P e n z i j n í s y s t é m
Návrh novely zákona o penzijním připojištění se státním příspěvkem odešel do vlády bez změny v konstrukci a výši státní podpory. Na ministerstvu práce a sociálních věcí se přesto diskutuje, jak penzijním fondům pomoci přes státní kasu.
Státním příspěvkem podporuje český stát penzijní připojištění vedle Mexika zřejmě jako jediný na světě. Ostatní používají daňové úlevy. Problém naší formy podpory spočívá v tom, že výše státní dotace na úložky občanů se od roku 1994, kdy začaly vznikat penzijní fondy, nijak nezměnila. Je konstruována jako degresivní, takže na vyšší úložky dostává člověk od státu procentuálně méně. Od vzniku zákona, který příspěvek upravuje, ale inflace značně rozmělnila kupní sílu obyvatel. Úložky, které jsou podpořeny skutečně výrazně, jsou tedy z dnešního hlediska tak malé, že už ani nemá cenu spořit.
Asociace penzijních fondů proto již delší dobu volá po jakési valorizaci, tedy především po posunutí hranice, od níž je již příspěvek stabilní a jeho relativní hodnota tak s výší úložky prudce klesá. Ministerstvo financí sice ještě za ministrování Ivana Pilipa připravilo návrh novely zákona, ovšem této oblasti se vyhnulo. Ministr Pilip to odůvodnil tím, že je třeba nejprve zvážit celkovou roli připojištění v penzijním systému. Před třemi týdny odešel tento návrh téměř beze změn do vlády.
Na ministerstvu práce a sociálních věcí se však stále uvažuje, jak postavení penzijních fondů posílit. Nelze vyloučit, že vláda ještě dostane k úvaze variantu, jak penzijní připojištění se státním příspěvkem zdokonalit.
Lineární peníze
Úvahy se ubírají směrem, který by měl korespondovat s přáním ministra práce a sociálních věcí Vladimíra Špidly podpořit fondy spíše vyššími příspěvky než daňovými úlevami. Nová konstrukce státní podpory by měla odstranit degresi a zavést lineární příděly. Státní příspěvek by podle těchto úvah mohl představovat třicet procent k jakémukoliv vkladu od jednoho sta až do osmi set korun. Vyšší vklady by dostávaly třicet procent z osmi set, tedy 240 korun. Protože však zákonem nelze nařídit změnu toho, co již bylo založeno a co je pro občany spořící minimální částky výhodné, přežívala by vedle této i současná konstrukce a ti, kteří již připojištění mají, by si mohli vybrat.
Celá konstrukce vychází z předpokladu, že by penzijní připojištění mělo lidem, kteří budou spořit deset až patnáct let, přidat k důchodu částku odpovídající dvanácti až patnácti procentům průměrné mzdy. Proti jakékoliv úpravě příspěvku samozřejmě stojí argument, že by to ještě více zatížilo již tak dost provětranou státní kasu. Pokud by se však výrazně nezměnil počet penzijně spořících, neměl by nový model zvýšit požadavky na stát o více než deset až patnáct procent. Počet spořících by se přitom zvýšit nemusel. Měl by sice přilákat nové zájemce, ovšem tento nárůst by měl eliminovat úbytek těch současných, kteří jsou již ve věku, kdy začínají místo spoření vybírat z fondů své dávky.
Zatím spíš popelka
Změna státní podpory by tak přece jen mohla podpořit penzijní fondy, které jsou u nás narozdíl od zahraničí spíše popelkou. V roce 1994 vzniklo v České republice přes čtyřicet fondů. To od začátku všichni zúčastnění považovali za počet, který nelze dlouhodobě udržet. Nízká hranice pro minimální výši základního jmění dovolila založení fondů i finančně slabým subjektům, což vzhledem k slabému a nedostatečně vybavenému státnímu dozoru vyvolalo obavu o osud prostředků ve fondech. Zatím se zdá, že tyto obavy byly liché. I když se hovořilo o velkých tunelech, majitelé, především noví, je zřejmě nakonec vždy zavezli.
Podle dostupných údajů se nyní penzijního připojištění u nás účastní zhruba 1,7 milionu klientů. Oproti světovým trendům je mezi nimi vyšší podíl žen a nižší podíl mladých lidí. Celková aktiva penzijních fondů dosahují okolo pětadvaceti miliard korun. Loni to bylo zhruba dvacet miliard, což jsou 2,3 procenta hrubého domácího produktu. Ve srovnání se světem je tento podíl extrémně nízký. Podle experta Světové banky Dimitri Vittase již v osmdesátých letech ve světě prostředky v penzijním pojištění představovaly v průměru polovinu hrubého domácího produktu příslušných zemí. V poslední době však začalo jejich množství prudce stoupat a v roce 1997 se jejich podíl k hrubému domácímu produktu dostal až k osmdesáti procentům. Vittas také považuje za nepoměr, že penzijní fondy a pojišťovny spravují celkem u nás prostředky ve výši asi dvaceti procent HDP, zatímco třeba v USA, Velké Británii či Švýcarsku jde až o sto padesát.
Spíš spoření než pojištění
Světová banka nedávno zpracovala celou studii o českém trhu, kterou představila v Praze vybraným hostům za zavřenými dveřmi ministerstva financí. Podle ní u nás v případě penzijních fondů nejde vůbec o doplněk k povinné penzi. Prostě proto, že peníze z nich si mohou účastníci vybírat ještě před započetím pobírání penze od státu. I kvůli krátkým pojištěným dobám, tedy nejkratším možným lhůtám připojištění, nepřispívá připojištění k vytváření skutečně dlouhodobých úspor.
Podle Vittase vydávají na připojištění lidé v České republice jen tři procenta ze svého platu. Ve světě je přitom podle něj normálních osm procent, případně i více.
Regulaci a dozor považuje u nás Světová banka dle očekávání za slabé. Chybí podle ní ale i řádná pravidla pro strukturu aktiv a rozdělení čistého zisku. „S tím se dá dost manipulovat, pokud se vyhlašuje jen na konci roku. Kdyby to bylo častěji, museli by se správci chovat transparentněji, míní Vittas. Jako nebezpečí mu připadá i používání slabých bank a špatný audit. Rovněž mu vadí spolupráce fondu a banky ze stejné finanční skupiny. Ochrana pojištěnců pak podle něj chybí zcela.
Novelizace zákona o penzijním připojištění tak, jak ji navrhlo ministerstvo financí, hodlá zvýšit minimální základní jmění fondů z dvaceti na padesát milionů korun, což by mělo jejich řady nechat prořídnout. Navrhuje také posunout nejnižší věk pro pobírání penze z padesáti na pětapadesát let a nastavit nyní nulovou minimální pojistnou dobu na tři roky.
Vittas hovoří o tom, že by se malé fondy měly zrušit a že by jim neměly být povoleny některé formy chování. Podle vedoucího odboru ministerstva financí Václava Křivohlávka je u nás penzijních fondů z původních čtyřiceti již jen třicet a tento počet by se mohl snížit na patnáct až dvacet. Přitom zhruba sedm fondů ovládá většinu trhu a jedenáct jich dohromady kontroluje plných dvaasedmdesát procent.
Vittas by také zavedl nezávislé opatrovníky fondů, kteří by podezřelé chování správců hlásili státnímu dozoru. Rovněž by zavedl posuzování velikosti nejen základního jmění, ale i dostatku rezerv. Stejně tak mu chybí pravidla pro reklamu.
