Spolupráce s přírodou se po všech stránkách vyplácí
Při tradičních rekultivacích se příliš mrhá penězi a jejich efekt bývá protismyslný. Dnes se na tom shoduje většina odborníků. Věhlas české rekultivační školy po více než sto letech vyprchává. Na tvrdých lidských zásazích při začleňování uzavřených lomů, výsypek či skládek popílků do krajiny už striktně bazíruje jen několik posledních rekultivátorů starého ražení. A bohužel i zákon. Prosadit přirozenou sukcesi, tedy samovolné šíření bylin a živočichů, kterým se nejlépe daří na člověkem převrstvených horninách a zeminách či na cizorodých popílcích, dosud znamená tanec mezi paragrafy několika zákonů.
Poznání, že nejlepším rekultivátorem je sama příroda, zrálo u nás velice dlouho. Soustavnějšímu využívání tohoto přístupu však tvrdě bránily rigidně pojaté technické rekultivace, měnící těžební prostory zpátky na les a zemědělský půdní fond. I za cenu nepřiměřeně velkých nákladů a nesmírného ochuzování biodiverzity české krajiny. Je velkým paradoxem, že v době největší těžby například v pískovnách byla v prostoru lomu mnohem rozmanitější populace rostlin a živočichů, než je nyní po dokončené technické rekultivaci. Vědecké poznání značně předbíhá českou realitu. Vědci se proto koncem loňského roku rozhodli vydat stanovisko navrhující nápravu. Kromě zvýšení biologické diverzity a celkové přírodní hodnoty obnovovaných území slibuje i úsporu finančních prostředků z veřejných zdrojů.
Past na peníze
Záhy po zveřejnění stanoviska se k jeho osmi autorům připojilo dalších 235 biologů, geologů, geografů a jiných přírodovědců a ochranářů. Jako by se protrhla přehrada. Martin Škorpík ze Správy Národního parku Podyjí k podpisu připsal: „Jsem šťastný, že myšlenka, která mi leží v hlavě roky a kterou se snažím při všech příležitostech prosazovat, má už veřejnou podporu. Přechodně vznikající biotopy, biotopy narušovaných povrchů a tak dále patří k nejohroženějším. Jsem ochoten se zapojit do jakékoli akce, která bude usilovat o změnu přístupu k technickým rekultivacím.“
Botanik Jan Šašek z Agentury ochrany přírody a krajiny se pustil do plýtvání: „Drahé osívací a dosazovací rekultivace jsou jen pastí na peníze. Příroda sama nejlépe zaceluje lidské rány nejpřirozenějším způsobem – sukcesí. Tu můžeme podpořit vhodnou modelací terénu, víc nebývá téměř nikdy třeba. Rekultivační lobby hraje na city obyvatel a politiků – musíme napravit, co se poničí. Nepravdivý argument! Tento objem peněz bych si uměl lépe představit na opravu chátrajících historických objektů nebo vysazování alejí.“
Někteří odborníci považují státem podporované rekultivace za alibismus. Například lesní inženýr Jiří Salajka: „Zahlazením stop po jakékoli těžbě se vytvářelo alibi, které nahrávalo schvalování dalších těžebních prací. Protože zástupci firem se mohli vždy opřít o několik fotek a projektů z realizovaných – a podařených – prací. A hle, najednou je to jinak! Souhlasím se stanoviskem.“
Odborníkům, přesvědčeným o nutnosti změny přístupu k rekultivacím, posloužilo stanovisko jako přetlakový ventil. Žádné skutečné změny, ba ani jejich přípravu však nevyvolalo. Po půlročním marném vyčkávání se rozhodli převzít iniciativu zástupci nevládních organizací. Na problémy s rekultivacemi upozornili dopisem ministry Topolánkovy vlády. V závěrečné agonii tohoto kabinetu však na rekultivace už nedošlo. Problémy trvají.
Pořádně pohnojit – a zabít!
Jihočeský přírodovědec Jiří Řehounek, spoluautor obou dokumentů, upozorňuje, že například severočeské důlní výsypky mají 90- až 100procentní potenciál pro přírodě blízkou obnovu. Plocha odtěžených jihočeských pískoven je natolik velká, že tu vedle sebe mohou existovat všechny způsoby využití. Pro přirozenou obnovu přírodovědci ani ekologičtí aktivisté nepožadují víc než pětinu rekultivací. I s tím však mají nebetyčné problémy. „Nejcennější na opuštěných lomech a pískovnách je, že v jejich půdě nejsou žádné živiny,“ zdůrazňuje Řehounek. A vysvětluje. „Naše krajina je značně přehnojená a některé druhy rostlin to špatně snášejí a hynou. Proto k obecným zásadám patří nenavážet na rekultivované území žádné skrývkové živiny.“
Jaká je však současná praxe? Tomáš Gremlica z Ústavu pro ekopolitiku, který na 83 lokalitách po celé republice koordinuje projekt Rekultivace a management nepřírodních biotopů v ČR, uvádí běžný postup technických rekultivací: „Do pískovny chudé na živiny nejprve navezou velmi úživnou ornici a do ní vysázejí některé druhy stromů, nejčastěji borovice nebo křížence topolů. A protože lesnickým kultivátorům se to líbí, vysázejí je pravidelně do rovných řádků. Nezůstává tu žádný prostor ani pro nějakou nepravidelnost, natož pro chaos, kterým se prosazuje příroda.“
Letitou zkušeností s rekultivacemi doplňuje Gremlicu profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Pavel Kovář: „Za minulého režimu platila povinnost, že všechny těžbou poškozené plochy se musely vrátit určenému využití. Nikoho však nezajímalo jak. Proto se neúživný substrát převrstvil hlínou a zasela se tam nějaká směska bylin, která byla zrovna k dispozici. To když šlo o zemědělskou půdu. Pokud tam měl být les, přivezla se sadba ze školky.“ A jak to celé dopadlo? Opatření většinou skončila tak, že nesplnila účel. Místní přírodní prostředí nepřijalo naseté druhy a na přehnojené navážce se uchytily kopřivy a podobné rostliny ze zanedbaného dvora. Vysázené stromy svými kořeny narazily na neúživné podloží a zahynuly. A obě plochy časem obsadily nalétané dřeviny. A nastala přírodní sukcese, ale na zapřenou.
Tato praxe však pokračuje! Nevládní organizace píší v dopise vládě: „Nastávají například zcela absurdní situace, kdy rekultivační firma těžkou technikou zlikviduje samovolně vznikající les vhodného druhového složení. A na jeho místě je po nepřiměřeně rozsáhlých a nákladných terénních úpravách vysázen opět les. Tvořený však vyrovnanými řadami dřevin, mnohdy druhově neodpovídajících stanovištním podmínkám.“ A shrnují: „Současná podoba lesnických rekultivací vede ke vzniku biologicky a často i lesnicky nevhodných monokultur.“
Shrneme-li to, jde o zbytečně vynaložené velké peníze. Vědci i zástupci nevládních organizací jsou přesvědčeni, že by měly být využity jinde a účelněji.
Ostrovy biodiverzity
Příroda na rozdíl od rekultivátorů nemá stále nataženou ruku. A dokáže dělat zázraky – tam, kde v minulosti byla těžbou písku nebo cihlářské hlíny nejvíc narušena, je dnes nejrozmanitější. Rovněž opuštěné kamenolomy leckdy patří k divům přírody, pokud je člověk nestačil zlikvidovat zavážením odpadů. Při obnově přírodě blízké by mnohem významnějšími ostrovy biodiverzity mohly být i současné obří pískovny i mnohem mohutnější uhelné velkolomy. Ponechány spontánnímu vývoji by dle teorie profesora Kováře mohly být stabilizujícím prvkem v zemědělské krajině. „Představíte-li si, že je obklopují natolik nestabilní polní kultury, jako jsou lány kukuřice nebo řepky, uvědomíte si potřebnost ostrovů divočiny pro případ, že by krajinu zasáhla nějaká živelná pohroma. Posloužily by jí jako zdroj obnoveného života,“ upozorňuje Kovář. Jejich využití k rekreačním účelům by nebylo na škodu.
V tom se s ním shoduje i hydrobiolog Ivo Přikryl. Jezera, která mají v budoucnu vyplnit jámy severočeských povrchových dolů, mají vedle přírodního i vysoký rekreační potenciál. Ani přírodě na březích opuštěných pískoven nebudou nijak na škodu vyšlapané pláže. Ba naopak. Stanou se zárukou pro existenci některých druhů, které vyžadují právě takové zacházení.
Čím hlubší jezera jsou, tím je dle Přikryla menší riziko, že se jednou kvůli znečištěným vodám stanou prostředím pro zdraví škodlivé sinice. A naopak velký chemismus důlních jam vytvoří podmínky pro život vzácných organismů. Díky rozdílnému chemismu v každém jezeru jiných.
Doba zralá pro změnu
Co je po rekultivaci důležitější? Ekologická stabilita území nebo návrat každého kousku půdy do zemědělského půdního fondu? Takové otázky si klade i zástupce těžařů štěrkopísků Karel Lorek ze společnosti Českomoravský štěrk. Je přesvědčen, že doba je zralá pro změnu ve prospěch stability. Jeho pohled nemůže být ovlivněn firemním zájmem, protože povinně naplňovaný fond sanací a rekultivací žije samostatným životem bez ohledu na prosperitu firmy. I těžaři mají lepší pocit, navrací-li se území, které opustí, přírodě, než když se na něm uměle vytvoří monokultura.
Bylo velmi obtížné najít odborníka, který by se ztotožnil s dosavadní rekultivační praxí. Až teprve Konstantin Dimitrovský z České zemědělské univerzity. Je přesvědčen, že plevelnou vegetaci na opuštěných výsypkách je třeba vymýtit a území vrátit zemědělství. Coby autoritě v oboru mu bylo svěřeno vypracování závazné metodiky rekultivací, kterou by se měly řídit útvary životního prostředí v krajích a regionech. Ve stejném duchu přednáší studentům. Napsal sám nebo spolu se Stanislavem Štýsem a dalšími autory knížky o rekultivacích. Jméno jedné z nich vystihuje sílu i slabiny tradičního přístupu: Tvorba nové krajiny na Sokolovsku. Právě tohle jiní odborníci, kteří se hlásí k nové iniciativě, už nechtějí – vytvářet nové krajiny.
Dlužno však připomenout, že dnes už historické projekty autodromu, hipodromu či golfového hřiště na výsypkách v okolí Mostu byly šťastným řešením. Uchránily před krajinotvorbou jiné, méně narušené krajiny a zatraktivnily zatracované Mostecko.
Krajina rybníků – a písníků
Je až neuvěřitelné, jak rozsáhlé lomy štěrkopísků mohou být uprostřed první české biosférické rezervace UNESCO a zároveň Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko (CHKO). A druhým divem je, jak se vytěžené prostory rychle dokážou navracet přírodě. Samovolně je osídluje pestrá mozaika mokřadních společenstev s vegetací suchých i vlhkých písků, nálety vrb, břízy, borovice či osiky. Vzácná masožravá rosnatka tu v nebývalém počtu okupuje okraje mokřadů. O kus dál jsou naopak rostliny vyžadující suchá a slunná místa. Stejně pestrá je škála vzácných živočišných druhů. To vše na územích, na nichž se po těžbě podařilo správě CHKO ubránit přírodní sukcesi. Na většině míst se dál zalesňuje a „zkulturňuje“. Orgány Lesů ČR a půdního fondu jsou často mnohem radikálnější než těžaři.
Už se však ví, který postup je podstatně levnější a přírodně stabilnější. A který zároveň umožňuje, ba vítá přiměřené rekreační využití – a v protikladu k tomu postupy, u nichž je jedno i druhé nemožné. Je jistě důležité pro potomky pěstovat hospodářský les a hlídat, aby jim nechyběla orná půda. I to se však musí dělat jinak. Budeme generací hlupáků, nepodaří-li se prosadit do zákonů rovnoprávnost pro návrat přírody.
Box 1:
Břehule mají životní pojistku
Život našich nejmenších vlaštovek je do značné míry závislý na těžbě písků. Vody většiny našich řek už kvůli regulaci nepodemílají břehy, a proto břehule říční nemají kde hnízdit. K vyvedení potomstva si totiž vyhrabávají až metrové nory v obnažených svislých písčitých stěnách. A takové se v 97 procentech už nalézají pouze v písnících. Jakmile však společnosti těžbu ukončí, musejí dle českého horního práva do dvou let stěny strhnout, vytvořit umělé svahy a celý lom rekultivovat. To je příklad technického postupu směřujícího proti přírodě. Břehule bývají první na ráně. I zachovalé hnízdní stěny však ptáci do dvou až pěti let opustí, neboť se jim v mnoha ohledech zhorší hnízdní podmínky. K soužití s břehulemi je třeba vyhlásit část těžebního prostoru přechodně chráněnou plochou. A jen kvůli nim tu rok od roku před jejich příletem strhnout stěnu a zabezpečit její svislost. Bude-li okolní příroda ponechána přirozené sukcesi, vznikne sám od sebe přírodní ráj za vynakládání minimálních výdajů z rekultivačního fondu.
Box 2:
Pohodová jezera
Kam se hrabou přehradní nádrže na severočeská jezera po důlní těžbě! Budou ideálními koupališti, protože nebudou sužována sinicemi, dnes tolik častými na přehrazených tocích. Nebudou do nich stékat velká množství znečištěných vod, a když se do nich z břehů přesto dostanou nějaké živiny, usadí se ve velké hloubce a neovlivní kvalitu vody. Menší jezera budou mít vodní sloupec okolo 25 metrů, a až se začne zatápět důl ČSA a Bílina, lze se nadít hloubek 60 až 80 metrů. Každé jezero bude mít plochu desítek hektarů. Bývalé lomy Liebig a ČSM se už zatápějí – co rok to metr. I když jde o řízené zatápění, bude trvat dlouho. Ponechat však jámy pouze samovolnému napouštění by nedávalo smysl. Vznikly by problémy se zaplavovanou pobřežní vegetací. I tak budou jezera přírodovědně cenná. Důlní vody mají extrémní vlastnosti. Někdy jsou kyselé, zasolené, železité nebo obsahují jiné kovy, což většina živých organismů nesnáší. Zato vzácné organismy je vyhledávají. Jezera se vyplatí už dopředu připravovat na rekreační využití. Tady jsou technické rekultivace zcela namístě.
Popisek 1 + 2) úvodní foto s rybníčkem v kombinaci s menší fotografií rosnatky okrouhlolisté: Ráj rosnatek. Člověk se zasloužil jen úpravou terénu po těžbě písku a příroda si poradila sama. Masožravým rosnatkám okrouhlolistým se to zalíbilo natolik, že tu rostou v nevídatelných počtech.
Popisek 3 nebo 4) stroj a dopravník: Noví Krčíni. Třeboňsko mění tvář „zahušťováním“ rybniční sítě dalšími vodními plochami po vytěžených štěrkopíscích. Ač pískovny vznikly brutální těžbou, příroda se jich po vytěžení rychle a ráda ujímá.
Popisek 5) chlapík v písku: Na břehu Dračice. Vedoucí Správy Chráněné krajinné oblasti Třeboňsko Miroslav Hátle je spokojen. Odkryté dávnověké říční dno se ochranářům podařilo uchránit před zavezením, vyhlásit přírodní památkou a otevřít sukcesi.
Popisek 6 + 7) Kombinace nor a ptáčka k Boxu 1: Místo pro sídliště. Břehule říční jen tak někde nezahnízdí. Jen pískovny a jejich ohleduplní majitelé jim mohou poskytnout útočiště.
Popisek 8 až 11) pásek malých fotek živočichů (škrtat odzadu): Opravdoví rekultivátoři. Skokan krátkonohý, rosnička zelená, ropucha krátkonohá a neznámá vážka na fotobrašně.
Popisek 12) auto: Rovněž rekultivace. Je lepší, když terénní zanícenci převracejí starou výsypku na mosteckém autodromu než povrchy lesních cest.
