Případ Sarah versus stát

Muselo dojít k mnoha tragédiím, aby se nakonec hnuly ledy

Je jí teprve šest, ale už napomáhá změnit osudy jiných dětí k lepšímu a bude mít zřejmě na svědomí i změnu zákonů. „Případ Sarah Barao“ by mohl změnit přístup českých úřadů k vydávání dětí do ciziny. Tedy pokud dva ministři dodrží, co slibují.

Otřes.

Jen málokoho ten snímek nechal klidným: rodiče se na ulici perou o dítě, které v pláči bezmocně vlaje mezi nimi. To se stalo před měsícem, když soud Prahy 5 rozhodl, že Sarah Barao musí po čtyřletém odloučení zpět k otci do Portugalska. A to přesto, že ho téměř nezná a jeho řeč neumí. Matka ji totiž jako dvouletou odvezla do Česka, když si s portugalským manželem přestala rozumět. Případ spustil lavinu debat na téma mezinárodní únosy dětí jedním z rodičů. Jen namátkou - v úterý budou o exekucích dětí jednat poslanci a odborníci v parlamentu, o den později pořádá Soudcovská unie ČR tiskovou konferenci na téma dítě mezi paragrafy. Na září chystá ministerstvo spravedlnosti velkou konferenci na stejné téma.

První hlava.

Ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas navíc kvůli případu Barao odvolal šéfa Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí (ÚMPOD) Rostislava Záleského. Právě tento úřad má u nás na starosti naplňování Haagské úmluvy. Mezinárodní smlouvy o únosech dětí do ciziny, kterou Česko podepsalo v roce 2000 a která zaručuje mezi 76 členskými státy úmluvy vrácení dítěte rodičům, jimž bylo uneseno. Každoročně úřad řeší zhruba třicítku nových podobných případů. A je jich stále víc, jak přibývá sňatků Čechů a Češek s cizinci.

Stín paragrafu.

Nečas také navrhuje změny zákonů a změnu přístupu úřadů k případům mezinárodních únosů. Dosud totiž Česká republika vydávala děti do ciziny jako na běžícím pásu. Proč? Rostislav Záleský tvrdí, že má čisté svědomí. On i jeho podřízení do puntíku plnili paragrafy zákonů. Bez ohledu na to, co je dobré pro dítě.
„S dětmi se nesetkáváme. Na to nemáme žádné oprávnění,“ konstatoval Záleský v odpovědi na otázku, jestli rozhodují v zájmu dítěte, jak mají v názvu. Matky, které zbité utekly před týráním agresivního manžela-cizince do českého domova, označuje za „nezodpovědné, protože na to, koho si berou, měly myslet dřív a jsou to osoby, které protiprávně přivezly nezletilce do Česka.“ A stále opakuje totéž: „My pouze plníme povinnost, kterou pro ČR představují platné úmluvy.“ Paragrafy se musejí dodržovat, ať to stojí, co to stojí. Třeba zničené životy.

Článek třináct.

Východisko ale existuje. Lze neporušit mezinárodní úmluvy a zákony a zároveň se nechovat bezcitně. Jen by si úřady a soudy musely dát s každým případem víc práce a posuzovat ho individuálně. Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí, poukazuje na článek třináct Haagské úmluvy: „Ten říká, že soud dítě do ciziny poslat nemusí, pokud je podezření, že by jej tam čekalo fyzické či psychické týrání. Jenže na ten článek tady nikdo nedbá. Stejně jako nikoho nezajímá, jestli je pravda, co cizí státní příslušník tvrdí.“ Navíc podle listiny základních práv a svobod nemůže být žádný občan České republiky nucen k opuštění země. Přesto se tak děje.

Kauza Krajníková.

Podívejme se blíž na známé případy, kterými se zabýval ÚMPOD. Jen málokterý má šťastný konec. Marcela Krajníková odvezla se souhlasem manžela své dvě děti z Argentiny. Exekutoři v Česku jí na příkaz soudu přesto děti odebrali (devítiletého Lucase rovnou ze školy v přírodě, bez rozloučení s matkou, šestiletou Sofii museli od mámy násilím odtrhnout) a odeslali do Argentiny. Jejich otec neumí česky, děti zase neumějí španělsky. Matka s nimi dodnes prakticky nemá kontakt.

Kauza Hossainová.

Mirka Hossainová čtyři roky neviděla děti, protože je unesl jejich otec-cizinec. A to přesto, že se žena obrátila na české úřady s prosbou o pomoc, protože tušila, že to udělá. Zjistilo se, že děti jsou v Bangladéši. S ním ale Česko nemá úmluvu o vydávání dětí, takže Rostislav Záleský pouze konstatoval, že „tam role úřadu nemůže být žádná“. Myjeme si ruce, protože na to nemáme paragraf…

Další funkce.

Úřad se sídlem v Brně však nemá na starosti jen mezinárodní únosy dětí. Také vymáhá výživné pro české rodiče v cizině a obráceně a zprostředkovává osvojení dětí do ciziny. Vymáhání výživného je hlavní náplní jeho činnosti. Loni vymohl výživné pro české rodiče za více než deset a půl milionu a pro rodiče, kteří žijí v cizině, zase od Čechů neplatičů téměř pět a půl milionu korun. Navíc, pokud tak stanoví soud, vykonává ÚMPOD úlohu kolizního opatrovníka dítěte ve sporech mezi českým rodičem a cizincem. Což je ve střetu zájmů s tím, že zároveň plní funkci toho, kdo zajišťuje práva rodiče, jemuž bylo dítě uneseno. Jak tato činnost v praxi někdy vypadá, pojednáváme podrobněji v jiné části článku v souvislosti s případem Jiřího Kollmana.
Úřad má patnáct zaměstnanců, z toho osm právníků. Dva se věnují zprostředkování osvojení, šest výživnému a únosům. Rozpočet na rok 2007 je osm a půl milionu, polovina jde na platy.

Kauza Erik.

Podle Úmluvy o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení hledá ÚMPOD v cizině adoptivní rodiče pro děti, pro něž se u nás nenašli osvojitelé. Týká se to hlavně malých Romů. Žádostí o osvojení má úřad několik tisíc. Největší zájem o naše děti mají v Norsku, Dánsku a Švédsku. Tak jako v případě Erika Illeše. Ten se narodil v roce 2002 v Prostějově, ale matka se o něj nemohla starat, a proto skončil v kojeneckém ústavu. Přesto, že o něj měla zájem ředitelka ústavu, ÚMPOD jej vydal švédským manželům Bergquistovým. Ti se byli v Česku dvakrát podívat a Erika si odvezli. Za pár měsíců Erik se sto padesáti mokvajícími ranami na těle zemřel. Náhradní rodiče byli odsouzeni na šest měsíců do vězení za týrání dítěte.
Z šetření ministerstva vyplynulo, že naši úředníci sice nepochybili, nicméně je zarážející, že zatímco rodiče v Česku, kteří žádají o adopci, musí projít sérií psychotestů a splnit řadu podmínek, směrem do zahraničí nic z toho nebylo nutné. Až Erik to změnil. Nově už musí projít psychotesty i žadatelé z ciziny.

Poslední kapka.

Tragédie, v nichž ÚMPOD sehrál svou roli, plnily v posledních devíti letech stránky novin. Co zásadního se tedy stalo zrovna teď, že se ledy hnuly? Vlastně nic. Jen už těch stížností na úřad bylo moc. A taky, když se do něčeho pustí nejsilnější média a příběh den za dnem „cupují“ prakticky v přímém přenosu, je to významná součást rovnice, jejímž výsledkem je odvolání šéfa byrokratické instituce a náhlá změna dosavadní praxe.
Petr Nečas především chce, aby úřad přešel z resortu ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) zpět pod justici. Nejde prý o to zbavit se odpovědnosti, ale zařadit úřad tam, kam logicky patří. „Nejdůležitější je změna náplně práce. Napříště bude úřad zastupovat dítě, ne rodiče. Kdo jiný než stát by měl být advokátem zájmů dítěte, když rodiče se nejsou schopni dohodnout?“ říká Nečas.

Justice jedná.

Ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil zřídil pracovní skupinu, která má problematiku mezinárodních únosů zhodnotit a navrhnout řešení. Členy jsou dva soudci, právnička z Nadace Naše dítě a zástupce MPSV. Skupina chce vytvořit manuál pro soudy, jízdní řád pro případy mezinárodních únosů. Na příkladu známých kauz ukázat, jak je vhodné v obdobných případech postupovat a co je úplně špatně. Kromě toho české zastupitelské úřady dostanou leták s instrukcemi, jak informovat občany ČR v daném státě, když se dostanou do krizové rodinné situace. Že jim tedy rozhodně nemají radit, aby rodič dítě popadl a spěchal ze země. To je totiž regulérní porušení zákona a únos a s takovou kaňkou je pak rodič pro jakýkoli soud v pozici padoucha.

Na školení.

V červnu navíc odstartuje školení soudců. Současný způsob rozhodování od stolu, bez znalosti zvyků v dané zemi a bez znalosti toho, kam dítě v cizině vlastně půjde, totiž sehrálo v řadě případů také negativní roli. Však také nikdo ze soudců mediálně známých kauz, kteří škrtem pera odeslali dítě do ciziny, nechtěl svůj rozsudek komentovat. Aby vše nebylo jen na soudech, chce ministerstvo spravedlnosti dokončit projekt Mediace v netrestních věcech. Což by znamenalo, že rodinné spory by mohl řešit jen školený prostředník.

Drahý měsíc.

Případ Sarah Barao skončil dobře nejen proto, že odstartoval změny. Dopadl dobře i pro dívku samotnou. Portugalské soudy totiž po měsíci rozhodly, že se dívka se vrátí zpět k matce. Rodinu to ovšem přišlo na statisíce. „Celkem to odhaduju na půl milionu. Ještě nevíme, kolik budou stát advokáti. Ale jen telefonní účty byly na 111 tisíc, letenky 95 tisíc, a to nemluvím o pobytu. Nebýt hodného sponzora, kterého příběh Sarah dojal, neměli bychom na to a ona by tam zůstala,“ říká dědeček dítěte Michal Pavlo.

Petr Nečas Stát bude advokátem

EURO: Proč jste odvolal šéfa Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí? NEČAS: Dlouhodobě nejsem spokojen s tím, jak úřad pracuje a pracoval.

EURO: Změní se činnost úřadu? NEČAS: Dojde ke koncepčním změnám dvojího druhu. Jednak k takovým, které nevyžadují legislativní zásahy, a také bych chtěl navrhnout změny některých zákonů. Nejdřív se ale musíme zbavit toho neuvěřitelného konfliktu zájmů. Oni jsou na jednu stranu často soudem určeni kolizním opatrovníkem dítěte, ale zároveň mají zastupovat jednoho z rodičů. To bude nově zakázáno. Úřad nebude hájit práva jednoho z rodičů, ale práva dítěte.

EURO: Jaké by měly být legislativní změny? NEČAS: Chtěl bych přesunout úřad mimo resort ministerstva práce a sociálních věcí. Přepokládám, že se to dá stihnout ještě letos.

EURO: Hovořil jste také o tom, že vznikne něco jako panel odborníků, kteří budou pomáhat s ochranou dětí. Co to znamená? NEČAS: Tým, v němž se setkají právníci, psychiatři a odborníci na rodinu. Představa je taková, že bychom je jako ministerstvo najali coby externí pracovníky na dohodu. A oni by své služby poskytovali těm obcím, jejichž sociální odbory by byly určeny kolizním opatrovníkem dítěte ve sporu rodičů. To znamená, že by u každého sporu o dítě a únosů byl někdo, kdo má přehled, jak to v které zemi funguje, s jakým úřadem se tam kontaktovat a podobně, protože o tom soudci, nebo sociální pracovníci, kteří se s takovými případy setkávají třeba jednou za deset let, nemohou mít přehled ani když je proškolíme.

EURO: Vidíte chybu ještě někde jinde než v práci úřadu pro ochranu dětí? NEČAS: Necitlivý přístup při vydávání dětí nebyl dán jen nekvalitní prací jednoho úřadu, ale i soudů. Ale samozřejmě ani sebelepší školení pro soudce a sebelepší práce soudů či jiných státních institucí nenahradí to, že se spolu dva dospělí lidé baví jako kreténi, kašlou na dítě a neumějí se dohodnout.

Naléhavé růžové srdce Kutnohorský podnikatel Jiří Kollman má s tím, jak ÚMPOD pracuje, bohaté zkušenosti. Na stole před ním leží tlustý šanon plný dopisů úřadům, kontaktů s právníky, dohod a rozsudků. „Je to příběh boje o syna se šťastným koncem. Ale jen proto, že jsem nespoléhal na pomoc českých úřadů a že jsem měl peníze na to, abych bojoval sám o to zůstat tátou,“ říká.
V lednu roku 1998 se rozvedl a v červnu se dozvěděl, že jeho exmanželka hodlá odjet do Německa i s jejich sedmiletým synem. Vzhledem k neochotě, s jakou mu v Česku povolovala návštěvy syna, se bál, že ho už nikdy neuvidí. Chtěl, aby soud vydáním předběžného opatření zabránil matce vycestovat se synem. „Honzík mi totiž začal říkat, že už neví, proč žije a to mě u sedmiletého kluka vyděsilo,“ vypravuje otec a v ruce drží neumělou dětskou rukou vystřižené srdce z růžového papíru s nápisem Naléhavé. Psaníčko dostala Honzova učitelka ve škole a stojí na něm velkým tiskacím písmem: „Paní učitelko je mi líto že musím jet do německa ale tak už to na světě bívá já už toho zažil.“ Jenže dřív než soud stihl rozhodnout, žena s dítětem vycestovala. Řečí právnickou: unesla jej neznámo kam. Jiří Kollman v půjčené knize s názvem V zájmu dítěte našel zmínku o tom, že existuje cosi jako Haagská úmluva a že v Brně sídlí Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Okamžitě tam vyrazil.
„Dali mi dotazník, který musím vyplnit v němčině a co nejdřív přivézt. Markéta Nováková, která dostala můj případ na starost, mi vysvětlila, že jej pošlou do Německa a počkají na odpověď. Strávil jsem s kamarádem víkend překládáním, dotazník jsem okamžitě přivezl zpátky a netrpělivě čekal, kdy mi dají zprávu, co je nového,“ popisuje. Když se tři týdny nic nedělo, zavolal sám. A zjistil, že jeho dotazník ještě stále leží na stole u právničky úřadu. Prý proto, že musí počkat, až se jim nakupí víc obálek a pak je do dotyčné země pošlou najednou. Je to tak levnější a úřad nemá peněz nazbyt.
„To mě nadzvedlo. Sebral jsem se, jel tam, položil tam na stůl tisícikorunu a řekl, že toto je na poštu pro případ Kollman a že až peníze dojdou, dám další. Křičeli na mě, že peníze si vzít nemohou, že je platí stát. Nechápali, že když člověk neví, kde má syna a co se s ním děje, je každý zbytečný den navíc příliš drahý.“ Měsíce se nic nedělo. Až poté, co Jiří Kollman téměř detektivním pátráním zjistil, kde exmanželka v Německu bydlí, sepsala – v březnu 1999 - Markéta Nováková doporučení k soudu s tímto zněním: „Z šetření vyplývá, že matka neumožňuje otci styk s nezletilým. S ohledem na věk dítěte a existující citové vazby k otci je nepochybné, že úprava styku otce s dítětem je v zájmu nezletilého.“ O měsíc později, 9. dubna 1999, přišlo k soudu doporučení úřadu, že matka neplní dohody, nekomunikuje a tudíž úřad doporučuje vydat předběžné opatření, kterým otec dostane syna do své péče.
Nestalo se nic. Po tři čtvrtě roku bez jakéhokoli výsledku si Jiří Kollman sjednal schůzku s Rostislavem Záleským. „Vestoje mi oznámil, že jde na oběd a že musím jednat s doktorkou Novákovou. Povolily mi nervy a zavolal jsem do Občanského juda, jestli to nechtějí natočit. Chtěli. Tak jsme přijeli, točili a když redaktorka chtěla vědět, proč se nic neděje v mém případě, kde to vázne, a chtěla mluvit s panem Záleským, řekli jí, že tam není, že šel na oběd.“ V listopadu 1999 tatáž Markéta Nováková napsala soudu diametrálně odlišné doporučení: „V řízení bylo prokázáno, že nezletilý se nachází v řádné péči matky, s velkým úspěchem navštěvuje školu, přivykl si novému prostředí v SRN a není tedy důvod, proč měnit jeho výchovné prostředí.“ Z úplného svěření dítěte do péče otce se měl stát styk jen pod dohledem cizího člověka a ve speciální místnosti… Díky tomu, že si otec zaplatil německého advokáta, podařilo se mu dosáhnout toho, že v roce 2004 směl s tehdy už patnáctiletým synem jet poprvé na dovolenou. A také se s ním pravidelně vídat, byť jen v Německu. Hoch bude za rok dospělý. Odešel od matky a těší se, že až mu bude osmnáct, přestěhuje se do Česka za otcem. Tedy - pokud jeho německá láska půjde s ním. „Pro nás to dopadlo dobře. Jen mě napadá, kolik lidí nemělo to štěstí ani peníze a muselo se spolehnout na státní instituce. Je mi jich líto,“ dodává Jiří Kollman.