Život přináší mnoho viditelných přestupků vůči životnímu prostředí a například v ničení stromořadí a zeleně v centrech měst jsou mnozí podnikatelé a úředníci úplní přeborníci. Před tazateli Centra pro výzkum veřejného mínění se však našinci mávnutím proutku mění ve starostlivé občany zeměkoule.
V nejnovějším výzkumu vadí 95 procentům Čechů například přílišné hromadění odpadu a znečišťování pitné vody. Jen o několik procent méně tázaných se trápí globálním nedostatkem pitné vody a úbytkem deštných pralesů. Výzkum odhaluje i to, že 85 procent z nás se děsí vyčerpání surovinových zdrojů a takřka stejné procento občanů se znepokojením zaznamenává úbytek rostlinných a živočišných druhů.
Naproti tomu se Češi přestávají bát důsledků globálního oteplování, přestože boj proti němu a jeho průvodním jevům takřka nepokročil. Celá čtvrtina vzorku populace je ochotna následovat odvážného prezidenta a hrdinně vyčkávat s rukama za zády, co to udělá, až teplota stoupne. Osm procent dotázaných tak činí z nevědomosti. Ještě před dvěma třemi lety bylo lidí uvědomujících si rizika klimatické změny o osm procentních bodů víc (84 procent). To zřetelně ukazuje, jak se do veřejného mínění zapisují propagandistické střety.
Citovali jsme zatím deklarované postoje Čechů vůči světu. Ale jsou lidé sami ochotni životnímu prostředí pomoci? Zejména tehdy, když to stojí víc peněz a zabírá víc času? Naši občané příjemně překvapili, počet ochotných meziročně stoupl z 82 procent na 86 procent. Zarputilých odmítačů ovšem zůstalo stále stejně jedenáct procent, takže přírůstek vzešel tedy z řad loni nerozhodnutých. Že na radost z tohoto výsledku je však ještě brzo, ukázaly odpovědi na další otázku. Přes šedesát procent z dotázaných je přesvědčeno, že pro lidi v jejich postavení je pro životní prostředí těžké něco dělat. A 44 procent respondentů si myslí, že nemá cenu cokoli dělat, když totéž nebudou dělat ostatní lidé. Značnou dávku upřímnosti projevili ti (a byla jich takřka třetina), kteří přiznali: „V životě jsou důležitější věci, než se starat o životní prostředí.“
Tyto odpovědi do sebe povážlivě nezapadají. Co si z těch výsledků odnést? Radost z první odpovědi nebo zoufalství z poslední? Vždyť ti dotazovaní se většinou překrývají. A tak si i uživatel průzkumu vlastně může vybrat odpověď, která se mu hodí.
Za největší zamyšlení ovšem stojí nárůst souhlasných přitakání na myšlenku, že tvrzení o ekologických hrozbách jsou zveličena. Je to rys vzrůstajícího zdravého kriticismu občanů?
Nebo klíčí sémě z Hradu rozsévaného klimaskepticismu? Každopádně se ani nad statistickými čísly nenudíme. Co opravdu přijde, to nás stejně nemine.
