Má maďarské předky. Vyrůstal na
slovensko-maďarském pomezí v podstatě v trilingvním prostředí. Jeho otec se
narodil v Budapešti a prarodiče pocházeli z dnes rumunského Sedmihradska. To je
asi to nejzajímavější, co jsme se dosud dozvěděli o nové hlavě soustavy
obecných soudů v Česku.
Nový předseda Nejvyššího soudu Petr
Angyalossy se však snaží svou všeobecnou neznámost napravit a už zveřejnil
alespoň obrysy toho, jak se bude v čele jednoho z nejdůležitějších tribunálů v
zemi chovat.
Zaprvé prý nechce žádné převratné změny a
bude se snažit navázat na svého předchůdce, profesora trestního práva Pavla
Šámala, kterého prezident nedávno jmenoval ústavním soudcem. Na druhou stranu
ale Angyalossi nechce na rozdíl od Šámala tolik Nejvyšší soud otevírat jiným
právnickým profesím. Novými členy brněnského tribunálu by se měli podle něj
stávat prioritně kariérní soudci.
To je trochu konzervativnější přístup, než
jaký směrem jde všeobecný trend - tedy snaha, aby soudci nebyli jakási uzavřená
skupina s téměř doživotní jistotou kariérního postupu. Ostatně i členy
Ústavního soudu jsou v poměrně velké míře akademici či advokáti, nejen kariérní
soudci. Už samotné otevření soudnictví jiným právnickým profesím logicky
zvyšuje konkurenci a tím i kvalitu jednotlivých soudců.
Dále Angyalossy po svém jmenování
zaujal nápadem zaujmout sjednocující stanovisko k případným žalobám o náhradu
škody kvůli zavedeným koronavirovým opatřením. Jenže vydávat sjednocující
stanoviska ještě před tím, než je na stole byť jen jeden skončený spor, je
krajně neobvyklé a zřejmě i v rozporu se zákonem o soudech a soudcích a
jednacím řádem Nejvyššího soudu, jimiž se fungování této instituce řídí.
Podle § 21 zákona o soudech a soudcích je
možné stanoviska vydávat výhradně ve dvou případech: zaprvé v zájmu jednotného
rozhodování soudů je přijímá příslušné kolegium soudu a zadruhé, jde-li o
otázky týkající se dvou nebo více kolegií nebo jde o otázky mezi nimi sporné,
vydává je plénum soudu. Ale vždy se tak děje na základě vyhodnocení
pravomocných rozhodnutí soudů. Nikoli ještě před tím, než by jakýkoliv soud o
náhradě škody v souvislosti s nouzovým stavem rozhodl.
I jednací řád Nejvyššího soudu v článku 32
jasně stanoví, že soud sleduje a vyhodnocuje pravomocná rozhodnutí soudů a
posléze v zájmu jejich jednotného rozhodování zaujímá stanoviska k rozhodovací
činnosti obecných soudů, a to ve věcech určitého druhu.
Z toho vyplývá, že Angyalossy zamýšlí
z Nejvyššího soudu (který má prioritně soudit a sjednocovat judikaturu) udělat
takzvaného pozitivního zákonodárce, který bude autoritativně vykládat právní
normy bez toho, že by tu existovalo nějaké nejednotné rozhodování nižších
soudů. To může být potenciálně velmi nebezpečné, jelikož si tím Nejvyšší soud
může uzurpovat moc, která mu z ústavy nenáleží a ke které nezískal od voličů
žádnou legitimitu. Navíc nikdy nikdo (ani Nejvyšší soud) neví, co všechno
vyplyne z takového soudního sporu. Omezuje tím tak práva stěžovatelů, kteří se
podle ústavy mohou pokusit soudit se kvůli jakémukoliv zásahu do jejich práv.
Tolik k prozatímním plánům Petra
Angyalossyho. Celá justice už netrpělivě čeká, s čím dalším přijde. Jenže tady právě
nastává velký problém. Kabinetní způsob Angyalossyho výběru, který má do
transparentnosti hodně daleko, ohrožuje důvěru v justici. Navíc při vědomí
toho, že se Zemanův kancléř Mynář už v minulosti snažil zákonem chráněnou
nezávislost justice přes jednotlivé soudce ovlivňovat bude odborná i široká
veřejnost velmi citlivá na jakékoliv nestandardní postoje nového předsedy
Nejvyššího soudu.
Angyalossyho nápady teď budou posuzovány z toho hlediska, zda náhodou nevyhovují tomu, kdo ho do funkce prosadil a jmenoval tak podivným způsobem. Je to nevděčná role a nový předseda Nejvyššího soudu bude muset prokazovat svou nezávislost ještě mnohem aktivněji než kterýkoli jiný soudce. Ale tím, že přijde s nápadem rozšiřovat pravomoci Nejvyššího soudu nad rámec zákona, ke své důvěryhodnosti příliš nepřispěje.
