Rozvědka je snem každého kluka ze Žižkova, říká přeběhlý důstojník
Z obav o jeho bezpečnost odmítl ministr vnitra Stanislav Gross zbavit mlčenlivosti policejního agenta Ondřeje Hocha (55), který se sám přihlásil, že chce vypovídat ke korupčnímu případu bývalého šéfa Centra kuponové privatizace Jaroslava Liznera. Hoch se tomu důvodu směje: „Několikrát jsem byl v opravdovém ohrožení života, a to se o moji bezpečnost nikdo nestaral. Byly doby, kdy jsem chodil s koltem i do postele.“ Je přesvědčen, že kdyby nyní vypovídal, ukázalo by se, že Lizner byl nevinen a že ve vězení skončí jiní lidé. Jenže letos proběhnou promlčecí lhůty a na to podle Hocha možná Gross čeká.
Životopis Ondřeje Hocha ukazuje, že strach o jeho bezpečnost je zbytečný. Několikanásobný agent tajných služeb pracoval dlouhodobě jako takzvaný nelegál, měl změněnou identitu a miloval dobrodružný život plný rizika. V sedmdesátých letech pracoval v československé rozvědce, kde měl vzhledem k jeho podobě a znalosti arabštiny na starosti islámský svět. Od roku 1984 seděl ve Valdicích, když prasklo, že zradil I. správu StB a spolupracoval s Irákem a Libyí. Po revoluci dostal prezidentskou milost a vrátil se do speciálních služeb. Znovu byl nelegálem, a to až do roku 2000, kdy neprošel bezpečnostními prověrkami souvisejícími se vstupem České republiky do NATO. Od policie odešel do soukromého sektoru, kde mimo jiné pracoval pro informační agenturu, která prověřovala pro Investiční a Poštovní banku některé klienty.
„Minulý týden tady byl můj známý z Iráku. Volal mi, že se sejdeme v pátek ve tři, dle domluvené šifry jsem rozuměl, že to znamená ve čtvrtek v jednu. Není sice žádným hledaným teroristou, ale pracuje pro jednu arabskou službu a mohl by tady mít problémy s českou tajnou službou, a tak si dáváme pozor,“ vyprávěl mi Ondřej Hoch na úvod naší druhé schůzky. Irácké kontakty zjevně udržuje i přes pád režimu Saddáma Husajna. Mezi jeho dobré známé patřil i Alí Hasan Madžíd, známý jako Chemický Ali – zelený král z amerických karet.
HOCH: S Hasanem jsem se seznámil v roce 1976, kdy byl armádním přidělencem na irácké ambasádě v Praze a já mu jednou zařizoval protekční opravu nabouraného auta. To jsem ještě nevěděl, že je bratrancem Saddáma Husajna. Poznali jsme se v jazykové škole při Orientálním ústavu, kde jsem studoval spisovnou a iráckou arabštinu. Tehdy jsem měl falešné doklady na jméno Rachmán, povolení k pobytu pro cizince a vystupoval jsem jako novinář z Organizace pro osvobození Palestiny. Každý mi tehdy říkal Rachmán, nebo Habibi, nikdo mě neznal českým jménem. Asi po dvou letech, kdy naše přátelství rostlo, se mě Hasan zeptal, jaké mám politické názory. Říkal jsem mu, že mám především arabské příbuzné, můj dědeček byl z Maroka. Z toho měl radost a pozval mě na ambasádu. Začali jsme kout pikle.
Stěžoval si, že mají hrozné problémy s StB. Přál si, jestli bych mohl mezi iráckými studenty v Praze zjišťovat, zda je StB nekontaktuje, nevydírá, prostě nezískává ke spolupráci. A také zda komunistická strana, která byla tehdy v Iráku zakázána a za příslušnost k ní se střílelo, neinfiltruje mezi Baasisty. Začal jsem navštěvovat přednášky na fakultě tropických rostlin a postupně iráckým studentům pomáhat. Mluvili špatně česky, tak jsem jim psal studijní materiály. Pozoroval jsem, kdo se s kým stýká, a odhalil, že několik studentů je zkompromitováno II. správou StB. Většinou je měli vyfocené s nějakou holkou, když byli pod vlivem alkoholu. Předal jsem poznatky Hasanovi, který mě ubezpečoval, že se o ně nemusím bát, že se jim nic nestane, pouze se nikdy nedostanou k tajným informacím. Jenže několik z nich odvolali domů a bohužel skončili na íránsko-irácké frontě.
EURO: Co vojenského přidělence dále zajímalo? HOCH: Cvičil jsem irácké studenty, jak si mají dávat pozor před sledovačkou StB, kterým místům se mají vyhýbat a tak. To samé jsem dělal i pro libyjského přidělence, měl jsem na starosti Kaddáfího bratrance, který tu studoval Fakultu tělesné výchovy a sportu.
EURO: Váš přítel Hasan o pár let později nechal povraždit chemickými zbraněmi desetitisíce Kurdů? Jaký to byl člověk? HOCH: Za mě, jak jsem ho znal, to byl vynikající člověk.
EURO: Přestože nechal zavraždit tolik lidí? HOCH: Byl to takový veselý člověk. Milý a menšího vzrůstu, vždycky měl kolem sebe dva až tři obrovské osobní strážce. Taky ale musel poslouchat, a když strana Baas rozhodla, že někde zaútočí, jako ministr to vyplnil. Určitě to z jeho hlavy nebylo. Je to ohromná lidská tragédie, ale když se na to podívám objektivně - a mám mezi Kurdy také spousty přátel - pravda je taková, že Arabové měli s Kurdy vždycky problémy. Strana Baas Kurdům nedůvěřovala.
EURO: Jak jste reagoval na vypuknutí irácko-íránské války? Pracoval jste pro Irák i pro Libyi, která ale podporovala spíše druhou stranu. HOCH: Musel jsem si dávat pozor, aby se některé informace přes mě nedostaly k druhé straně. Od Libyjců jsem měl protokoly o dodávkách zbrání z naší republiky pro Írán, šly totiž tehdy přes Libyi. A od Iráčanů jsem měl protokoly, jak Československo prodává zbraně Iráku. Nelíbilo se mi to, a tak jsem to na poradě zveřejnil, ale radili mi, ať do toho nestrkám nos.
EURO: Na poradě československé rozvědky? HOCH: Ano. Na poradách u mého řídícího důstojníka jsem říkal, že kdyby se to dozvěděly západní služby, tak budeme mít strašnou ostudu. Samo sebou to taky nakonec prasklo. Několik z iráckých studentů bylo totiž nakontaktováno britskou tajnou službou. Irák byl britskou kolonií, jejich rodiče byli kdysi získáni ke spolupráci a jejich děti tak byli vydíratelné. To bylo jako u nás: kdo spolupracoval za války s gestapem, táhlo se to s jeho rodinou a jeho děti těžko mohly odmítnout spolupráci s StB, když hrozilo prozrazení rodičů. Hasan mi řekl, že jejich studenti jezdí do Británie na výcvik a že se tam učí zacházet s bakteriologickými a chemickými zbraněmi. V Británii bylo několik soukromých klinik, které jim dávaly potvrzení, že mají šelest na srdci či chronický zánět ledvin, a studenti oficiálně jezdili na ostrovy na léčebné pobyty.
EURO: Československé služby to věděly? HOCH: Ne. To vědělo jen pár Arabů a já.
EURO: Vy jste byl tehdy už jednoznačně na straně Iráčanů, takže jste poznatek nesdělil svému řídícímu? HOCH: Jistě, byl jsem na straně Iráčanů. Dnes bych se mohl chlubit, že jsem tím bojoval proti bolševikům. Mně ale bylo úplně jedno, kdo tady byl u moci, já jsem byl dobrodruh.
EURO: Jak jste se k rozvědce dostal?
HOCH: Vyučil jsem se jako mechanik-montér, ale brzy po vojně mě kamarád přemluvil, že potřebují někoho na kriminálku. Mě to lákalo, i když jsem šel strašně s platem dolů. To už jsem studoval arabštinu. Jezdil jsem na sledovačce kriminálky, ale jednou mě sundali z vozu a řekli, jdeš na cizineckou policii na stáž. Byl jsem nešťastný, protože jsem rád jezdil, to byly honičky jak ve filmech. Brzy však přišel nějaký člověk a povídá mi: Až si tu prohlédneš celou agendu kolem cizinců, stáhneme tě na rozvědku a poletíš na čtyři roky do Bagdádu na konzulárku.
Rozvědka a já, chudý kluk ze Žižkova! Neuvažoval jsem o tom, jestli to bylo StB, nebo VB, to mi bylo jedno, rozvědka byla snem snad každého kluka ze Žižkova. Znalosti a kontakty jsem měl, typově jsem odpovídal, takže jsme si plácli. Najednou mě převedli a začal jsem plnit určité úkoly - jako nelegál, samozřejmě.
EURO: Studoval jste někde kromě jazykových kursů? HOCH: Nejdřív mě poslali na dvouletý kurs do Zastávky u Brna. Další byla důstojnická škola a nakonec mě odveleli na Rozvědnou fakultu.
EURO: Co to bylo za fakultu? HOCH: Sídlila v Praze na Lhotce v takovém malém pavilonku. Všichni jsme měli krycí jména, nikdo nás neznal pravými. Já jsem byl Ebr a seděl jsem v lavici s nějakým Kaštanem. Později jsem zjistil, že to byl mladý Obzina, syn ministra vnitra. Tehdy jsme jezdili spolu do školy autem, Jarda byl strašně dobrý kluk. Dopadl však špatně. Dnes je už asi dva roky ve vězení na Borech kvůli nějakým daňovým problémům.
EURO: Jak jste řešil „konflikt zájmů“, když jste měl za úkol nějakou akci proti Arabům? HOCH: Přátelství s Araby přerostlo v to, že jsem některé úkoly nemohl přenést přes srdce. Třeba mi zavolal řídící: Znáš toho Ibrahima, manžela sekretářky velvyslance? Zkompromituješ ho, abychom ho mohli vydírat a měli jsme informace přímo od iráckého velvyslance. StB totiž sice měla dost Iráčanů již zkompromitovaných, jenže se to vědělo, takže před nimi nikdo nemluvil a jejich výtěžnost byla nulová. Řekl jsem řídícímu, že to neudělám. Nadřízený málem omdlel: To není otázka, to je rozkaz! Po nějakém čase si mě opět zavolal, že si mám dát schůzku s Ibrahimem a představit mu člověka, který bude vystupovat jako kapitán československé armády a nabídne mu na prodej strategické informace. To se mi nezdálo – všechny by nás vyfotili a vydírali. Běžel jsem za Ibrahimem: Chtějí tě udělat natvrdo. Pochopil to, vzal své dvě malé děti a odjel. Irácký velvyslanec podal protestní nótu ministru Chňoupkovi. A kolem mě se začaly stahovat kruhy. Byl jsem sledovaný způsobem stafáže, tedy ne skrytě, ale otevřeně. Vyjdete ráno z domu, tři auta za vámi celý den jezdí a šest pěšáků vás doprovází. Normální sledovačka neměla proti mně šanci, protože jsem u ní tři roky dělal. To trvalo asi měsíc a půl. Mezitím mě donutili, abych odešel ze služeb, a další měsíc jsem už byl na Ruzyni.
EURO: Co vás prozradilo?
HOCH: Scházeli jsme se ve vile Ibrahima. Jednou se mě Iráčané ptali na nějaké objekty StB, mimo jiné na objekt Markéta, což byl Strahovský klášter. Tam sídlila IV. Správa StB. Říkali, že je zajímavé, že když jedou okolo, tak z toho objektu za nimi vyjíždějí auta s cizineckými žlutomodrými čísly. Když si ta čísla přes svého známého u policie lustrovali, zjistili, že neexistují. Nevěděl jsem, jestli to od nich není zkušební otázka, jestli jsem důvěryhodná osoba, tak jsem jim řekl: Nebudu z vás dělat hlupáky, asi tam sídlí policie. Pak se mě ptali na objekt ve Střelniční. Tam jsem míval kancelář, ale nesměl tam chodit, abych se nedekonspiroval, tak byla Střelniční profláklá. I tramvajáci tam hlásili „zastávka u Minaříka“.
Varoval jsem Ibrahima, ať dávají pozor na odposlechy. Tvrdili, že vilu mají dokonale prohlédnutou. Přišel jsem k televizi a ještě jim říkal, ať kontrolují i vnitřek, že za tu mřížku teď dává StB směrové mikrofony. Ve vyšetřovací vazbě mi pustili nahrávky i z této schůzky a připočítali mi to, že jsem vyzrazoval techniku. Vilu skutečně odposlouchávali a mikrofon byl ukrytý v televizi.
EURO: Nelegální odposlech ale přece nemohli u soudu procesně použít. Jak vám špionáž dokázali? HOCH: Byl jsem zatčený a umístěný na vazbu do Ruzyně. V zápětí vzali do vazby manželku, která byla ještě v šestinedělí. Akorát se mi narodil syn, viděl jsem ho jeden jediný den. Vyšetřovatel mi hrozil, že si manželku nechají ve vazbě půl roku a děti že dají do ústavu. Obrátili vzhůru nohama nejen náš byt, ale i byt manželčiných rodičů, tchána odvezli se slabým infarktem do nemocnice. Takhle mě zpracovávali a po čtrnácti dnech mi navrhli, že když jim podepíšu doznání o tom, co jsem vyzradil, pustí manželku domů a budou soudit jenom mě. Dohodli jsme se tedy, že budu mít hodinovou návštěvu s manželkou, pak že jim podepíšu přiznání a jí propustí. Přiznal jsem se a oni svůj slib také splnili. Potom přišla dozorová prokurátorka a ptala se, jestli na mě nedělali nátlak, prohlížela mě, zda nejsem zmlácený. Ptala se, proč jsem se přiznal, když neměli žádné důkazy? Řekl jsem jí, že to je moje věc a že chci mít klid.
EURO: Jak probíhaly výslechy a soud?
HOCH: Asi 240 hodin výslechů jsem měl bez přítomnosti advokáta. Vždycky řekli: „Podepište, že souhlasíte s výpovědí bez přítomnosti advokáta, jinak vám budeme dělat domovní prohlídky, až se vám z toho žena zhroutí.“ Navíc všechno bylo označeno jako „přísně tajné zvláštní důležitosti“ a s tímto zdůvodněním mi zakázali zvolit si obhájce. Přidělili mi předsedu senátu Vyššího vojenského soudu Příbram kapitána Svobodu. Vyšetřovatel Jaroš si s mým advokátem tykal. Když jsem se tomu podivil, vysvětlil, že spolu chodili na Vojenskou fakultu, ale prý se dovedou u soudu postavit krásně proti sobě.
U soudu jsem s překvapením zjistil, že můj advokát je zároveň i předsedou senátu, který případ řeší. Prokurátor Šnajder k tomu řekl, že je to vlastně moje výhoda, protože člověk, který to soudí, přesně ví, kde jsou slabiny celého procesu, a může je jako můj advokát využít. Prokurátor mi navrhoval paragraf 29, to byl výjimečný trest. Zkoušeli mě psychicky rozhodit. Zároveň mě utěšoval, nebojte se, oni vás nepověsí, když si napíšete žádost soudruhu Husákovi, změní vám to na pětadvacet.
Soud trval jen tři dny. Kapitán Svoboda za mnou přišel před vynesením rozsudku a říká: „Dám vám dobrou radu, opravdu to s vámi myslím dobře, když dostanete míň než patnáct let, ne abyste se odvolal. Prokurátor je na vás strašně naštvaný a navrhoval by zvýšení trestu. Když dostaneme míň než patnáct, tak jsme vyhráli!“ Takhle mě utěšoval, blbec jeden. Potom přečetl, že jsem odsouzen na třináct.
EURO: O co se nejvíc vyšetřovatelé StB zajímali?
HOCH: Pochopil jsem, že hlavně chtějí zjistit, kde jsou ty protokoly o vývozu zbraní. Viděl jsem to tehdy jako jiskřičku naděje, že bych z nich mohl něco vyždímat. Nabídl jsem jim, že když mě pustí, dám jim je. Samozřejmě na to neskočili. Tak jsem dodal, že je to ošemetné, neboť protokoly o vývozu do Íránu mám na irácké ambasádě, a naopak. A že když se do měsíce s oběma stranami nesejdu na kontrolní schůzce, otevřou to a zveřejní. Začali šílet, řvali na mě, prosili, slibovali.
Na vazbě mi dali na celu provokatéra, který mi říkal, že dělá pro Američany a že ví, že StB hledá nějaké protokoly. Nakecal jsem mu, že je mám schované v jedné štole v Kašperských horách. Nakreslil jsem mu plánek lesa a té štoly. Máme tam chatu a manželka mi později vyprávěla, jak tehdy celý týden lítali estébáci v holinkách a maskáčích po lese a něco hledali. U výslechu jsem jim přiznal, že jsem si chtěl prověřit, jestli mají své agenty i ve vyšetřovací vazbě.
Neúspěšného agenta odstěhovali a dali mi na celu dalšího. „Ty protokoly to bylo fiasko,“ říkal, „mám ale známou advokátku, je to moje milenka. Jestli chceš, tak ti vynesu dopis pro Araby.“ Kývnul jsem, že bych rád poslal dopis kamarádce, a myslel si při tom: Ty hajzle, teď ti udělám malér. Zeptal jsem se, jestli ten dopis může být zalepený. Prý klidně, že on to dá do ponožky a advokátka to vynese. Napsal jsem: „Milá Ivano, tento kanál ukončuji, je to již sedmý dopis a hrozí prozrazení, ze kterého bychom měli všichni problémy.“ Druhý den ten kluk dostal od vyšetřovatelů strašně do držky, kde je zbylých šest dopisů.
Pak mě zavolali k výslechu. Říkali, podívejte, ta paní má víc rozumu než vy, ona ten dopis odevzdala. A položili ho na stůl, ani známka na něm nebyla. Vy máte strašnou protekci, povídám jim, vám roznáší pošta dopisy bez známek a navíc je nerazítkuje. Strašně se urazili a dva dny jsem byl bez jídla. Pak ale „ten hodný“ přišel a začal mi tykat: Ondřeji, řekni mi, jako chlap chlapovi, je Ivan taková svině nespolehlivá, že ti opravdu šest dopisů vynesl a dal nám až ten sedmý? Odpověděl jsem mu, už ho nemlaťte, já jsem si ho jen chtěl vyzkoušet.
Po soudu mě převezli do Valdic. Přišel tamní šéf vnitřní ochrany major Lorenc, že mám dvě možnosti. První je, že chcípnu někde v kanalizaci, a druhá, že vydám protokoly, a zajistím si tak snížení trestu. Nevěřil jsem mu. Po měsíci přišel znovu a vysmíval se, že se ty materiály nezveřejnily.
EURO: A kde jste je měl? HOCH: U známého na irácké ambasádě. Měl oboje, ale asi je nechtěl použít.
EURO: Platili vám Iráčané nebo Libyjci za práci, kterou jste pro ně dělal? HOCH: Jen hradili náklady. Třeba když jsme měli schůzku v restauraci, platili útratu. Spolupracoval jsem kvůli ideologii a za to se moc neplatí. Peníze jsem si od nich nebral, měl jsem dost svých, protože jsem je dostával od arabských studentů za materiály, které jsem jim připravoval a překládal. O víkendu jsem pro ně konspektoval různá díla marxismu-leninismu, oni si to potom mezi sebou rozmnožili, podepsali a odevzdali na zápočet. A pak se složili a dohromady mi dali třeba dvě stě dolarů, což bylo víc než můj tehdejší měsíční příjem.
EURO: Po revoluci, když jste dostal prezidentskou milost, jste opět nastoupil k rozvědce? HOCH: Na začátku roku 1991 jsem nastoupil znovu do služeb, ale ne k rozvědce. Byl jsem nelegál u speciální policejní jednotky. Víc bych se k tomu nerad vyjadřoval. Jezdil jsem všude možně až do roku 2000. Pak mi začali vyčítat, že nemám dodělanou rehabilitaci.
EURO: Po vstupu do NATO vás vyhodili? HOCH: To ne, ale řekli mi, že když nemám rehabilitaci dotaženou, nemůžu pokračovat v tom, co jsem dělal. Mám prý dělat instruktora nováčkům. Práce v kanceláři ale byla pro člověka, který se pohybuje patnáct let v terénu, nezajímavá. Urazilo mě, že já, který jsem dělal akce, jež byly pro náš stát obrovským přínosem, jsem byl přeřazen do kanceláře. Tak jsem odešel.
EURO: Jaké to byly akce? HOCH: Nemůžu uvádět konkrétní věci. Když se teď mluví o zákonu o policejních provokacích, tak bych poukázal na to, že i druhé státy připravují provokace. Těm se říká zpravodajské hry. Byly doby, kdy jiní prověřovali loajálnost a integritu našich státních orgánů. Tam se staly určité nepříjemnosti, které jsem odhalil. Tehdy jsem za to byl mimořádně povýšen. Víc o tom nemůžu říct, protože to ještě podléhá utajení.
EURO: Kdo státní orgány prověřoval? HOCH: Spřátelené služby.
EURO: Využil jste nějak obchodně své irácké kontakty? HOCH: Asi půl roku před útokem Američanů na Irák jsem vyjednával dodávku tří tisíc traktorů do Jordánska, které potom měly být přeprodané do Iráku, přímo to nešlo. Tady jsou všichni alibisté, takže mi trvalo dva měsíce chození na ministerstvo průmyslu, než jsem to vyjednal s náměstkem tehdejšího ministra. V Brně byli strašně šťastní, že by měli práci a plat pro zaměstnance na dva a půl roku. Pak to ale ještě muselo schválit ministerstvo zahraničí. Z obav před Američany, kteří by zřejmě byli proti, to zamítlo.
EURO: Váš přítel Alí Hasan Madžíd podle všeho skončil mrtev v rámci americké války proti terorismu. Probíral jste někdy se svými známými z Iráku toto téma? HOCH: Mluvil jsem o terorismu s řadou Arabů, bývalými vojáky či příslušníky tajných služeb. Jsou to vzdělaní lidé, kteří tady studovali vysoké školy. Ptali se mě – váš Jánošík nebo husité, byli to teroristé, nebo ne? Nebo Slovenské národní povstání?
EURO: Co na Arabech nejvíce obdivujete? HOCH: Že nejsou jako Češi, že jsou divocí. My si necháme dělat na hlavu čtyřicet let, oni maximálně měsíc. Nedovedu si představit, že by se Češi v roce 1968 omotávali bombami, aby tím bojovali proti ruské okupaci. Já si Arabů za to hrozně vážím. Je spojuje víra, Čechy nic, jenom byznys a to je strašně málo.
