První zkušenosti s novým daňovým řádem potvrzují, že jde o zdařilý legislativní počin
Většina daňových subjektů má již vlastní zkušenosti s řešením mnohdy i sporných otázek při plnění daňových povinností s místním správcem daně nebo jeho nadřízeným finančním ředitelstvím. Od počátku tohoto roku postup správce daně a práva a povinnosti daňových subjektů a třetích osob (například svědků) upravuje daňový řád, který po osmnácti letech nahradil zákon o správě daní a poplatků.
Správně nakročeno
Tato rekodifikace do značné míry zahrnuje závěry judikatury zejména Nejvyššího správního soudu ve věcech, které předchozí zákon o správě daní a poplatků neřešil vůbec nebo je neupravoval jasně a dost podrobně. Jde například o správu daní vybíraných nebo sražených plátcem – záloh na daň ze závislé činnosti, daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně z licenčních poplatků, dividend a podílů na zisku nebo zajištění daně z příjmů zahraničních osob ze zdrojů v ČR anebo daňovou exekuci a podobně.
Důležitou novinkou je také úprava lhůty pro stanovení daně a případů, kdy se tato lhůta prodlužuje nebo začíná znovu běžet nebo kdy se běh lhůty zastaví a následně doběhne (například po ukončení správního řízení před soudem).
Daňovým poplatníkům a plátcům daní pomáhá daňový řád tím, že přesněji stanoví jejich práva a povinnosti. V některých případech ale ve srovnání s předchozí procesní normou zpřísňuje pravidla a zvětšuje postihy daňových subjektů. Daňový subjekt musí například počítat s tím, že plná moc udělená daňovému poradci nebo jinému zmocněnci je účinná až od okamžiku, kdy byla doručena správci daně. Nikoliv od chvíle, kdy byla udělena.
Daňový subjekt se také již nemůže odvolat proti vlastnímu daňovému přiznání. Doposud to využíval k tomu, aby nejasné otázky byly vyřešeny co nejdříve a z jeho iniciativy, tedy bez rizika úroků z prodlení a penále. Subjekt může požádat o navrácení lhůty v předešlý stav pouze do patnácti dnů ode dne, kdy pominul důvod, pro který zmeškal lhůtu. Dříve tato lhůta činila 30 dnů.
Odborná veřejnost oceňuje legislativní kvalitu daňového řádu, včetně pojmové čistoty. Očekává také, že daňový řád bude východiskem sjednocení terminologie i procesních postupů upravených ve speciálních daňových předpisech, jako jsou zákon o daních z příjmů, zákon o DPH či zákony o majetkových daních. Je třeba počítat s tím, že správci daní leckdy nedostojí liteře zákona, protože se s ní nestihli dost důkladně seznámit nebo prostě proto, že jim jejich interní informační a evidenční systém neumožňuje všechny postupy přesně podle zákona zpracovat.
Nejasnosti napravovat, tvrdost odstranit
Jasnější a důkladnější úprava správy daní snad přispěje k tomu, že se soudy budou moci postupně více zabývat rozhodováním sporů o výkladu a aplikaci speciálních daňových předpisů, v nichž bude stále dost nejasných či nedořešených otázek. Doposud se mnoho daňových sporů vyřešilo rozsudkem o tom, že správci daně nebo daňové subjekty procesně pochybili. Aniž by se soud zabýval důkladněji vlastním daňovým problémem.
K nejasnostem z praxe patří například otázka, kdo je oprávněn jednat v daňových věcech za společnost, u níž bylo rozhodnuto o úpadku, avšak dosud nebylo rozhodnuto o způsobu jeho řešení. Správci daně požadují, aby v takovém případě jednal ustanovený insolvenční správce, který je zapsán v obchodním rejstříku. I když za této situace obecně nemá insolvenční správce dispoziční oprávnění a za společnost by měl jednat statutární orgán.
Praxe pochopitelně ukazuje, že do daňového řádu bude třeba postupně doplňovat další ustanovení. Zvláště by bylo třeba vrátit do správy daní institut prominutí daně anebo příslušenství daně (úroků z prodlení, penále či pokut). Ať již z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z daňových předpisů nebo odstranění tvrdosti. Daňový řád by měl vytvořit prostor pro případy hodné zvláštního zřetele i uvážlivého správce daně postupovat přiměřeně okolnostem.
V praxi se jako zvláště tvrdé opatření projevují ustanovení o pokutě za opožděné podání dodatečného daňového přiznání, která se vypočte jako procento ze stanovené daně, a nikoliv pouze z částky rozdílu mezi původně a nově stanovenou daní či daňovou ztrátou. Tato pokuta navíc dopadá i na případy, kdy poplatník nepodá v zákonné lhůtě dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost nebo vyšší ztrátu. Tedy v případech, kdy nemá povinnost podat dodatečné daňové přiznání.
