Stravné
Zaměstnavatel je povinen kompenzovat zaměstnanci zvýšené stravovací výdaje na pracovní cestě. Musí mu tedy vyplatit takzvané diety čili stravné. To ovšem nepředstavuje náhradu celkových nákladů zaměstnance na stravování během pracovní cesty, neboť pracovník by se stravoval, i kdyby zůstal doma.
Při vyplácení stravného je lhostejné, zda zaměstnanec opravdu jídlo během cesty konzumoval nebo ne, zda to bylo v podnicích veřejného stravování, nebo šlo o občerstvení doma připravené. je stanoveno paušální částkou závislou na době trvání cesty. Proto se nepožaduje jakékoliv prokazování s ním spojených výdajů.
ZMĚNY STRAVNÉHO OD LEDNA 2008
Angola - 60 USD
Ázerbájdžán - 40 USD
Brazílie - 50 USD
Burkina Faso - 40 EUR
Džibuti - 60 USD
Ghana - 60 USD
Guinea - 45 EUR
Guinea – Bissau - 45 EUR
Hongkong - 55 USD
Chile - 50 USD
Kuba - 45 EUR
Libérie - 60 USD
Macao - 55 USD
Madagaskar - 50 USD
Niger - 40 EUR
Paraguay - 40 USD
Pobřeží slonoviny - 40 EUR
Sierra Leone - 50 USD
Singapur - 50 USD
Slovensko - 650 SKK
Svatý Tomáš a Princův ostrov - 45 USD
Sýrie - 45 USD
Togo - 40 EUR
Vietnam - 45 USD
Pramen: Ministerstvo práce a sociálních věcí
Stravné v tuzemsku
Za každý kalendářní den pracovní cesty na území České republiky poskytne zaměstnavatel soukromého sektoru pracovníkovi stravné nejméně ve výši:
a) 58 korun, trvá-li pracovní cesta pět až 12 hodin,
b) 88 korun, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 138 korun, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Zaměstnavatel ze soukromého sektoru tedy může poskytovat stravné i v libovolně vyšší úrovni, než je předepsaná minimální výše stravného. Závazná je pro něj pouze minimální úroveň stravného.
Bylo-li zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, je zaměstnavatel oprávněn za každé jídlo stravné krátit až o hodnotu:
a) 70 procent, trvá-li pracovní cesta pět až 12 hodin,
b) 35 procent, trvá-li pracovní cesta déle než 12 hodin, nejdéle však 18 hodin,
c) 25 procent, trvá-li pracovní cesta déle než 18 hodin.
Zahraniční stravné? Ve valutách
Také při zahraničních pracovních cestách se vyplácejí diety v závislosti na délce trvání pracovní cesty. A to nikoliv v českých korunách, nýbrž v předepsané cizí měně. Základní sazby zahraničního stravného v cizí měně pro rok 2008 jsou stanoveny v příloze k vyhlášce ministerstva financí č. 338/2007 Sb.
Kupříkladu při cestě do Spolkové republiky Německo a do Rakouska činí základní sazba stravného 45 eur. Na služební cestě do Slovenské republiky je to 650 slovenských korun a do Polské republiky 35 eur. Při cestování do Spojených států činí základní sazba stravného 50 amerických dolarů.
Trvá-li doba strávená mimo území Česka méně než hodinu, stravné se neposkytuje. Čas, za který nevznikne zaměstnanci právo na zahraniční stravné, se připočítává k době rozhodné pro poskytnutí stravného poskytovaného při tuzemské pracovní cestě. Vypláceno je v korunách.
VEDLEJŠÍ VÝDAJE PŘI PRACOVNÍ CESTĚ
Dotaz čtenáře: Kdy jsem povinen zaplatit zaměstnancům další výdaje na služební cestě nad rámec stravného, jízdného a benzinu? Zaměstnanec pozval na oběd zaměstnance mého obchodního partnera a teď žádá proplacení oběda – má na to nárok? Tyto dotazy směřují především na náhradu nutných vedlejších výdajů pracovní cesty ve smyslu § 164 zákoníku práce. Zaměstnavatel je povinen poskytnout náhradu nutných vedlejších výdajů, které mu vzniknou v přímé souvislosti s pracovní (služební) cestou, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže. Nemůže-li zaměstnanec výši výdajů prokázat, poskytne mu zaměstnavatel náhradu odpovídající ceně věcí a služeb obvyklé v době a místě konání pracovní cesty. Mezi nutné vedlejší výdaje pracovní cesty však nepatří náklady na občerstvení, pohoštění obchodních partnerů zaměstnavatele či zaměstnanců těchto obchodních partnerů. Za vedlejší výdaje nutné na pracovní cestě lze považovat jen ty výdaje, bez jejichž vynaložení by nebylo možno dosáhnout splnění účelu pracovní cesty. Nutnými vedlejšími výdaji mohou být například: • platba za parkování vozidla v průběhu pracovní cesty, • výdaje za mytí vozidla po dobu trvání pracovní cesty, ale jen vozidla v obchodním majetku zaměstnavatele nebo jím používaného na základě smlouvy o finančním nebo operativním pronájmu (leasingové smlouvy), • výdaje na udržování a opravu uvedeného vozidla po dobu pracovní cesty, • poplatek (mýtné) za použití silnice nebo dálnice či mostu v zahraničí, • poplatky za použití hotelového trezoru pro úschovu cenných věcí (dokladů a dokumentace) nebo peněz a podobně. Proplacení oběda ve výše zmíněném případě tedy není zákonná povinnost, záleží jen na rozhodnutí zaměstnavatele.
