Přispěje německý exprezident k české debatě?

Roman Herzog podpořil svými názory postoje Václava Klause

Německo je v prvním pololetí 2007 předsedá Radě EU a stanovilo si za prioritu oživení debaty o evropské ústavě, potažmo o budoucnosti Evropské unie. Aby naši západní sousedé nezůstali v rovině proklamací, pustili se do diskuse s příslovečnou německou důsledností. Zatímco kancléřka Angela Merkelová prosazuje záchranu co největší části původní ústavní smlouvy, kterou mezitím odmítli v referendech Francouzi a Nizozemci, některé politické autority v Německu vyjadřují odlišné názory. Velmi obšírný článek k danému tématu publikoval 13. ledna bývalý německý prezident Roman Herzog v listu Welt am Sonntag. Ačkoli se přednostně zabýval dopadem evropské integrace na německý systém parlamentní demokracie a článek byl určen spíše čtenáři v této zemi, zaslouží si exprezidentovy poznatky pozornost i v českém prostředí.

Názorová shoda.

Zajímavé pojítko představuje skutečnost, že spoluautor článku Lüder Gerken je ředitelem Centra pro evropskou politiku (CEP), v němž Herzog působí jako člen kuratoria. Stejnou zkratku CEP používá u nás Centrum pro ekonomiku a politiku, které založil český prezident Václav Klaus. Mnohem důležitější než tato je však názorová shoda bývalého a současného státníka ohledně mnoha aspektů procesu evropské integrace. Protože jde o poněkud nečekané souznění, je zvláštní, že Herzogův text nevyvolal větší debatu i v Česku. Nebo je to pro charakter našich diskusí o EU naopak příznačné?

Diagnóza současné krize.

Herzog a Gerken se domnívají, že parlamentní demokracii v Německu významně ohrožují centralizační procesy v Evropské unii. A kladou si otázku, je-li Německo dosud onou parlamentní demokracií, když se 84 procent tamních platných zákonů „upeče“ v Bruselu. Tento vývoj má podle diagnózy autorů mnoho příčin.
V první řadě jde o to, že politici a úředníci EU jsou také… politiky a úředníky. Úředníci na ministerstvech i ti na generálních ředitelstvích Evropské komise mají tendenci využívat (nebo zneužívat?) řešení určitého problému (ochrany životního prostředí či spotřebitele a tak dále) k rozšiřovaní regulací a tak posilovat vlastní kompetence. Přestože na počátku může být dobře míněná snaha usnadnit život občanům nebo podnikatelům, při realizaci (to znamená tvorbě legislativy) hraje stále menší roli, disponuje-li EU příslušnými pravomocemi nebo je-li vůbec celoevropské řešení problému žádoucí.

Druhá příčina.

Druhou příčinou je skrývání ušlechtilých evropských ideálů za partikulární národní zájmy. Když například některé ministerstvo nemá dostatečnou sílu, aby prosadilo určitý záměr v domácích podmínkách, „převede“ celou agendu do Bruselu, který se jí zpravidla velmi ochotně ujme. Výsledkem této legislativní okliky je samozřejmě rostoucí počet nařízení a směrnic. Abychom byli k unii spravedliví, musíme však konstatovat, že ministerstva si doplňují evropské předpisy o další opatření a stávají se papežštější než papež, respektive „unijnější“ než EU. Za příklad nám mohou posloužit zákonné iniciativy bývalých sociálnědemokratických vlád, které se občas neoprávněně odvolávaly na požadavky EU.
Se zmíněnou příčinou přímo souvisejí výměnné obchody v Radě ministrů. Ve snaze získat podporu pro vlastní návrhy uskutečňují národní vlády mezi sebou „handl něco za něco“, což v konečném důsledku zvětšuje regulaci.
K té významně přispívá i judikatura Evropského soudního dvora (ESJ). Z verdiktů ESJ lze snadno vypozorovat sklon k systematickému rozšiřování oblasti působnosti EU na úkor členských států. Postoj ESJ by však neměl příliš překvapovat, neboť již v zakládacích smlouvách je pověřen tím, aby spolupůsobil na „stále užší svazek“.

Demokratický deficit.

Zvláštní pozornost věnují autoři problematice takzvaného demokratického deficitu. Tímto termínem se označuje stav, kdy při tvorbě evropské legislativy připadá hlavní role Radě ministrů, nikoli Evropskému parlamentu, jedinému unijnímu orgánu volenému občany ve svobodných volbách. Ještě větší kritice je v článku vystaveno postupné vytěsňování národních parlamentů ze zákonodárného procesu s ohledem na již zmíněný rostoucí podíl předpisů pocházejících z Bruselu.
Herzog a Gerken se domnívají, že odmítnutá (a nyní oživovaná) ústavní smlouva uvedené problémy neodstraňuje, nýbrž celkovou krizi spíše prohlubuje. Euroústava podle nich zejména ničím nepřipívá ke zvýšení transparentnosti. Poukazují přitom na rostoucí pocit odcizení občanů, protože se přestávají orientovat v rozhodovacích procesech EU a nedokážou přisoudit politickou zodpovědnost za konkrétní problémy.

Východisko z krize.

Němečtí autoři nabízejí jako východisko z krize přijetí následujících čtyř tezí pro případné nové uspořádání unie. Slibují si od nich zastavení procesu centralizace ve stále více oblastech života občanů.
Za hlavní premisu považují sestavení katalogu kompetencí, který taxativně vymezí rozsah a hranice kompetenční příslušnosti EU. V této souvislosti kritizují „sdílené pravomocí“, které se stávají novou vstupní branou pro dynamické uzurpování dalších unijními institucemi. Problematický je podle nich také ústavní smlouvou navrhovaný ústup od jednomyslného směrem k většinovému hlasování, neboť by se tím urychlila plíživá centralizace a zvýšila regulace.
Druhým požadavkem autorů článku je princip diskontinuity, podle něhož legislativní záměry, které se nepodaří prosadit v rámci jednoho funkčního období Evropské komise, se automaticky ruší a celá legislativa se vrací na úplný začátek. Tato praxe je v mnoha zemích zcela běžná, ale orgány EU se musejí zabývat iniciativami staršími než deset let.

Odejmutí pravomocí.

Autoři si rovněž myslí, že přínosem by bylo smluvní zakotvení možnosti, jež by odnímala některé pravomoci EU a převáděla je nazpět na národní úroveň. Zakládací smlouvy dosud předpokládaly pouze jednosměrný proces předávání kompetencí, a to v opačném směru. Herzog a Gerken argumentují, že perspektiva ztráty pravomocí přinutí orgány EU, aby ve vlastním zájmu přistupovaly k regulaci svěřených činností zdrženlivě.
Pokud jde o přirozenou tendenci ESJ vykládat rozpory ohledně rozdělení kompetencí mezi členskými státy a unijními institucemi jednoznačně ve prospěch EU, pak autoři navrhují korekci v podobě samostatného Soudního dvora pro otázky kompetencí. Aby byla zajištěna nezávislost této instituce, měla by být složena z členů ústavních soudů členských států.

Svobodná diskuse o EU.

Na závěr autoři tvrdí, že je třeba vést svobodnou diskusi o současném stavu a budoucí podobě evropské integrace, a kritizují ty evropské a německé politiky, kteří chtějí „stůj, co stůj“ pokračovat v ratifikaci euroústavy. Zejména jim vadí, že tito politici odmítají i jen diskusi o tom, přispívá-li skutečně návrh ústavní smlouvy blahu občanů. V soukromých debatách se němečtí politici na úrovni spolkové vlády i jednotlivých zemí vyjadřují údajně velmi skepticky k vývoji, kterým se v posledním období ubírá evropská integrace. Veřejně však své názory příliš neprojevují, protože se obávají, že by to narušilo integrační proces. Dle Herzoga a Gerkena by se však stal přesně opak, neboť žádoucí je právě svobodná výměna širokého spektra názorů na dané téma. Stručně řečeno, při výrazně převažujícím „ano“ k evropské integraci jako takové je nezbytné se v konstruktivní debatě zabývat oním „jak“.

Spojenec českého prezidenta.

Nelze se divit, že uvedené argumenty znějí libě českému prezidentovi, pro něhož se boj proti nadměrné evropské regulaci stal jedním z hlavních témat. Z radosti nad nečekaným spojencem proto neopomněl poslat německému exprezidentovi děkovný dopis. Určitě pocítil zadostiučinění, protože jím dlouhodobě hlásané názory de facto podpořil významný politik evropského formátu. Zatímco se Klausovy litanie vůči EU staly v Bruselu jakýmsi folklorem, nyní by měly dosud sebevědomé evropské elity zpozornět. Na stranu podivínského prezidenta malého členského státu se totiž zařadila politická „těžká váha“ Herzog, předseda konventu, který vypracoval Evropskou chartu základních práv.

Deficit kvalifikované diskuse.

Proto si zatím nikdo nedovolil Herzoga veřejně peskovat, jak se běžně děje Václavu Klausovi v českých „debatách“ o Evropské unii. Přičemž nelze pochybovat o tom, že se hlava státu věnuje evropské problematice v porovnání s ostatními politiky v ČR opravdu systematicky, o čemž svědčí rozsáhlá publikační činnost k tématům EU. Je proto velká škoda, že Klaus nemá u nás mezi politiky kvalifikovaného oponenta a jeho případné debaty s odpůrci jsou zaneseny oboustranným nálepkováním a zesměšňováním. Věcná podstata diskuse se pod hanlivými označeními oponentů za „eurohujery“ a „provinční nacionalisty“ téměř vytrácí.
Když před pár lety Klaus svolal schůzku s předáky politických stran do Lán o české úloze v EU, pozornost médií se mnohem více zaměřila na skutečnost, že se tohoto setkání zúčastnil i předseda komunistické strany. A poté se během permanentní politické nestability stala evropská témata obětí vnitřní politiky, přičemž jednotícím prvkem byl pouze vstup země do EU.

Z rivalů konstruktivní diskutéři?

Přestože politická krize nebyla ani za pomoci „přeběhlíků“ dosud zcela zažehnána, těší zjištění, že hlavní aktéři zahraniční politiky mají zájem o věcnou komunikaci v záležitostech EU. Důležité je, že tuto připravenost vyjádřil prezident i ministr zahraničí, který patří do tábora exprezidenta Václava Havla, jenž Klause kritizuje. Na první pohled to sice může vypadat neuvěřitelně, ale diskuse Václava Klause a Karla Schwarzenberga může být přínosnější než v případě předchozího, lidoveckého šéfa diplomacie. Cyril Svoboda totiž často reagoval na prezidentovo „fušování“ do EU výsměšně a popudlivě, což u decentního Schwarzenberga určitě nehrozí. Velkou roli prostředníka mezi Hradem a Černínem může sehrát Alexandr Vondra, který má v Topolánkově vládě na starosti agendu EU. Vondra, který má podobně jako Schwarzenberg vazby na exprezidenta Havla, se mezitím stal všeobecně respektovanou postavou a svým angažmá v ODS přispěl k lepšímu vnímání této strany v českých médiích.

Další důležitá témata.

Po vychladnutí emocí souvisejících s dlouhým procesem formování vlády snad tedy konečně nastává chvíle i pro debatu k české pozici vůči evropské ústavní smlouvě či jakémukoli jinému uspořádání Evropské unie. Václav Klaus v ní nepochybně podpoří váhu vlastních argumentů názory Romana Herzoga, protože se bude snažit vyvrátit tvrzení kritiků, že je v Evropě se svými postoji osamocený. Ti budou muset výhrady vůči Klausovi formulovat mnohem věcněji než dosud. Odvolávání se na Klausovu naprostou izolaci postupně přestane být věrohodné.
Českou debatu o ústavní smlouvě by měla doplnit témata mimořádně důležitá pro Českou republiku, která Němci Herzog a Gerken v článku pro Welt am Sonntag neakcentovali. Jde zejména (ale nejen) o rozdělení hlasů v Radě ministrů. Proti smlouvě z Nice sice euroústava systém hlasování v radě výrazně zjednodušuje, bohužel ale v neprospěch malých států, přičemž mezi nejvíce postižené země patří Česká republika. Někdejší koalice (s chatrnou většinou v Poslanecké sněmovně) arogantně odmítla při vyjednávání o euroústavě podpořit parlamentní usnesení, aby vláda nepřipustila jakékoli zhoršení pozice ČR v radě. Konstruktivní a věcná debata o naší roli v EU je však v národním zájmu České republiky, kterým se čeští politici tak rádi ohánějí.