Případ upáleného traktoristy

I když Kučma prezidentem již nebude, očekává se manipulace s výsledky

Na konci srpna přinesly oficiální a provládními silami ovládané ukrajinské televizní kanály zprávu o případu traktoristy, který za posledních deset hřiven koupil kanystr benzinu a podpálil se před prokuraturou žitomirské oblasti s tím, že neunesl finanční stav své početné rodiny, protože zaměstnavatel mu nezaplatil výdělek 3000 hřiven (přibližně patnáct tisíc korun). Už nedodaly, že zaměstnavatel, předseda okresního úřadu, kde si byl stěžovat, i prokuratura mu dali jasně najevo: peníze nedostaneš, protože jsi sbíral podpisy pro kandidaturu Juščenka. Viktor Juščenko je opozičním kandidátem na prezidenta Ukrajiny. Kampaň se rozběhla v červenci, volby proběhnou 31. října.

Už si nahrabal...

Současnému prezidentovi Leonidu Kučmovi končí jeho druhé volební období a jen krkolomné ústavněprávní kličky nebo vyhrocení politického boje až do vyhlášení stavu ohrožení by mu umožnilo setrvat v úřadě ještě dalších pět let. Konec jeho vládnutí by však byl logickým završením období velmi pomalého, bolestného a polovičatého přechodu od sovětského zřízení k nezávislosti, demokracii a tržnímu hospodářství, období divokého gründerského přerozdělení obrovského majetku, odhadovaného asi na 600 miliard dolarů.
Západní analytici oceňují, že v této výbušné oblasti nedošlo ani k občanské válce, ani k rozdělení na západní (ukrajinskojazyčnou a pravicovou) a východní (ruskojazyčnou a s významným rudým potenciálem) Ukrajinu, cení si výsledků strategického partnerství Ukrajiny s NATO a se Spojenými státy zejména. Co je však nutno ocenit na Kučmovi osobně, je jeho schopnost udržet si moc. Tento bývalý předseda celozávodního výboru KSSS obrovského podniku vojensko-průmyslového komplexu z východního Dněpropetrovska si nejdříve vydobyl rozšířené pravomoci jako premiér země a poté v podstatě neomezené pravomoci (současně s neurčitou odpovědností) jako prezident. Zajistil plynulý přechod sovětské stranické a komsomolské elity do nových pozic v novém režimu a současně si pěstoval Komunistickou stranu Ukrajiny jako volebního strašáka. Zavčas se dokázal odpoutat od svých kořenů a hbitě zakormidloval pod křídla oligarchů, kterým pomáhal budovat rozsáhlé struktury výrobní, finanční, mediální i politické. Ne generálně, ale individuálně, aby je mohl stavět proti sobě a udržovat si svůj vliv. Heslo o mnohovektorovosti ukrajinské zahraniční politiky používal mnohdy k vydírání jak Spojených států nebo Evropské unie, tak Ruska (zejména za Jelcina). Pokud někdy člověk pochybuje o hranici mezi pragmatismem a bezprincipiálností, Kučma by nepochybně posloužil jako studijní ukázka toho druhého. Když na konci prvního období nemohl ukázat nic pozitivního, nerozpakoval se vypustit do volební atmosféry odzbrojující argument: Volte Kučmu, ten už si nahrabal, takže bude krást méně než někdo nový. A do volební kampaně vstoupil s Viktorem Juščenkem jako budoucím premiérem, tehdy ještě guvernérem Národní banky Ukrajiny.

Zrod Síly národa.

Za vicepremiéra si Juščenko vydupal Julii Timošenkovou, prezidentku energetického holdingu, dokonale seznámenou s mechanismy šedého trhu. Z pytláka se stal myslivec, který prosadil radikální změny v pseudotržních mechanismech., především zrušení barterových schémat a nastolení finanční disciplíny. Spolu s reformami v zemědělství byl zastaven propad, státní finance byly uvedeny do rovnováhy a nastartován růst, trvající dosud. Obrovská zadluženost státu ve mzdách se začala snižovat. Juščenkova oblíbenost stoupla až na 60 procent i ve východních oblastech (o západních ani nemluvě), kde komunisté a oligarchové rusky orientovaným horníkům a hutníkům vykreslovali Juščenka, hovořícího čistou (na rozdíl od Kučmy) ukrajinštinou jako zaprodance západu a ukrajinského nacionalistu. Jenomže horníci a hutníci začala dostávat mzdu…
Politický kredit, který si u obyvatelstva Kučma vzal, splácel ovšem jen rok. První odvetný úder byl veden proti „železné Julii“ – jak jinak, s pomocí generální prokuratury, kterou si tradičně obsazuje Kučma, respektive ti, kterým slouží. Co na tom, že obvinění se neprokázala? Timošenková si ve vazbě poseděla pár měsíců a pak se okamžitě vrátila do politiky, nejen nezlomená, ale ještě s aureolou Jany z Arku. Nyní prokuratura chystá už šesté obvinění a první slova Kučmy po návratu z istanbulského summitu NATO, patřila údajně právě jí: proč Julie ještě nesedí?! Z postu premiéra sesazený Juščenko ji následoval za pár měsíců. Ne do vězení, ale do vystřízlivění z důvěry ke Kučmovi, A rázem se stal lídrem opozice. Parlamentní volby v roce 2002 vyhrál právě on, ale v opozici zůstal – ti, kteří prohráli, ještě do prvního zasedání parlamentu „získali“ na svoji stranu „nezávislé“ a volené (současně s poměrným) většinovým systémem. Nyní politická uskupení Juščenka a Timošenkové vytvořila společnou Sílu národa, Juščenko si dělá naděje na úřad prezidenta, Timošenková na premiéra.

Administrativní faktor.

Hlavním soupeřem jim je současný premiér Viktor Janukovyč, bývalý doněcký gubernátor, muž s obrovskými zkušenostmi z prostředí propojené ekonomiky, politiky a kriminální sféry, také souzený, a posléze dosazený mocnou doněckou lobby a odkývaný dalšími oligarchy. V průzkumech veřejného mínění vede Juščenko o necelých deset procent a při příznačné opatrnosti Ukrajinců vyjadřovat se otevřeně v jakýchkoli anketách není vyloučené, že zvítězí již v prvním kole. Příznačné pro politickou vyspělost ukrajinského voliče ovšem je, že pouze třetina věří, že Juščenko bude zvolen, zatímco ostatní si myslí, že to bude Janukovyč! A to i přes stovky mezinárodních pozorovatelů dohlížejících jako vždy na regulérnost kampaně i voleb samých. Ukrajinský volič ví prostě svoje. Ví co je to takzvaný administrativní faktor. Poznal to na své kůži i žitomirský traktorista. Administrativní faktor je součástí metody vládnutí. Její podstatou, tahnoucí se již od carského Ruska, je občanská bázeň. Lid se musí mít jen tak dobře, aby vyžil. Zákony musí být dokonalé jen do té míry, aby jejich uplatnění záviselo na vůli interpreta a exekutivy, výjimek ze zákona mají být stovky a tisíce pro vyvolené a solventní. Soudy musí být složité a výsledek nejistý. Byrokracie musí být tak složitá, a proto i „drahá“, aby odrazovala, ale současně budila úctu. Lid prostě musí být závislý, a proto poslušný, životní podmínky pro něj nekomfortní, dokonce agresivní, aby jeho obzorem byly pouze jeho problémy a nestaral se o věci obecné. V případě potřeby se lid musí bát. To, čemu se na Západě nyní eufemicky říká řízená demokracie (jako v případě putinovského Ruska), je ve skutečnosti autoritativní systém, ve kterém různé politické síly jen imitují západní demokracii, respektive bývalou československou Národní frontu. Putin de facto nemá opozici, na Ukrajině je mocná a dosud nezlomená, ale o to zběsileji pracuje celá státní vertikála proti ní. Tento systém funguje už od 1992 na základě sociálního darwinismu: ti co se nechtějí adaptovat, emigrují na Západ, ti co nemohou, jezdí načerno za prací třeba do Čech nebo do tureckých bordelů. Tak se prohravší strana studené války pomstila vítězům – začala jim exportovat především svoji chudinu a kriminál. V případě Ukrajiny sedm milionů lidí. Z ostatních se vyklube poslušná, respektive lhostejná masa, skupina žraloků vygeneruje nové žraloky a ti si vyberou asistenty, top management, který pak zaplní mezery ve velkých strukturách. Někdy ve vzdálené budoucnosti snad vznikne i střední třída. Použití administrativního faktoru dokáže vynulovat přirozeně získaný náskok u voličů. Finálním mechanismem jeho uplatnění je manipulace voleb, která se řídí stalinským principem: není rozhodující kdo volí, ale kdo sčítá. Opozice tak dostala všechna předsednická místa v okresech, v nichž se počítá s jejím vítězstvím, ale v žádném z těch, které budou pravděpodobně rozhodovat…

Vyhraje ten pravý.

Vedle toho má Janukovyč na svojí straně rostoucí ekonomiku v tempu 11,5 procenta (ale ta nedává žádné sociální efekty, minimální mzda je stanovena na 237 hřiven a je dvakrát menší než životní minimum!), narychlo parlamentem schválený doplněk ke státnímu rozpočtu, takzväný malý rozpočet, který umožní rozdělit 1,1 miliard hřiven na zvýšení minimálních mezd. O dalších 280 milionů si polepší studenti na stipendiích, na své si přijdou členové volebních komisí, už teď zpracováváných komisary vládní moci atd. atd. A před vládou a celou vertikálou je jasný úkol: zabezpečit vítězství tomu pravému kandidátovi. Dále vláda disponuje penězi, diplomaticky řečeno nezahrnutými do státního rozpočtu. Ekonomové tuto sumu odhadují na pět až osm a možná i deset miliard hřiven! Na své straně má také parlamentní většinu. A všechna elektronická media, ve kterých se objevuje výhradně v neutrálních nebo pozitivních souvislostech a 8,5 krát častěji než Juščenko…Janukovyč je otevřeným zastáncem integračních projektů, se kterými periodicky přichází Rusko, sledující vždy jasný cíl získat dominantní pozici.
Juščenko vedle současného premiéra působí poněkud romanticky, protože jej nepodporuje žádný z oligarchů. Sleduje cíl dosáhnout standardního tržního konkurenčního prostředí. Ekonomové věří, že s jeho příchodem by na ukrajinském trhu dostaly šanci ne pouze domácí, případně ruské, ale nejlepší investiční nabídky. Tedy i západní. Pro proces kultivace trhu a právního řádu byznysu je pravděpodobně lepším kandidátem. To si uvědomují i oligarchové, ale je otázkou, zda taktickou výhodu dokáží už teď obětovat za výhodu strategickou. Velkým handicapem Juščenka je jeho image prozápadního politika (navíc s americkou manželkou).

Všude samý Viktor.

O co se hraje? O stále a nyní již velmi rychle rostoucí ekonomiku, která dává 317,5 miliardy hřiven HDP a státní rozpočet od 65 do 88 miliard, Jeho výše záleží na tom, jak je vláda účetně šikovná. Stejně velká suma ji ale „uniká“ vzhledem k individuálním výjimkám v podobě daňových úlev, udělených „svým lidem“. Volby budou také zkouškou pro evropskou, případně vůbec západní orientaci Ukrajiny. Ačkoli Kučma již léta mluví o evropské volbě Ukrajiny, naopak sílí tendence k integraci na bázi zájmů Ruska v x-té formě „svazu“. A jak jinak, hraje se také o velké privatizační projekty například ukrajinský telekomunikační monopol Ukrtelekom. Kučma ještě „stihl“ zprivatizovat ocelářský gigant Krivorožstal, který připadl doněckému magnátu Achmetovovi a dněpropetrovskému Pinčukovi za 4,26 miliardy hřiven, přičemž byly odmítnuty nabídky jak indického Lakšmi Mittala ( za 7,95 miliardy), tak i ruského Severstalu Alexandra Mordašova (6,36 miliardy). Zajímavé je, že tentokrát ruská strana svoji prohru ignorovala, takže se spekuluje, jak tento dárek bude Ukrajina kompenzovat. Třeba daňovými úlevami pro plánovaný plynovod? V každém případě si dal Kučma hezký dárek: Viktor Pinčuk je totiž jeho zetěm.
Ale peníze nejsou v jeho případě to nejdůležitější. Jde totiž o garance pro bezpečný důchod. Parlamentní komise, vyšetřující okolnosti únosu a úděsné vraždy opozičního novináře Gongadze oznámila, že se jednohlasně usnesla na podání trestného oznámení na prezidenta Kučmu za organizování únosu tohoto novináře (důkazy o vině prezidenta v jeho smrti nemá komise k dispozici). Komise dále dospěla k závěrům, že spoluviníky jsou předseda parlamentu Litvin, exministr vnitra Kravčenko a bývalý šéf tajných služeb Derkač. Komise také usoudila, že prezident se zúčastnil dalších aktivit s příznaky trestné činnosti, „přijímal úplatky velmi vysokých rozměrů, zneužil moc a svoji funkci navzdory státním zájmům“. Tedy na zahájení prezidentské kampaně nekompromisně vynesená karta velmi vysokého kalibru.
Nicméně ukrajinské politikum je mistrem v taktických kličkách a šachových partiích. Do předešlých parlamentních voleb přišel Juščenko s programem politické reformy, jejímž cílem je dosažení politické struktury, bližší té, jak ji známe v Čechách. Zvítězivší politické uskupení nominuje premiéra, který odpovídá parlamentu za vedení země, prezident má omezené pravomoci (ovšem stále nepoměrně větší než český). Model, který demokratickým tradicím Ukrajiny odpovídá více než „carská demokracie“ Ruska. Prezident Kučma zareagoval podivuhodně rychle a návrh si rychle osvojil za svůj. A nyní, v napjaté situaci se projekt zákona, který mění ústavu (!), tlačí parlamentem vší silou. Takže se může stát, že volby nebudou ani tak prezidentské, jako spíše premiérské: Dva Viktorové se budou prát o prezidenta a ten třetí vzadu (Kučma) vklouzne do role toho nejmocnějšího (premiéra). Případ žitomirského traktoristy, nerovné podmínky pro opozici, očividná příprava k manipulaci s výsledky volebI vznášejí k demokratickému světu velký otazník: není vyslání pozorovatelů od OBSE, Evropské unie a dalších mezinárodních organizací jen naivitou a alibismem? Vždyť pár set pozorovatelů v žádném případě nemůže kontrolovat sčítání v pár desítkách tisíc volebních komisí.