Týdeník Euro oslovil hlavní aktéry příběhu a pokusil se zrekonstruovat, proč sice Sváček v září jasně vyhrál konkurz na místopředsedu vrchního soudu, ale po marném čekání na jmenování svou kandidaturu na konci listopadu zase stáhl. Z celé té dvouměsíční eskapády lze učinit dva závěry. Zaprvé se soudní funkcionáři u nás vybírají hodně nedůvěryhodným způsobem. A zadruhé Sváček neuspěl (hlavně) proto, že se proti němu postavila aktuálně nejsilnější politická strana v čele s ministrem financí a prvním místopředsedou vlády Andrejem Babišem.
Ministryně spravedlnosti Helena Válková (za Babišovo ANO) přitom byla jmenování Sváčka minimálně zpočátku nakloněna, proti však byla Babišova pravá ruka na ministerstvu – první náměstek Robert Pelikán.
Sdělil jsem ministryni...
Poté, co Sváček, bývalý dlouholetý předseda Městského soudu v Praze, hned dvakrát – únor 2012 a srpen 2013 – neuspěl ve svých aspiracích dostat se na Ústavní soud, došlo na plán B. Stal se řadovým soudcem vrchního soudu s tím, že v budoucnu – tedy až vyprší mandát Vladimíru Vočkovi – povýší na místopředsedu.
Konkurz na místopředsedu vrchního soudu proběhl letos 22. září. Sváček ho dle očekávání a proti vůli jednoho z pěti členů komise – náměstka Pelikána – s přehledem vyhrál a předseda soudu Jaroslav Bureš odeslal Válkové návrh na jeho jmenování.
Média o Sváčkově vítězství informovala 27. září a hned o dva dny později zveřejnily tři neziskovky – Nadační fond proti korupci, Vraťte nám stát a Veřejnost proti korupci – výzvu, ve které oprášily starší námitky proti Sváčkovi a Válkové doporučily, aby ho nejmenovala. O další dva dny později se ke kampani otevřeně přidal i „odpůrce nejvyšší“ – Andrej Babiš, když se „svým“ Lidovým novinám svěřil, že na základě podnětu „vícero protikorupčních organizací a občanů“ dospěl k závěru, že Sváček „nemá dobrou pověst“, a dodal, že už o tom jednal s Válkovou.
„Sdělil jsem paní ministryni, že hnutí ANO má ke jmenování negativní stanovisko,“ řekl. Takové vyjádření bylo pochopitelně daleko za hranou a Babiš už nic takového později otevřeně nevyslovil. O to víc se o post místopředsedy vrchního soudu hrálo v zákulisí.
| Výběrové řízení |
|---|
| Do výběrového řízení (proběhlo 22. září) na trestního místopředsedu Vrchního soudu v Praze se přihlásili dva kandidáti – Sváček a soudce Pavel Zelenka. Do pětičlenné výběrové komise jmenoval – přesně dle červencové ministerské instrukce – čtyři členy předseda vrchního soudu Jaroslav Bureš a jednoho ministerstvo spravedlnosti – prvního náměstka Válkové Roberta Pelikána. Čtyři členové dosazení Burešem dali Sváčkovi podle očekávání celkem 39 bodů ze 40 možných (dle zápisu z jednání preferovali „zkušenost JUDr. Sváčka s řídícími funkcemi a jeho obeznámenost se zákonnými přepisy a vnitřními předpisy“), kdežto Zelenkovi dohromady pouze deset bodů. Naopak Pelikán Zelenkovi udělil plný počet bodů – tedy deset, kdežto Sváčkovi uštědřil nulu, což dle zápisu zdůvodnil tak, že „se jedná o bývalého člena KSČ“ a o „člověka, který si tyká s Hrdličkou“. Jasným vítězem se stal Sváček, a to při skóre 39:20. |
Hlavním protisváčkovským exponentem na ministerstvu byl bezesporu Pelikán. Podle několika anonymních zdrojů na ministryni tvrdě tlačil, či snad dokonce hrozil rezignací, pokud by Sváčka jmenovala. Válková se naopak v době „sváčkovské krize“ dostala do hluboké defenzivy a mluvila o tom, že bude možná odvolána.
Variantu „já, nebo Sváček“ Pelikán ani Válková nepotvrdili. Ministryně výslovně odmítla jakýkoli tlak na svoji osobu (samozřejmě kromě mediálního), rozdíl v názorech na Sváčkovo jmenování mezi ní na jedné straně a Pelikánem s Babišem na straně druhé však nepřímo potvrdila: „To, že mají lidé na věci různý názor a dávají ho veřejně najevo, nepovažuji a priori za tlak. V takovém případě bychom popírali jakoukoli demokratickou diskusi.“
Tlak ANO proti jmenování Sváčka nezůstal pochopitelně bez odezvy. Babiš o věci dokonce na začátku mluvil s Milošem Zemanem, prezident přesto Sváčka podpořil a zmíněnou výzvu neziskovek označil za nátlak. Pro Sváčka se nepřímo vyslovil i premiér Bohuslav Sobotka, podle kterého by Válková při jmenování „měla vycházet z výběrového řízení“.
Čas na rozmyšlenou
Válková krátce po konkurzu oznámila, že si bere čas na rozmyšlenou, a to „třeba v řádu týdnů“. Pár dní po výběrovém řízení absolvovala schůzku se Sváčkem, na které se soudce snažil obhájit a vysvětlit, proč se proti němu zvedla taková vlna kritiky. Sváček označuje setkání za „velmi přátelskou schůzku“, podle Bureše dokonce ministryně Sváčka ujistila, že je vše v pořádku a že se „jí jeho vysvětlení líbí“.
Jenže čas běžel, nic se nedělo a Sváček, jak sám říká, dospěl na základě různých informací k závěru, že ho Válková nejmenuje.
Na konci listopadu napsal ministryni SMS s dotazem, „jestli nepotřebuje něco vysvětlit a dokladovat“, ovšem odpověď prý zněla, že o schůzku není zájem. „To byl pro mne další signál, že to s mým jmenováním nevypadá dobře,“ dodal.
Sváček nakonec v posledních listopadových dnech kandidaturu sám stáhl – zdůvodňuje to tak, že nechtěl, aby se v případě očekávaného negativního rozhodnutí ministryně jeho případem několik příštích let zabývaly rozkladové komise a soudy – a Válkové tím výrazně ulehčil život. Jestli by ministryně Sváčka nakonec jmenovala, či ne, prozradit nechce: „Nezlobte se, ale tato otázka je již pro mě zcela bezpředmětná.“
| Co vadilo na Sváčkovi |
|---|
| Výhrady vůči soudci Janu Sváčkovi jsou nesourodým slepencem relevantních informací, neověřitelných tvrzení i obyčejných pomluv. |
| Nezpochybnitelným faktem je, že Sváček nemluvil pravdu o své minulosti. V lednu 2011 řekl televizi Prima, že byl před rokem 1989 pouhým kandidátem strany, ve skutečnosti byl členem KSČ. |
| Nejzásadnějším bodem kritiky bylo tvrzení, že Sváček udržuje úzké kontakty s osobami, „které jsou zapojeny do klientelistických vazeb“. Sváček si například prokazatelně – před novinářem – tykal s pražským šíbrem a lokálním politikem Tomášem Hrdličkou, omlouval to však tak, že se s ním seznámil při plánování výstavby justičního paláce. |
| Navíc argumentoval tím, že jako jeden z mála českých soudců byl NBÚ prověřen na stupeň tajné. Vyloženě nefér je tvrzení, že Sváček odmítal zpřístupnit údaje o komunistické minulosti soudců „svého“ Městského soudu v Praze – až do rozhodnutí Ústavního soudu z listopadu 2010 mohl tyto údaje zveřejnit jen se souhlasem soudců-komunistů, po tomto rozhodnutí je novinářům poskytoval. |
| Nijak se také neprokázala tvrzení, že by před rokem 1989 perzekvoval disidenty. |
Otevřený konec
Po Sváčkově rezignaci jde o příběh s otevřeným koncem, který navíc nemá jednoznačné vyznění. Někomu vyhovuje, že Sváček neuspěl, jiní považují popsané události za precedenční zásah do nezávislosti soudní moci. Bureš otevřeně mluví o „bezprecedentním politickém ataku“ a dodává, že „za něj (v letech 2001 až 2002 byl ministrem spravedlnosti – pozn. red.) neexistovalo, aby náměstek kontroloval ministra“. S varováním přišla i Soudcovská unie a Kolegium předsedů krajských soudů, které Babišův výrok označilo za „populistické gesto“.
Také dlouholetý kritik způsobu výběru soudců a soudních funkcionářů a šéf Nejvyššího správního soudu Josef Baxa nechápe, proč se kvůli obsazení relativně nedůležitého postu místopředsedy vrchního soudu musel scházet ministr financí s prezidentem. Věc však vidí šířeji. Politici do obsazování soudcovských postů zasahují tradičně – jde však podle něj o intenzitu takových zásahů.
Řešením by mohlo být zřízení nejvyšší soudcovské rady, jenže současný model výběru soudních funkcionářů podle Baxy politikům, ministerstvu i „funkcionářské části justice“ náramně vyhovuje: „Pokaždé jde samozřejmě o to, nakolik je názor této funkcionářské části justice na obsazení nějaké konkrétní funkce ve shodě s názorem ministerstva.“
Čtěte také:
Zeman v Klausových stopách: znovu navrhl Sváčka na ústavního soudce
