Rok a půl vězení, částečná invalidita a ztráta střechy nad hlavou.
I takový průběh může mít jedno údajně neoprávněné konkurzní řízení. Přesvědčil se o tom podnikatel Milan Macháček.
O tom, že je vůči němu zahájeno konkurzní řízení, se podnikatel Milan Macháček dozvěděl až po několika letech. Soudní obsílky mu totiž chodily na adresu v Praze-Vršovicích, kde se však vyskytoval nepravidelně, protože byl pracovně v Německu. Místo toho, aby byly obsílky ukládány na poště, je převzaly jiné osoby nebo byly sice podepsány jeho jménem, ale někým jiným – například kotelníkem.
Takové doručení však v té době nemělo z hlediska platnosti žádný význam. V případě konkurzního řízení totiž musely být písemnosti podle občanského soudního řádu účastníkům, především úpadci, doručeny s dodejkou, tedy do vlastních rukou. Jinak je doručení neplatné. Změnu v tomto směru přinesl až nový insolvenční zákon, kdy fikci dodání nahradilo zveřejnění vyhlášky v insolvenčním rejstříku.
V přehledu písemností, které poskytl konkurzní správce Pavel Valoušek soudu, jsou sice i údaje o tom, že písemnosti byly zasílány do jeho bydliště v obci Miskovice u Kutné Hory, ale prý bez důkazů o jejich skutečném odeslání. „Tyto důkazy konkurzní správce ani mít nemůže, protože na adresu mého skutečného bydliště žádné písemnosti nedošly,“ tvrdí Macháček. Konkurzní soudkyně Zuzana Svobodová navíc podle něj nevyužila žádné možnosti, kterou jí zákon nabízí. Tedy například zjištění skutečného pobytu a předvedení Macháčka k soudnímu jednání policií. Místo toho rozhodovala bez jeho účasti, a proto nedostal základní dokumenty, k nimž by se mohl vyjádřit (návrh na prohlášení konkurzu, prohlášení o konkurzu, o přezkumném řízení, o sepsání podstaty). Ty však měly zásadní vliv na rozhodování o celém řízení. Prakticky tak vlastně nebyl jeho účastníkem. „Byl jsem na tom hůř než Československo při Mnichovské dohodě. Tam se sice také jednalo o nás bez nás, ale alespoň jsme o tom věděli,“ rozčiluje se Macháček. O vyhlášení konkurzu se dozvěděl náhodou od své bývalé právničky.
Pochybné pohledávky a vyhrožování
Problematické byly však i další okolnosti. Macháček začal podnikat v roce 1991 jako soukromý zemědělec. Zaregistrován byl v únoru, ale po červnové novele živnostenského zákona se měl přeregistrovat. K tomu ale nedošlo, čímž přestal jako podnikatel existovat. Proto na něj ani nemohl být uvalen konkurz jako na obyčejnou fyzickou osobu. Soud na něj mohl maximálně vyhlásit exekuci.
Pochybné byly ale i pohledávky, na jejichž základě byl konkurz vyhlášen. Přestože v následných řízeních, ovšem až po několika letech, Vrchní soud uvedl, že údajní věřitelé Obila Kutná Hora a ZZN Pardubice nedoložily oprávněnost svých pohledávek, konkurzní soud i správce s nimi operovali, jako by se nechumelilo. Nakonec faktury od Obily Kutná Hora za 54 tisíc korun zaplatil. „Vyhrožovali mi obestavením účtů, a protože jsem v té době rekonstruoval hotel, raději jsem zaplatil,“ vysvětluje Macháček.
I když faktury zaplatil již 15. února 1995, byly v dubnu téhož roku použity jako nesplacené pohledávky v návrhu na zahájení konkurzního řízení. „Nechápu, jak je mohl konkurzní správce vůbec přijmout a jakým způsobem si ověřoval platnost pohledávky,“ kroutí Macháček hlavou. „Pohledávky byly doloženy rozhodnutím soudu,“ oponuje konkurzní správce Pavel Valoušek v písemném vyjádření pro týdeník Profit.
Do řízení se navíc přihlásil i finanční úřad. Jeho pohledávka ovšem byla od začátku diskutabilní. Macháček totiž dostal dvacetitisícovou pokutu za pozdě podané daňové přiznání. Protože byl ale ve ztrátě, tak je ani podávat nemusel. Protože se ani finanční úřad nemohl vykázat řádným doručením ani oprávněností svých nároků, nakonec pohledávku stáhl.
Vedle všech již zmíněných pochybení byl další problém i v otázce zjištění, zda je podnikatel skutečně předlužen, což je zásadní podmínka pro vyhlášení konkurzu. Ten byl tak nakonec vyhlášen, aniž si soudkyně dala práci se zjištěním majetku dlužníka. Ten totiž zdaleka přesahoval jeho případné závazky. „Nechápu, z kterého prstu si vycucali, že jsem insolventní. V té době jsem rekonstruoval svůj hotel, jenž jsem později za daleko nevýhodnějších podmínek prodal. Měl jsem nemovitost, za kterou konkurzní správce dostal osm set tisíc korun. Platil jsem pojistné, všechny závazky,“ rozčiluje se Milan Macháček.
Nespolupracuješ? Šup do tepláků!
Aby toho nebylo málo, skončil Milan Macháček kvůli podvodnému konkurzu nakonec ve vězení za jeho maření. Macháček totiž údajně konkurznímu správci Valouškovi a později i soudkyni odmítl ukázat účetnictví a rovněž prý nereagoval na výzvy. Podnikatel ale tvrdí, že oběma účetnictví přinesl, ale že je nechtěli vidět. „Jediné, co je zajímalo, bylo, zda podepíši nucené vyrovnání. Proč bych ale měl platit něco, co nedlužím. Navíc ze zápisu z jednání, na němž jsem měl odmítnout předložení účetních knih, nic takového není,“ ukazuje Macháček. Policie případ odložila s odůvodněním, že se trestný čin nestal. Nakonec byl ale přesto obviněn, neboť na stíhání trval státní zástupce. Po potyčce s policisty, kteří mu prý při zatýkání vyrazili zuby, byl odsouzen na osmnáct měsíců nepodmíněně.
Samotného jednání, kde by se mohl obhájit, se však Macháček nemohl zúčastnit, protože byl po otřesu mozku v pracovní neschopnosti. Rozsudek přesto zazněl, ačkoli se z líčení řádně omluvil. „Soudce Lázna nechal zapsat do protokolu, že jsem telefonicky svolil, aby hlavní přelíčení proběhlo bez mé účasti. To je lež, nic takového jsem ani neměl v úmyslu,“ tvrdí Macháček.
K dovršení celé absurdity dlužno podotknout, že celý trestní soud byl svým způsobem rodinný podnik. Manželka soudce Lázny, který Macháčka poslal za mříže, je totiž náměstkyní příslušného státního zastupitelství. Když na toto skutečnost upozornil a podal námitku pro podjatost, předseda soudu mu odpověděl, že „Láznovi se doma o případech nebaví“.
V kriminále se mu stal závažný úraz a skončil v invaliditě. Protože však podle jeho slov za něj neplatil po dobu trvání konkurzu správce sociální a zdravotní pojištění, neměl nárok ani na invalidní důchod. Aby vůbec dostal starobní důchod, musel si půjčit peníze na zaplacení dluhu na sociálním pojištění. Konkurzní správce za něj údajně nepodával ani daňové přiznání, takže Macháčkově rodině zamítli i žádost o sociální dávky. Rovněž se prý nestaral o údržbu své nemovitosti, která byla součástí podstaty, což samozřejmě ovlivnilo i její konečnou cenu. Statek nebyl navíc prodán v dražbě, ale z volné ruky sousedovi Milana Macháčka. „Povinné platby jsem za Milana Macháčka zaplatil po zpeněžení konkurzní podstaty. Předtím jsem k placení jeho dluhů neměl žádné peníze. Správce konkurzní podstaty neodpovídá osobně za dluhy úpadce,“ vysvětluje Pavel Valoušek.
Záměr zbavit se nepohodlného podnikatele kriminalizací vyústil v podání dalšího trestního oznámení konkurzním správcem v době, kdy byl Macháček ve vězení. K soudu šel s návrhem na tři roky odnětí svobody a přeložení do tvrdší nápravné skupiny. Hlavní líčení bylo nařízeno na dobu, kdy nebyl přítomen jeho stálý advokát, a urychleně mu byl přidělen advokát ex offo. Naštěstí došlo v dalším průběhu řízení k zastavení trestního stíhání odvolacím soudem s tím, že se žádného trestného jednání Macháček nedopustil.
Kdo měl zálusk na hotel?
Byla to všechno náhoda? Těžko – těch bylo totiž na jeden případ podezřele hodně. O tom svědčí nakonec i další z okolností celého případu. Macháček byl totiž zároveň majitelem hotelu v Kutné Hoře. Do rekonstrukce historického domu v centru města investoval nemálo peněz. Hotel byl v majetku jím spoluvlastněného eseróčka Tomi, které s konkurzem na fyzickou osobu Milana Macháčka nemělo nic společného. Správce přesto hotel zařadil do konkurzní podstaty.
Celý kolotoč odvolání a dovolání tedy začal nanovo. Za pravdu dal Macháčkovi až Vrchní soud. Podnikatel tak mohl zase po osmi letech s hotelem nakládat. Mezitím ale v místním tisku vyšel článek o jeho údajných dluzích. „Kvůli tomuto článku, který se vlastně nezakládal na pravdě, ode mne nakonec všichni zájemci o koupi hotelu utekli. Nakonec jsem jej prodal za poloviční cenu, než byla původní nabídka,“ vzpomíná Macháček.
Vítr se obrací, ale nestačí to
V Macháčkův prospěch se začala celá zamotaná situace obracet až loni v květnu, kdy Nejvyšší soud vyhověl jeho žalobě pro zmatečnost. A potvrdil to, co tvrdil Macháček od počátku – že totiž vůbec nebyl účastníkem řízení. Soud rovněž nařídil přizvání znalce z oboru grafologie, čemuž se do té doby předchozí soudy bránily. Výsledek byl jednoznačný: ani jeden z podpisů nebyl Macháčkův. Tím se celý případ dostal na začátek, respektive do stadia o odvolání proti prohlášení konkurzu. V polovině června letošního roku Vrchní soud odvolání vyhověl.
Zdálo by se tedy, že spravedlnost zvítězila? Kdepak. Přestože Vrchní soud uvedl, že „nebyla osvědčena ani aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu na vyhlášení konkurzu ani úpadek pana Macháčka, když nebyla osvědčena existence pohledávek“, konkurzní soudkyni Svobodovou rozhodnutí nadřízené instituce příliš nezajímalo. Místo toho, aby vrátila právní stav do doby před vyhlášením konkurzu, nechala jeho důsledky doběhnout tak, jako by byl právoplatný. A to včetně prodeje Macháčkova statku a vyčíslení odměny konkurznímu správci.
A tak namísto toho, aby se všechny zúčastněné instituce Macháčkovi omluvily a poskytly mu náležitou satisfakci za zničených třináct let života a ukradený majetek, tváří se, jako by se nechumelilo. Důkazem toho je, že dodnes je Macháček stále veden jako úpadce a na jeho majetku stále sedí konkurzní správce. „Je otázka, zda jde vůbec ještě o právní spor, či o jakousi osobní zášť konkurzní soudkyně vůči mé osobě. A o zvrácenou představu o soudcovské nezávislosti, kdy soudce musí mít vždycky pravdu, i kdyby ji neměl,“ uvažuje Macháček.
Není možné vyloučit ani další z důvodů, který se nabízí. Macháčkův právní zástupce totiž podal žalobu na nesprávný postup z moci úřední, v níž se domáhá nemalé náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu. Pokud by žalobu vyhrál, mohl by se začít ministr spravedlnosti začít zajímat o to, kvůli komu musí stát vzniklou škodu zaplatit.
