stát, respektive vláda jako nositelka hlavních nástrojů hospodářské politiky, něco takového umožňuje, a v případě Číny dokonce podporuje?
Růst nerovnosti
Vícerychlostní čínská ekonomika se začala plně projevovat již během liberalizačních reforem za vlády faktického komunistického vůdce Čínské lidové republiky od konce sedmdesátých až do počátku devadesátých let 20. století Teng Siao-pchinga. Reformy vyhovovaly především průmyslovějším regionům na východě země a zahájil je Teng Siao-pchingův slavný projev, v němž promluvil o „socialismu a marxismu s čínskými rysy“. Mělo jít o „marxismus a socialismus integrovaný do čínských poměrů a ušitý Číně přesně na míru“. Od té doby lze pozorovat především rostoucí ekonomickou, a tím i sociální nerovnost mezi urbanizovanými a rurálními oblastmi, jež shodou okolností geograficky leží na východě a západě Číny. Vláda tento proces, dalo by se říct přirozený, umocnila přímou podporou takzvaných zvláštních administrativních oblastí a zvláštních ekonomických zón a dalšími opatřeními.
Zemědělství a průmysl
Dle čínských statistik se podíl zemědělství na hrubém domácím produktu Číny snížil od roku 1980 asi tříapůlnásobně a ocitl se pod patnácti procenty. Zaměstnanost v tomto odvětví klesla přibližně jedenapůlnásobně - pracuje v něm přibližně 42 procent obyvatel. Kvůli posunům v produktivitě se změnily i relativní příjmy v zemědělství a průmyslu. Od téhož roku se trojnásobně narostly ve prospěch průmyslu. V současnosti činí průměrný výdělek v průmyslu asi 320 procent toho v zemědělství. K tomu je třeba dodat, že v průmyslových částech země nabízejí místní vlády a firmy lékařskou péči, vzdělání, příspěvky na bydlení a sociální pojištění, o čemž si mohou nechat Číňané na západě země jen zdát.
Rostoucí ekonomická nerovnost země se také projevila ve vývoji takzvaného Giniho koeficientu, který měří příjmovou disparitu v intervalu od nuly do jedné. Hodnota nula znamená dokonalou rovnost a jedna dokonalou nerovnost. V Číně měl tento koeficient dle dostupných údajů ještě v roce 1991 hodnotu 0,28, v roce 2007 však byl přibližně 0,49. Pro srovnání například ve Francii se tento koeficient hodnot pohyboval v rozmezí 0,25 až 0,37 a ve Velké Británii 0,35 až 0,41.
Důvody
Jako jeden z hlavních důvodů této nerovnosti se uvádí rozdílný přístup k vlastnictví půdy v rurálních a urbanizovaných částech Číny. Zatímco ve městech lze nakládat s pozemky v podstatě svobodně, na vesnicích je soukromé vlastnictví půdy velmi omezené, respektive podléhá takzvaným zvláštním okolnostem. Ty často „využívají“ vesničtí starostové k vlastnímu obohacování ve jménu státem vyhlašované potravinové autarkie. Půda je proto v držení administrátorů, kteří nemají velký zájem o její racionálnější využití, jež je spojené s potřebou investovat například do nových technologií. Nelze se proto divit, že produktivita v zemědělství je v Číně stále na velmi nízké úrovni. A to navzdory tomu, že ji v poslední době „pomáhá“ vysoká poptávka po čínských zemědělských produktech z vyspělých států.
Dalším zásadním důvodem, proč se jednotlivé části Číny vyvíjejí velmi odlišně, jsou přímé zahraniční investice. Čínská vláda přistoupila po liberalizaci kapitálových trhů k jednostrannému opatření zaměřenému na nalákání co největšího množství těchto investic do země. Za tímto účelem se zaměřila na obrovskou kvantitativní a kvalitativní expanzi infrastruktury a na výstavbu nových vzdělávacích institucí na východním pobřeží. Těmto výzvám a současně poměrně nízkým nákladům na pracovní sílu zahraniční firmy lačnící po vysokých ziscích nedokázaly odolat, a proto jejich příchod do Číny na sebe nenechal dlouho čekat. To zcela zásadně ovlivnilo produktivitu průmyslu, a proto začala růst neobyčejně rychlým tempem. Zahraniční firmy navíc kvůli vidině dalších ekonomických zisků „roztočily“ takzvanou investiční spirálu (investice-zisk-reinvestice-zisk-reinvestice a tak dále). To komunistické vládě zcela vyhovovalo. Problémem se však, jak to u přímých zahraničních investic bývá, ukázalo přetahování schopných pracovníků a podnikatelů ze zemědělských oblastí. Lákaly je vyšší výdělky v průmyslu, a proto opouštěli svá původní bydliště. Ve většině případů však museli přijímat jednoduchou a nekvalifikovanou práci ve velkovýrobě.
Zvláštní zóny a oblasti
Pokud lze u dvou zmíněných důvodů hovořit o podílu čínské vlády na rozvoji vícerychlostní ekonomiky, u třetího to platí ještě více. Čínská vláda totiž vytváří takzvané zvláštní ekonomické zóny a zvláštní administrativní oblasti. Za příklad si zřejmě vzala americké Silicon Valley - s úmyslem vytvořit jakousi kapitálovou a technologickou základnu čínské ekonomiky využitelnou prostřednictvím přelévacího efektu i v jiných částech země. Dalším důvodem byla vidina budoucích vysokých daňových výnosů za cenu současných daňových úlev (například takzvané daňové hodiny a další opatření). Ať již byly či nebyly takové záměry ušlechtilé a proveditelné, otázkou zůstává jejich dnešní hlavní důsledek.
V současné době v Číně existují dvě zvláštní administrativní oblasti, Hongkong a Macao, a sedm zvláštních ekonomických zón. Zatímco Hongkong a Macao jsou často považované za státy ve státě - Hongkong je v hrubém domácím produktu na obyvatele nejvyspělejším čínským regionem -, zvláštní ekonomické zóny mají sice značnou autonomii, ale navzdory tomu z velké části podléhají čínské vládě. Jejich ekonomická vyspělost je však ve srovnání s ostatními čínskými regiony včetně těch průmyslových také zcela jedinečná. Díky neustálým investicím čínské vlády se podařilo těmto regionům (často na úkor jiných) přilákat podstatné množství přímých zahraničních investic, které navíc často reprezentovaly velmi dobře kapitálově vybavené firmy. To mělo za následek skokový růst kapitálového pracovního vybavení a produktivity. A posléze i materiální úrovně obyvatel v těchto regionech. V důsledku toho se v nich vyvinul zcela odlišný způsob života než ve zbytku Číny.
Odlišné odpovědi
Čínská ekonomika tedy představuje jednotku, v jejímž rámci lze najít tři zcela odlišně se vyvíjející oblasti, ve kterých lidé žijí v naprosto rozdílných životních podmínkách. Vývoj v poslední době navíc nesvědčí o tom, že by se na této situaci mohlo něco podstatného změnit. Čínu na rozdíl od Evropské unie nelze označit za dvourychlostní, ale za vícerychlostní ekonomiku. Větší počet rychlostí než ony údajné (současné či budoucí) dvě evropské přinese určitě mnohem více problémů. Otázka prospěchu takového přístupu - zejména prostřednictvím šíření lokálního vývoje do ostatních geografických částí ekonomiky - však zůstává nadále nezodpovězená. A liší se i odpovědi na ni politiků a ekonomů.
Souvislosti
V rámci čínská ekonomiky lze najít tři zcela odlišně se vyvíjející oblasti.
Lidé v nich žijí v naprosto rozdílných životních podmínkách.
Vícerychlostní čínská ekonomika se začala projevovat již během liberalizačních reforem Teng Siao-pchinga, který vládl Číně od konce sedmdesátých do začátku devadesátých let.
Od té doby lze pozorovat rostoucí ekonomickou, a tím i sociální nerovnost mezi urbanizovanými a rurálními oblastmi země.
Rostoucí ekonomická nerovnost země se také projevila ve vývoji Giniho koeficientu. V Číně měl dle dostupných údajů v roce 1991 hodnotu 0,28, v roce 2007 však 0,49.
Čínská vláda také vytváří zvláštní ekonomické zóny a zvláštní administrativní oblasti.
V současnosti v Číně existují dvě zvláštní administrativní oblasti, Hongkong a Macao, a sedm zvláštních ekonomických zón.
Díky neustálým investicím čínské vlády se podařilo těmto regionům přilákat podstatné množství přímých zahraničních investic.
V důsledku toho se v nich vyvinul zcela odlišný způsob života než ve zbytku Číny.
Neexistuje však shoda v tom, jaký dopad bude mít tato vysokorychlostní ekonomika na vývoj Číny.
