Forenzní vyšetřovatel musí jít po stopě a nesmí nikomu věřit
Roger Stanley je ředitelem oddělení Analýzy sporů a vyšetřování české pobočky auditorské společnosti PricewaterhouseCoopers (PwC). Vystudoval chemii a následovně se stal britským autorizovaným účetním. U PwC pracuje od roku 1983. Už jedenáctým rokem se specializuje na finanční vyšetřování v souvislosti s žalobami a soudními spory a na vyšetřování a prevenci podvodů. Podílel se například na vyšetřování podvodu v hodnotě sto milionů liber v obchodování s komoditami a s cizími měnami v Británii, na přípravě mezinárodní žaloby o náhradu škody ve výši 300 milionů dolarů pro jednu korejskou společnost, poskytoval metodické poradenství kuvajtské vládě při přezkumu náhrad válečných škod způsobených iráckou invazí. Řídil také tým odborníků při šetření podvodných pyramidových investičních schémat v Albánii. Roger Stanley je ženatý. Mezi jeho zájmy patří lyžování, plachtění a potápění a teď i studium češtiny.
EURO: Většina lidí tuší, co je to audit. Ale co je forenzní audit? Stanley: S výrazem forenzní audit jsem se setkal až tady, správný název je forenzní vyšetřování. To je kombinace auditu čili přesné finanční zprávy a vyšetřování. Výraz forenzní vyšetřování spojuje obě disciplíny dohromady. Audit sám o sobě je nezávislým vyjádřením názoru na finanční závěrku nebo na finanční pozici subjektu či transakce. Za závěrku je zodpovědný management a na něm leží i zodpovědnost zavést kontrolu a prevenci proti podvodům. Forenzní vyšetřování spočívá na zjišťování faktů v souvislosti se sporem nebo s podezřením z podvodu a na sbírání důkazů použitelných při soudním řízení. EURO: Jak se z chemika stane forenzní vyšetřovatel? Stanley: Britský systém vyžaduje mít vystudovaný jakýkoliv obor a po něm je možné se vyškolit na autorizovaného účetního. Do týmu proto přichází lidé s různými vystudovanými obory. Před deseti lety, když jsem v tomto oboru začínal, byl forenzní vyšetřovatel především účetní a spolupracoval hlavně se soudem a právníky. A těm musel podat informaci natolik přehledně, aby tomu porozuměli a mohli si udělat úsudek, aniž by měli ekonomické vzdělání. Během let se pak tito vyšetřovatelé začali specializovat i na jiné obory kromě účetnictví – na právo, kriminalistiku, celní a daňovou problematiku, pojišťovnictví a počítače, aby podle přání zákazníka mohli sestavit tým pro jakýkoliv konkrétní případ. EURO: Jaký je rozdíl mezi forenzním a policejním detektivem? Stanley: Forenzní vyšetřovatel jde za hranice práce auditora. Nesmí věřit ničemu, co vidí. V tom je jeho práce velmi podobná práci policejního vyšetřovatele. Až na to, že má za sebou většinou ekonomické a finanční vzdělaní nebo jinou specializaci. Při své práci využívá vyšetřovací metody policie, aby poznal, kdy lidé lžou, a odhalil podvody. Celý tým se učí tyto vyšetřovací metody, všichni musí být připraveni na to, že se budou setkávat s lidmi, kteří budou zakrývat pravdu a stopy. Úkolem forenzního vyšetřovatele je umět to rozpoznat a vědět, jak se zeptat. Potom předkládáme zjištěná fakta, která se použijí například v soudních procedurách. V týmu jsou proto lidé s praxí, co mají čich a na první pohled dokážou rozpoznat dokumenty, s nimiž se manipulovalo. Podstata profese tkví v tom umět poznat falšovaný dokument, lež, neuvěřit napoprvé, být přesvědčen o pravdě, mít čich a detektivní schopnosti, být schopen dát fakta dohromady. Pomocí konfrontace s třetími osobami si pak vyšetřovatel udělá obrázek, kousek po kousku skládá puzzle. EURO: Co když detektivovi ve firmě házejí všichni klacky pod nohy? Stanley: Nepočítá s tím, že by mu všichni ve všem vycházeli vstříc. Vždy je tam však někdo, kdo si ho najal a chce vidět výsledek práce. Jeho kompetence a působnost je omezená, závislá na úkolu. EURO: Jaké jsou nejčastější důvody toho, aby vás management společnosti povolal? Stanley: Z hlediska výskytu je nejčastější podvod při nákupu, takzvaný procurement fraud, například když někdo z obchodního oddělení nakupuje přes zbytečného prostředníka. Pak jsou velmi časté případy korupce, úplatky. Podle hodnoty je však nejrozšířenějším deliktem rozkrádání majetku. Příkladně když si cizí společnost koupí českou firmu a ponechá v ní tamní management, který ji vykrádá zevnitř. I když to není jen typicky český případ, to se děje i jinde. Pak musím zmínit i relativně časté nekalé praktiky v tendrech, mezi účastníky tendru. Ve zjednodušené verzi se tři mezi sebou domluví a nabídnou cenu sto, sto a poslední 99. Ten má samozřejmě větší šance v soutěži uspět. Takové a podobné podvody nelze brát na lehkou váhu, třeba v Británii podle průzkumu stojí za rovnými třiceti procenty bankrotů nějaký podvod. EURO: Předpokládejme tedy, že jsem nový majitel společnosti a zjišťuji, že ve firmě někde mizí peníze. Tak si vás najmu, abyste mi zjistil, kde mizí a kdo za tím stojí. Stanley: Jako majitel nebo ředitel společnosti se můžete nejčastěji ocitnout v těchto třech typech situací: buď vám zaměstnanec zpronevěřuje firemní peníze ve vlastní prospěch, nebo váš nákupní manažer dostává „všimné od některých dodavatelů (kteří nemusí být kvalitní), anebo jsou vaše výsledky stiženy například nevysvětlitelným úbytkem zásob. To jsou tři frekventované typy z mnoha možných typů deliktů, s nimiž se můžete setkat. Čím větší společnost máte, tím větší kontrolu proti podobným podvodům si musíte zajistit, protože i tím větší jsou rizika. EURO: Ale jak to všechno kontrolovat? Stanley: My třeba nabízíme klientovi databázi otázek, která ukáže jeho slabá místa. Pomůže identifikovat, kde je vystaven rizikům a kde mu hrozí nebezpečí podvodu. Dejme tomu, že ve společnosti se kontrolují jen faktury nad sto tisíc a vy si všimnete, že nápadně hodně faktur je těsně pod hranicí. Anebo jsou nízko číslované. Mimochodem – tato databáze byla sestavena právě na základě práce českého týmu a dnes ji používáme po celém světě. EURO: Co pálí manažery konkrétně v Praze? Stanley: Podle nedávno uveřejněné studie Evropské banky pro obnovu a rozvoj až 26 procent dotázaných českých společností přiznává, že dává úplatky. V tom vidím spoustu práce. Angažujeme se hodně i ve zmíněných podvodech kolem nákupů, procurement fraud. EURO: Člověk se zkušeností z Albánie a Kuvajtu je poslán do Prahy. Znamená to, že místní praxe vyžaduje jen lidi s podobnými divokými zkušenostmi? Mám se bát o stav českého podnikatelského prostředí? Stanley: Ve srovnání s albánským nebo kuvajtským je české prostředí o hodně přehlednější a přátelštější k právu, i když některé okolnosti jsou předchozím zkušenostem podobné. EURO: České podvody jsou sofistikovanější? Stanley: Ano, některé případy jsou o hodně propracovanější. Podobu bych viděl s některými východoevropskými zeměmi, například v privatizačním procesu, během něhož došlo stejně jako tady k rozkrádání majetku. Země v tomto regionu totiž pojí málo rozvinuté právní prostředí, nezakotvená morální pravidla, která navíc nejsou právně vynutitelná. EURO: Některé české banky mají dnes vinou špatného managementu velké množství rizikových úvěrů. Armády právníků a poradců mají v této situaci hodně práce. A co forenzní detektivové? STANLEY: Banky a podobné instituce často hrají klíčovou roli ve velkých finančních skandálech. V těch bývá velký prostor pro práci forenzního vyšetřovatele, který sbírá důkazy o tom, kdo byl do podvodu zapojen a jaké částky byly zpronevěřeny. Může taky pomoci při získávání ztracených finančních prostředků a k jejich navrácení pravým vlastníkům. Sám jsem se zúčastnil řady takových projektů, včetně vyšetřování zmizelých vládních peněz z jedné balkánské banky. Peníze tam byly uloženy u zdánlivě bezpečné organizace, pak však půjčeny osobám spjatým s bankou, která následovně padla. Případ jsme vyřešili a podali zprávu. EURO: Spolupracujete s policií i bez vědomí klienta? Neriskuje někdy klient, že si na sebe vaším prostřednictvím přivolá policii? Stanley: Někdy spolupracujeme s firemními právníky. V českém právu je ohlašovací povinnost jen pro některé výjimečné trestné činy. Pokud narazíme na nějaký problém, pak většinou klientovi doporučíme, aby si sehnal právní pomoc nebo se obrátil na policii. V Británii také s policií spolupracovat nemusíme, navíc problém můžeme vyřešit sami. Policie se potýká s nedostatkem lidí, a proto odmítne vyšetřovat podvody v soukromé společnosti. Tuto práci tam odvedou forenzní specialisté. V Británii proto máme zvláštní akreditační systém – standardy shodné s policií. EURO: Jste součástí velké auditorské pětky. Znamená to, že i vašimi klienty jsou hlavně velké společnosti? Jste drazí? Stanley: Můžou být i malé. Záleží na částce, která je ve hře. Náš zásah ale určitě ušetří čas a peníze a tomu odpovídá pak i naše cena. Pracujeme bez rozruchu, vyhledáme faktury, nahlížíme do dokumentů, snažíme se rozpoznat, kdo lže a kdo mluví pravdu, a podniknout kroky, aby se něco podobného neopakovalo. Mimo vyšetřování podvodů poskytujeme také služby v oblasti řešení sporů, ať už jde o mimosoudní vyrovnání, nebo o arbitrážní řízení. Jako jediní na českém trhu máme místní tým, který je schopen poskytnout odbornou účetní podporu v mezinárodních arbitrážních řízeních. Což, myslím si, je dost lákavé zvlášť v České republice, která je proslulá zdlouhavým vymáháním práva. EURO: Ulevilo se vám, když jste se dověděl, že už žádná Albánie, ale Česká republika? Stanley: Albánie byla netypická. Zpočátku jsme byli tři, kancelář jsme tam neměli, a museli jsme proto dát rychle dohromady místní tým, vyškolit zaměstnance, přivézt z Británie účetní a počítačové experty a právníky a najít schopné překladatele. A pak to začalo – museli jsme se dostat k záznamům na prokuratuře a přitom jsme naráželi na zatuchlou byrokracii a svět razítek. Všechny záznamy o zkrachovalých bankách byly podrobně katalogizovány, razítko na každé straně, kdyby se něco ztratilo, a podobně. Pořídili jsme si i fotografie harddisku, abychom se chránili proti nařčení z manipulace, protože podle této fotky se pak i vygumované soubory dají obnovit. EURO: To jste na tom dělali sami tři? Stanley: Náš tým měl nakonec asi padesát lidí. Paralelně s námi pracovaly jiné společnosti a pak týmy vyslané albánskou vládou, která chtěla ukázat snahu o očištění jména země a dokázat transparentnost. Za obtížných podmínek, které tam v té době panovaly, však bylo těžké někomu věřit, proto jsme dokumenty zabezpečili. Museli jsme být věrohodně nezávislí, často jsme vystupovali jako soudní znalci. EURO: Kdo vás vlastně pozval nebo pověřil tou prací? Stanley: Tento projekt si objednala albánská vláda a financovala jej Světová banka, Mezinárodní měnový fond a řada jednotlivých zemí. EURO: Co bylo vaším posláním? Stanley: Zjistit, jestli byly zpronevěřeny nějaké fondy, a pokud ano, tak kým, následovně peníze nalézt a pokud možno vrátit věřitelům. Pátrali jsme také, kolik peněz odteklo za hranice Albánie. Stopa nás vedla do Itálie, Švýcarska, Řecka a Turecka. Když jsme došli až do bodu nalezení banky v těchto zemích, museli jsme se vrátit s tím, jaká částka zmizela a kolik bude stát její dohledávání v cizině, aby vláda zvážila, zda se jí to vyplatí. Pátrat na cizím území jsme nemohli kvůli mezinárodním úmluvám, nemohli jsme dát například příkaz ke zmrazení účtu. V Albánii nefunguje ani domácí legislativa, natož aby se respektovala mezinárodní. Zjišťovali jsme nejen kolik, ale i účel odlivu peněz. Například jsme věděli, že banka půjčila v hotovosti dva miliony dolarů na továrnu a místo ní bylo jen obyčejné pole. Vyšetřovatel objížděl tato místa v Albánii s ochrannou eskortou. EURO: Takže pyramidální systém znáte důvěrně. Stanley: Je to starý známý pyramidový princip: dáš sto dolarů a padesát měsíčně dostaneš, čili střadatelé ukládají peníze pod příslibem vysokého úroku, ale společnost je dále neinvestuje a slibované úroky vyplácí jen z peněz dalších nových střadatelů. Do Albánie ho přivezl Švýcar, ten byl ve vězení, ale když se dostal ven, splnil slovo a všechny vyplatil, čímž vybudoval tomuto systému důvěru. V Albánii se do hry zapojovali i známí podnikatelé, kteří důvěru podpořili například tím, že investovali část pohádkových výdělků do charity, jeden uspořádal soutěž královny krásy a podobně. Zpočátku to fungovalo. První slíbil desetiprocentní úrok za měsíc, ale další organizátoři pyramid vyhnali slíbený úrok nahoru, aby získali nejširší základnu, protože na ní systém stojí. Pak jeden padl a ostatní šli s ním. EURO: S jakým výsledkem jste odjížděli? Stanley: V Albánii jsme pracovali devět měsíců. Do celého systému se nám podařilo vnést transparentnost a snad i trochu zapůsobit jako prevence proti podobným podvodům v budoucnu. Z nalezených částek však byly vráceny jen zanedbatelné sumy. Avšak ti, co se zapojili do hry zpočátku, na tom hodně získali a peníze si ulili na zahraniční konta. EURO: V Kuvajtu šlo o reparace. Jak se dají vyčíslit válečné škody? Stanley: V Kuvajtu bylo v souvislosti s invazí Iráku a s následným konfliktem předloženo více než 2,5 milionu pohledávek v souhrnné výši téměř 300 miliard dolarů. Tyto pohledávky byly rozděleny na pohledávky jednotlivců, malých firem, velkých společností a vládních organizací. Náš tým pracoval na velkých společnostech, které uplatnily 5900 pohledávek v souhrnné výši 82 miliard dolarů. Pracoval tam i tým Price Waterhouse (před fúzí), a to na vládních organizacích: ty předložily téměř 300 pohledávek za více než 187 miliard dolarů.
