Jeden z blízkých spolupracovníků Jiřího Paroubka v uplynulém týdnu líčil, že si kvůli avizovanému přestupu bývalého šéfa socialistů do ČSNS nejen zadávají všemožné průzkumy veřejného mínění, ale občas záměrně vypouštějí některá kontroverznější témata. To má podle Paroubkova spolupracovníka jediný cíl: otestovat reakce médií, politických konkurentů i veřejnosti a na jejich základě připravit argumentaci na chvíli, kdy strana oficiálně zahájí činnost a bude bedlivě sledována. Z tohoto úhlu pohledu se dá porozumět i nedávné poměrně hloupé přestřelce kvůli záštitě primátora Prahy pochodu lesbiček a gayů v hlavním městě, v níž hrál důležitou roli prezident Václav Klaus.
První balonek
Část bývalých Klausových blízkých spolupracovníků prezidentovy výroky o „homosexualismu a hodnotově neutrálních deviantech“ bagatelizuje s tím, že na sebe Klaus chtěl opět jen strhnout pozornost bez hlubšího úmyslu. Takový názor ovšem jen výjimečně zastávají lidé, kteří se v blízkém okolí prezidenta pohybovali nebo pohybují. Václav Klaus totiž dělá málokdy něco bez rozmyslu, většinou má naopak připraveno několik tahů dopředu. Stejně tak jeho vicekancléř Petr Hájek, který veřejný spor rozpoutal, nevypouští z úst kontroverzní soudy, aniž by o tom byl Klaus dopředu informován. Ostatně navzdory místy značně homofobní rétorice (novinář Adam B. Bartoš, kterého kdysi Klaus označil za geniálního, psal ve svém textu Duhový Boris připomínající agitky v nacistickém plátku Der Sturmer v souvislosti s homosexualitou o „úchylnosti, nemoci či morální špíně“) se Klaus a jeho „bojovníci“ snažili útok na pochod neuměle prezentovat jako boj za konzervativní hodnoty.
Klausovi se tím podařilo na sebe strhnout pozornost díky tématu, kterým se žádná ze současných stran nezabývá. A také si bez jakýchkoli průzkumů zdarma otestoval, jak by na podobnou rétoriku a postoje reagovala média a veřejnost. Zatímco novináři se – jistě podle prezidentova očekávání – předháněli v odsudcích, u veřejnosti spor tak jednoznačně nevyzněl. Naopak. V internetových diskusích a anketách se zpravidla většina lidí stavěla za prezidentovy názory. Ještě větší podporu pak získal za hranicemi kosmopolitní Prahy, což by se prezidentovi mohlo do budoucna hodit.
Sjednoceni Klausem?
Týdeník Euro s odvoláním na zdroje blízké Hradu na začátku června napsal, že se v Klausově okolí už zvažují plány na jeho další působení poté, co za necelé dva roky vyprší jeho prezidentský mandát. Podle těchto informací se probírají tři možné varianty. Tu první, tedy návrat do ODS, podle některých informací sám Klaus zavrhl. A nejen proto, že v ODS po jeho návratu skutečně upřímně nikdo nevolá.
Druhou možností je postavení vlastního nového subjektu. V této souvislosti se mluví o dvou podvariantách. Buď by se mohlo jednat o přímou konkurenci ODS se stylem z Klausovy éry ve straně, anebo o pravicovou silně konzervativní národoveckou a protibruselskou stranu postavenou po vzoru Listu Pima Fortuyna.
Zatímco proti první podvariantě hovoří, že se v tomto prostoru kromě ODS pohybuje i TOP 09, a nezbývá tedy tolik volných témat, pro druhou subvariantu je volných témat ke zvednutí dost. Navíc je čím dál zřejmější, že by lépe vyhovovala Klausovým nynějším postojům. Jak ukázaly ohlasy na přestřelku okolo Prague Pride, je navíc v Česku stále dost lidí, kterým strana zabývající se podobnými tématy ležícími ladem chybí. Nemluvě o tom, že by podobná partaj mohla přilákat některé současné členy ODS.
Otázkou zůstává jen to, zda by se Klaus do čela takového uskupení postavil přímo. Podle informací z okolí Hradu se prezidentovi velmi zamlouvá model zvolený TOP 09, kde je Karel Schwarzenberg předsedou a symbolem, ale každodenní chod strany řídí výkonný místopředseda Miroslav Kalousek. Nicméně Klaus nikoho Kalouskova kalibru zatím nemá. Při prezidentově naturelu si lze navíc jen stěží představit, že by podobně jako Schwarzenberg dokázal dlouhodobě přenechávat iniciativu někomu jinému.
Jeden z nejbližších Klausových spolupracovníků zmiňuje ještě jednu možnost. Že by prezident sice do žádné strany přímo nevstoupil, ale z pozice hlavní autority a přímého podporovatele by se pokusil sjednotit všechny menší subjekty a uskupení zastávající jeho názory a postoje. K takové straně by se pak hlásil, veřejně ji podporoval, udával a prezentoval její témata a směr. Oficiálně by se ale mohl tvářit, že stojí mimo, a nenesl by tak odpovědnost za případný neúspěch.