Jakmile země zvolila politiku otevřených hranic, přineslo to ekonomické a sociální oživení
Představte si, že by některá prosperující západní země otevřela hranice a umožnila imigrantům v podstatě nekontrolovaný vstup. Asi by prudce stoupla nezaměstnanost, sociální služby by byly přetížené a vzrostla by kriminalita. Nikoli však ve Španělsku.
V posledním desetiletí se tradičně homogenní země stala jakýmsi druhem laboratoře, jež otevřela dveře přistěhovalcům. Španělsko přijalo více než tři miliony cizinců ze zemí, jako jsou Bulharsko, Maroko a státy Jižní Ameriky. Více než jedenáct procent ze 44 milionů obyvatel země se narodilo v cizině, což je nejvíce v Evropě. A stovky tisíc každoročně přibývají. Španělsko by mohlo brzy dosáhnout úrovně USA, kde podíl přistěhovalců činí 12,9 procenta.
Nezdá se, že by to příliš vadilo. Španělská ekonomika si vede v Evropě nejlépe z těch velkých. Za posledních pět let byl její průměrný růst 3,1 procenta. Od roku 2002 země vytvořila polovinu nových pracovních míst v eurozóně. Nezaměstnanost klesla z více než 20 procent v roce 1990 na 8,6 procenta. Přiblížila se tak 7,2 procenta - průměru eurozóny. Vláda přisuzuje větší část tohoto hvězdného výkonu právě imigraci. „Jsme velmi vděční za všechny lidi, kteří sem přišli a pracují s námi,“ říká Javier Vallés, šéf ekonomického týmu předsedy vlády Josého Luise Zapatera.
Existuje však obava, že Španělsko je bublina, která brzy praskne. Stavebnictví, které představuje 18 procent ekonomiky a jež je hlavním zaměstnavatelem přistěhovalců, pozvolna po desetiletém růstu zpomaluje. Prudký pokles by však mohl vyvolat sociální konflikty, které dosud byly minimální - snad proto, že přibližně tři čtvrtiny imigrantů přišly z Latinské Ameriky a z těch evropských zemí, jejichž řeč a kultura jsou podobné španělské.
Dosud Španělsko příchozí vítá. Kromě toho, že imigranti uplatňují fyzickou sílu na stavbách, pečují i o děti nebo staré lidi, což umožňuje většímu počtu žen docházet do zaměstnání. Vykonávají namáhavou práci na polích a na místech s minimální mzdou v restauracích a hotelích. „Španělští pracující takovou práci nechtějí,“ říká Marta Martínová, která získává přistěhovalce pro řetězec hotelů NH Hoteles se sídlem v Madridu. Vláda říká, že imigranti přispívají svými daněmi a sociálním pojištěním na více než 20 procent veřejných služeb, kterých používají.
Imigranti vnesli do španělské společnosti také vitalitu. Během cesty Tetuánem, pulzující multietnickou oblastí severně od středu Madridu, najdete ekvádorskou pekárnu, marockou prodejnu nábytku a obchody vše za jedno euro, nazývané Los Chinos, protože je vlastní Číňani. Na ulici Bravo Murillo, tetuánské hlavní třídě, najdete obchody s mobilními telefony, bankovní pobočky, lákající na slevy na mezinárodní hovory a elektronické převody peněz. „Dnes vědí, že pro ně představujeme dobrý trh,“ říká ekvádorská imigrantka Mercedes Factosová během oběda v San Francisku de Quito, tetuánské kavárně, kde se podávají ekvádorské speciality, jako jsou smažená juka a opečená kukuřice. Stejně jako mnohé imigrantky i Factosová přijela sama a našla si práci domácí služebné. Dokud si nenašetřila dost peněz na vlastní byt a mohla poslat pro své děti, dělila se o pokoj se sestřenicí.
Evropské znepokojení.
Mohlo by se stát Španělsko vzorem pro oživení stárnoucích a pomalu rostoucích společností západní Evropy i jinde ve světě? Mnozí ekonomové říkají, že ano. „Když umožníte, aby váš pracovní trh byl otevřenější a flexibilnější, pak ve světě, v němž jsou lidé mnohem mobilnější a ekonomiky se globalizují, přilákáte ty, kdo chtějí pracovat,“ říká Eric Chaney, hlavní ekonom pro Evropu společnosti Morgan Stanley z Londýna.
Ve vyspělém světě se však dosud pohlíží na imigraci jako na hrozbu. Politici vystupující proti přistěhovalectví posilují i v tak tolerantních národech, jako jsou Dánové a Nizozemci. Nicolas Sarkozy, který byl 6. května zvolen francouzským prezidentem, měl program, v němž vyzýval k přísnějším hraničním kontrolám. Poslední průzkum veřejného mínění Harris Interactive ukázal, že proti 42 procentům Španělů si pouze 19 procent Britů a Francouzů myslí, že imigrace pomáhá jejich zemím.
Samozřejmě že i Španělsko má z imigrace určité obavy. Z vražedného vlakového bombového útoku v roce 2004 v Madridu byla obviněna teroristická skupina vedená Marokánci. To posílilo ohrožení islámským extremismem, ačkoli od té doby žádné velké útoky neproběhly. Naposled Španěly vyděsily zprávy o člunech s Afričany, které se pokusily dosáhnout španělských Kanárských ostrovů. Právě na těchto ostrovech se pak objevily výbuchy násilí proti imigrantům.
Přesto má Španělsko ve srovnání se svými sousedy zvláštní důvody vítat lidi odjinud. V polovině devadesátých let minulého století to byla vzpruha pro ekonomiku se stárnoucí populací a příjmem na hlavu 80 procent průměru Evropské unie. Dnes je to však 96 procent. Nižší úrokové sazby a zdravé dávky pomoci z Bruselu však vyvolaly oživení - spustily poptávku po práci.
Velkorysá amnestie
Španělsko chtělo tato pracovní místa naplnit, a proto se rozhlédlo v zahraničí. Počet přistěhovalců vzrostl z 57 000 lidí v roce 1998 na více než 600 000 v posledních dvou letech. Největší příliv, asi 800 000 lidí, nastal od poloviny devadesátých let minulého století z Ekvádoru, po něm následovalo Maroko a Rumunsko. Španělsko na rozdíl od Francie nebo Německa nijak neomezuje přistěhovalectví z nových členských zemí EU z bývalého sovětského bloku. Mnoho lidí přijelo z dalších zemí nepozorovaně. Odhaduje se, že 25 až 35 procent nynějších přistěhovalců je v zemi nelegálně. Španělsko však uplatňuje velkorysou amnestii a od roku 2000 udělilo legální statut více než jednomu milionu lidí, kteří prokázali, že jsou zaměstnáni.
Mnoho z nich našlo práci ve vzkvétajícím stavebnictví. Na předměstích Madridu budují armády těžce pracujících dělníků, hovořících směsicí jazyků, na buldozery čerstvě srovnaných návrších velký počet nových bytů. „Když dobře pracujete, práci vždycky najdete,“ říká Konstantin Nitu, Rumun, který v roce 1999 přijel do Španělska pracovat jako námezdní dělník. Dnes však už vede svou malou stavební firmu zaměstnávající rumunské imigranty.
Noví podnikatelé nyní zasahují i do dalších sektorů. Například Luminita Tecuová vede prosperující pekárnu na madridském předměstí Coslada a prodává v ní makové pečivo a jiné speciality z rodného Rumunska. Vzděláním je zdravotní sestra. V roce 1997 přijela do Španělska s malým zavazadlem, přijala práci pečovatelky o starou španělskou ženu a její manžel pracoval na stavbě. V roce 2001 měli trochu našetřeno a něco si půjčili od přátel, aby si mohli otevřít pekárnu. Před dvěma lety chtěli podnik rozšířit a snadno získali půjčku 55 000 dolarů od místní banky. „Nejprve jsem tady chtěla zůstat rok, vydělat si peníze a vrátit se. Nyní však vím, že odejít nehodlám,“ říká Tecuová, „pracuji tvrdě, ale můj život je jako z pohádky.“
Copyrighted 2007 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
