PŘIŠLI O ROZUM, ZALOŽILI ODBORY

Vyžeňme vetřelce z hnízda

Světlana Janákova (41) je absolventkou gymnázia. Když nastoupila do mosteckého Penny Marketu a stala se zástupkyní vedoucí prodejny, považovala to za ocenění své kvalifikace a zkušeností. Netušila ještě, že tento krok podstatným způsobem ovlivní její další život. Osudná paleta. „Osádku prodejny tvoří jedenáct lidí, a co je důležité – výhradně žen. Čtyři pokladní plus záloha plus vedoucí nebo zástupkyně na směnu. Vzhledem k chybějícím mužským rukám musí ženy dělat i těžkou fyzickou práci. Zkuste zdvihat a rovnat do výšky krabice s třiceti plechovkami broskvového kompotu. „Zástupce vedoucí, ale koneckonců i sama vedoucí jsou vlastně děvečky pro všechno. Když není po ruce někdo jiný, musíte všechno udělat sama. A kolikrát, po pravdě řečeno, ani nemáte odvahu o to někoho žádat, když vidíte, co všechno musí vaše kolegyně dělat nad rámec povinností. Jednou před Velikonocemi paní Světlana přebírala spolu s vedoucí tři palety zeleniny (`a 800 kg). Když zdvihala prázdnou paletu, ruplo jí v zádech. Byl to takový zvuk, až sebou vedle stojící kolegyně trhla. Vydržela do svátků, a když to nešlo dál, jela na pohotovost, odkud ji poslali rovnou do nemocnice. Po dvou měsících se nakrátko vrátila do práce. Následovala opět pracovní neschopnost a lékařský závěr: operace je nezbytná. Kvůli vyhřezlé ploténce je v invalidním důchodu. Čeká ji další operace, ale ví, že zdravá nikdy nebude. Strach. Vedoucí územního pracoviště Odborového svazu pracovníků obchodu v Ústí nad Labem Zdenka Vavrušková tvrdí, že obdobné zdravotní potíže – poničená záda i vnitřnosti – jsou v maloobchodě časté, byť třeba vždy nekončí invaliditou. „Když už nemůžou dál, tak se „hodí marod , dají se dohromady a pokračují dál. Říká, že především se to týká takových prodejen, které z úsporných důvodů nezaměstnávají skladníky. Sama paní Světlana má ještě zkušenosti z firem Discont Plus a Julius Meinl. „Všude byl problém s odměňováním podle odpracovaných hodin. Ale relativně nejlepší podmínky byly v Discontu – byly tam věrnostní příplatky, více se platily přesčasy, personál se moc nestřídal. I u Meinla to ještě šlo. Penny Market byl nejhorší. Předsedkyně. Příkrý vztah paní Janákové k Penny Marketu možná vyplývá také z toho – i když to popírá – že byla na tapetě i jako předsedkyně základní odborové organizace. Ta vznikla v mosteckém Penny Marketu tehdy, když přišel z ústředí pokyn, aby se odevzdaly elektrické manipulační vozíky, protože údajně ničí zařízení prodejny. Do odborů vstoupilo všech jedenáct pracovnic, ale z ostatních prodejen se nikdo nepřidal. „Stejně jsme elektrické vozíky neudržely, říká Světlana Janáková smířeně, „a neuzavřely jsme ani kolektivní smlouvu. Vlastně jsme toho ani moc nechtěly. Ani ne přidat peníze, ale písemný prémiový řád, jehož dodržování by se dalo kontrolovat a vymáhat. Možná nějak hradit přesčasovou práci, ale to je problém všude. Na oltář firmy. Jako zástupkyně vedoucí měla paní Janáková pracovní smlouvu na dobu neurčitou a zhruba dvanáct tisíc korun hrubého. Pokladní byly přijímány na dobu určitou – šest nebo tři měsíce – s platem pět až sedm tisíc. „Nejdříve byly osmihodinové úvazky, potom se přešlo na šestihodinové. Plat se samozřejmě sníží, ale práce musíte udělat stejně. Je to tak, že když v sedm otvíráte, jdete do práce v šest. Je třeba připravit zboží, počkat na závoz pečiva, prostě připravit prodejnu. V šest přichází jedna pokladní, v půl sedmé druhá, v sedm třetí. Fakt je, že přes den se nikdo nezastaví. Když máte chvilku, je třeba připravovat zboží, průběžně uklízet. Po skončení směny zase udělat tržbu, dát zboží, co se kazí, do chladicího pultu, uklidit, vytřít prodejnu. Pokladní denně pracuje minimálně půldruhé hodiny na oltář firmy, já, když to tak počítám, měla dvanáctihodinové, někdy i šestnáctihodinové směny. Když měl přijet někdo z vedení, musely jsme vyrazit do okolí prodejny a sbírat odpadky. Jako na vojně. Nikdy se s námi nikdo z vedení o ničem neradil. Jen takové připomínky k ‚placírunku – proč jsou banány nalevo, a ne napravo a tak. Třiapadesátka. „Nejhorší bylo, pokračuje paní Janáková, „že po založení odborů jsme vysloveně cítily, jak po nás jdou. V prodejně je to jednoduché

1. nevšimnete si prošlé lhůty nějakého zboží a hned je to prohřešek. Jde ale o to, jak to posuzujete. Tehdy nám za všechno hrozili „třiapadesátkou , paragrafem Zákoníku práce o okamžitém skončení pracovního poměru kvůli zvláště hrubému porušení pracovní kázně. Přijdete o podporu v nezaměstnanosti, a když se to v novém zaměstnání dozvědí, většinou vás nevezmou. Když jsem šla v noci domů, číhala za rohem inspektorka, která vlastně tvoří spojovací článek mezi ústředím a prodejnami, a musela jsem zpátky, otevřít pokladnu a kontrolovalo se, jestli jsme něco nezpronevěřily. Jednou mě před zákazníky přinutili seškrabávat žiletkou z podlahy vyplivnuté žvýkačky, protože jich tam prý bylo moc. Za všechno jsme dostaly vynadáno, přistupovali k nám jako k potenciálním zlodějům. Musela jsem se v duchu smát, když velký šéf lezl na paletu, aby se podíval, jestli za ní nemáme něco ‚ulitého . Ti, kteří se chovali jako lidé, a byli takoví samozřejmě i ve vedení, dříve nebo později odešli. Já koneckonců chápu i ty, kteří to dělali – prostě to od nich šéfové vyžadovali. Ale ne každý má na to žaludek.

Není to pravda… Písemné stanovisko vedení českého Penny Marketu, které požádal týdeník EURO o vyjádření, je samozřejmě odmítavé. „Naše zaměstnankyně jsou proškolené a vědí, že nemohou zvedat břemena těžší, než stanoví předpis. Pokud je to ve výjimečných případech nutné, musí toto provést pracovnice dvě, píše Penny Market „Zboží v těžších kartonech je zpravidla prodáváno přímo z palet a v ostatních případech je hmotnost balení jedním z témat při jednání s dodavateli. Penny Market ve vyjádření připouští, že práce v prodejně byla více kontrolována, avšak nikoli vzhledem ke vzniku odborů, ale „z důvodu, že prodejna měla neuspokojivé výsledky a po odchodu tehdejší vedoucí prodejny byla paní Janáková vážnou kandidátkou na funkci vedoucí prodejny, tudíž byla její práce také pečlivě posuzována . Vedení společnosti dále tvrdí, že práce v Penny Marketu je „nadprůměrně placená a zaměstnanci mají „nadstandardní sociální podmínky . „Zaměstnanci jiných prodejen se tedy nestali členy odborové organizace asi proto, že jsou v zásadě spokojeni jak s platovými a sociálními podmínkami, tak i s kolektivem v prodejně. Tvrzení stojí proti tvrzení. Týdeník EURO však nemá důvod pochybovat o autenticitě osobních zkušeností paní Janákové, která neuplatňuje vůči Penny Marketu žádné nároky a stojí za ní i Odborový svaz pracovníků obchodu. Jeho šéf Alexandr Leiner řadí společnost Penny Market mezi „odborově nekomunikativní firmy , mezi něž na základě svých poznatků dále řadí – shodou okolností také německé společnosti – Baumax, Discont Plus a KB+C obchodní, o které bude nyní řeč. Černé na bílém. Speciálně v maloobchodu lidé kolují mezi jednotlivými prodejnami a nikdo nechce veřejně vystoupit se smutnými zkušenostmi z obavy, že se neudrží v branži. Krátká odborářská anabáze Dušana Stříbrného (46 let) z KB+C je netypická tím, že její aktéři byli tak bezstarostní, že zanechali i písemné doklady. „Předseda základní organizace předloží zaměstnavateli žádost o rozvázání pracovního poměru s termínem ukončení… Předseda základní organizace svolá členy organizace a předloží návrh na její rozpuštění, píše se mimo jiné v dopise adresovaném panu Stříbrnému coby předsedovi odborové organizace při KB+C Ostrava. Dopis, zaslaný na vědomí provoznímu řediteli KB+C Pavlu Viděnkovi, je vlastně návrhem smlouvy o rozpuštění odborové organizace. Stříbrnému jej předložil obchodní manažer KB+C Marek Eliáš. Pan Stříbrný ovšem „smlouvu podepsat odmítl, a tak Eliáš rukou dopsal ještě jeden bod: „Zaměstnavatel vyplatí zaměstnanci panu Stříbrnému mimořádnou prémii ve výši 18 279 Kč. Tato suma nebude nijak krácena a bude vyplacena ve výplatním termínu jeden měsíc před výplatním termínem poslední výplaty. Dušan Stříbrný ale dál stál na svém a o nátlaku, který byl na něj vyvinut, informoval vedení odborového svazu. Nikdy ne. Dušan Stříbrný je bývalý horník, fáral patnáct let na dole Rudý říjen, později přejmenovaném na Heřmanice. Po odchodu z OKD prodával cédéčka a kazety, pouštěl hudbu na rádiu Orion. Pak nastoupil jako prodavač do KB+C. Pracoval od 8,30 do 18,15 hodin s půlhodinovou přestávkou na oběd. Každý druhý týden chodil do práce v sobotu, v prosinci každý den včetně sobot a nedělí. O Vánocích, když byl nával, se z prodejny odcházelo pozdě v noci. S úklidem bral přibližně osm tisíc plus eventuální prémie. Hrubého. Když vedení začalo zaměstnancům strhávat prémie, které byly údajně neoprávněně vyplaceny, někdy odcházel domů i s necelými šesti tisíci. Je zajímavé, že jeho slova o příčinách založení odborové organizace jsou podobná tomu, co říkala Světlana Janáková: „Neměli jsme žádné mzdové požadavky, spíše bezpečnost práce a tak. Jediný požadavek, který se týkal peněz, bylo vytvoření závazného, písemného prémiového řádu a pak ještě placení přesčasové práce. Ani s tím jsme ale neuspěli. Předkládali jsme několik variant kolektivní smlouvy, ale žádná nebyla uzavřena. Když už vedení vědělo, že máme odbory, nestalo se, že by někdo přišel a zeptal se, co chceme. Jen oblastní manažer nám vyřídil, že firma nikdy nepřistoupí na to, aby organizace vytrvala. Prý radši rozpustí obchod, než si nechat odbory v hnízdě. Buď, anebo. Vedení KB+C sídlí v Klíčanech u Prahy a pan Viděnka je dodnes provozním ředitelem. Týdeník EURO se pokusil získat jeho vyjádření, ale byl odmítnut: „Je to vyřešená záležitost, není důvod se k tomu vracet. Prodejna už neexistuje. Nikdo žádný nátlak nevyvíjel. Na otázku, jak to bylo se zmíněnou „smlouvou , odpověděl, že už si dobře nevzpomíná. Je ale třeba říct, že záležitost už byla v Klíčanech jednou projednávána za účasti Alexandra Leinera, který se do věci vložil. Vedení firmy zastoupené panem Viděnkou, právníkem a inženýrem Eliášem označilo návrh instruktážní smlouvy za osobní iniciativu a pochybení pana Eliáše, který už dnes ve firmě nepracuje. To byl červen předloňského roku. V létě začal masivní tlak na vyhnání vetřelce z hnízda, který však nebyl „osobní iniciativou inženýra Eliáše. „Nejsem žádný velký odborář, odbory jsme založili hlavně kvůli tomu, aby byl v práci pořádek, říká Stříbrný. „Aby každý věděl, na čem je. Nejdřív nás bylo šest, v nejlepších dobách, kdy se k nám přidali zaměstnanci dalších prodejen, jsme měli dvanáct členů. Ale pak začaly osobní pohovory s každým odborářem a bylo mi čím dál jasnější, že nemáme šanci. Stříbrný pracoval v prodejně KB+C v ostravské ulici 28. října. Když tam přijel na pohovory vyslanec vedení firmy Svatopluk Neuschl, instalovali zaměstnanci obchodu mezi šanony skrytou kameru. Možná to nebylo úplně košer řešení, ale obrazový a zvukový zápis, s nímž se redaktoři týdeníku EURO seznámili, alespoň potvrzuje, jakým způsobem byly odbory vyháněny z hnízda (viz Filozofie firmy). Postupně klesl počet členů organizace pod minimální hranici a nakonec skončil i předseda Stříbrný. Z firmy odešel z organizačních důvodů. V ilegalitě. Ze dvou popsaných případů samozřejmě nelze dělat dalekosáhlé závěry. Ale pokud se staly – a aktéři trvají na svých slovech – pak lze učinit závěry minimálně o tom, že v některých firmách se vedení se zaměstnanci nemazlí. Když začal o věci hovořit šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Richard Falbr, schytal to z obou stran. Zprava za to, že je údajně proti zahraničním firmám, zleva za to, že vede žluťácké odbory. Třeba se o tom mohlo mluvit dříve, ale nikomu nelze nařizovat, kdy má co říct. Zdokumentovaných případů je málo, lidé se bojí jít s kůží na trh, takže odbory tahají za kratší konec. Schůzky jejich funkcionářů s pracovníky některých společností se konají téměř v ilegalitě. Zajisté je ale užitečné mluvit o úloze odborů v moderní kapitalistické společnosti. I když je někteří tuzemští hlasatelé filantropického podnikání považují za anachronismus, zatím nebyl nalezen účinnější prostředek prosazování zájmů slabších, tedy zaměstnanců, vůči silnějším – zaměstnavatelům. Leiner tvrdí, že dobrá kolektivní smlouva je přínosná pro každou společnost, protože tam, kde leží karty na stole, se nekumuluje napětí. Její příprava ale trvá řadu let. To byl případ společnosti TESCO, kde se nyní – jak říká odborářský předák – podařilo dotáhnout kolektivní smlouvu na velmi kvalitní úroveň. Jako další dobré příklady jmenuje obchodní řetězce Ahold (supermarkety Hypernova a Albert), Delvita, Carrefour, Julius Meinl, OBI, Globus. Okružní cesta. V současné době proniká do Čech velká maloobchodní americká společnost, která staví svou personální strategii na zaměstnávání buď nejmladší věkové skupiny těsně po škole (jsou rádi, že mají práci), nebo nejstarší skupiny těsně před důchodem (těší se na důchod a jinde by je už nevzali). Střední generace je mimo hru, protože by dělala potíže. To přinese opravdový odborářský hlavolam. Leiner nicméně tvrdí, že ve většině případů je viníkem problémů český management, který se chce zavděčit chlebodárcům. „Většinou se stává, že při jednání s managementem firmy přímo v zahraničním ústředí najdeme více porozumění než u manažerů u nás doma. A úplně stoprocentně funguje situace, když by se něco o nefér praktikách firmy mělo zveřejnit v místním tisku. To se dohodneme natotata, uvádí Leiner. Objevuje se tedy eventualita, že kultivace vztahů zaměstnavatel–zaměstnanec alespoň na západoevropskou úroveň přijde zvenku. Nakonec proč ne. Nepůjde to však samospádem, protože každý si dovolí tolik, kolik se mu dovolí. Falbr v této souvislosti neváhal prohlásit, že „některé obchodní řetězce se chovají jako novodobí otrokáři . Leiner zase mluví o pokusech o sociální experiment: „Když se jim u nás podaří vyhnat odbory z podniku, může se to přelít i do mateřské země.