V roce 2000 policie napíchla na 350 telefonů, loni už 9,5 tisíce
Možná je to detail, ilustruje však, k jak pozoruhodnému úpadku se česká společnost dopracovala za poslední století své existence.
Pátky prezidenta Masaryka se staly historickou legendou. Ještě dnes žije v národě povědomí o tom, jak bělovousý pán tu a tam v pátek odpoledne odložil své státnické povinnosti a zamířil k dvojvilce na jihovýchodním okraji pražských Vinohrad, kde už na něj čekala debatérská společnost takzvaných Pátečníků. Tam u pohodlného stolku na zahradě bratří Čapků intelektuálové v přítomnosti pana prezidenta típli cigarety a filozofovali, politizovali a nepochybně i dost moralizovali. Něco z toho se pak promítlo do praktické politiky Hradu.
Střih. Také pátky premiéra Vladimíra Špidly se pomalu stávají pověstnými. Dnes už lidé pomalu vědí, proč šedovlasý muž stojící v čele vládního kabinetu občas v pátek nechá vládu vládou a zamíří do pražské centrály Bezpečnostní informační služby, kde už na něj čeká její šéf. Ten Špidlu odvede do tiché místnosti, kde si host sedne ke stolu a probírá se předloženými papíry, obsahujícími záznamy telefonních hovorů nic netušících lidí. Když předseda vyslechne němou řeč dokumentů, obohacen odchází a zážitek se časem jistě promítá do politiky Strakovky nebo sociální demokracie.
Jiný čas, jiný mrav, jiný způsob seberealizace. Člověka maně napadne, zda se počet telefonních odposlechů v posledních letech rapidně nezvyšuje jenom proto, aby BIS nebo policie udělala Špidlovi radost, aby si měl jako náruživý čtenář z čeho vybírat.
Mimochodem historie. Jestliže v roce 2000 policie „napíchla“ asi 350 účastnických stanic, o rok později dva a půl tisíce a loni už devět a půl tisíce, je skoro na místě otázka, zda se mírou špiclování nevracíme do časů totality? Odpověď je alarmující: téměř ano. Technicky se tehdy odposlech prováděl jinak, telefonů bylo méně, estébácké odposlechové centrum na Pavím vrchu v Praze každý znal. Hlavně se z té doby kvůli skartacím zachovala jen kusá čísla. I tak však ze srovnání údajů zachycených Úřadem pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu vyplývá, že dnešní BIS se počtem několika set napíchnutých linek pohodlně vyrovná výkonu StB v šedesátých (400 v roce 1969), sedmdesátých (535 v roce 1973) i osmdesátých (373 v roce 1982) letech. Statistika let 1949 a 1950 vypadá hrozivě (48 000 a 60 000 odposlechů) jen do chvíle, než zjistíme, že tehdy se registrovaly nahrávky jednotlivých hovorů, a ne linek jako později.
Smutné je, že ani sovětským okupantům a nastupujícímu normalizačnímu režimu se nepovedlo zvednout estébáckou odposlechovou křivku tolik jako loňskému summitu NATO – máme-li věřit oficiálnímu odůvodnění nárůstu odposlechů policejním prezidentem Jiřím Kolářem. Řeči ODS o nástupu policejního státu znějí jako odveta za někdejší Zemanovy nevymáchané bonmoty z dob Baštových záhadných kufříků, ale něco na nich je. Pokračuje-li loňský trend, nemůže si dnes být bezpečným telefonováním jist už nikdo. Za takový špidlovsko-grossovský sociální stát se sluší pěkně poděkovat. A to není řeč o prostorových odposleších a o soukromém sektoru, kde obchod se sledovací technikou jen kvete. Policejním státem nemusí být jen obyčejná diktatura, stačí, když si politici či různé mafie stát rozdělí mezi sebe, utrácejí státní peníze za sběr kompromitujících materiálů na sebe navzájem a policie či agenti s nimi výhodně kšeftují. Takovou privatizaci je potřeba včas zastavit. Špidla ji ovšem roztáčí.
I když Masaryk také nebyl svatoušek a na své politické oponenty měl vždycky něco v šuplíku, přeci jen se Špidla stylem vládnutí podobá spíše francouzskému prezidentu Mitterandovi. I jemu tiše prošlo, že v 80. letech nechal sledovat opoziční politiky i intelektuálské kruhy a informace si nechal donášet až do Elysejského paláce. Nic socialistického na tom sice není, ale mocenské ovoce to nese.
Je tu však nebezpečí, že podobně se začne opevňovat i opozice. ODS, respektive její předseda Mirek Topolánek, s tím už začal, když povolal do svého štábu – údajně kvůli přípravě bezpečnostní koncepce, spíše však s cílem zachovat rovnováhu informačních toků – brigádního generála Andora Šándora. Komunisté s udržováním svého vlivu v silových resortech naopak nikdy neskončili.
Nepřeroste-li eskalace politického špehování, dezinformací a drbů až v občanskou válku (takový politický vývoj v Česku snad nehrozí), rozhodně zneužívání indiskrétních informací ohrožuje existenci a efektivitu tajných služeb. Už nyní mluví někteří jejich vysoce postavení představitelé o tom, že by bylo lépe konflikty rozvrácenou BIS či vojenskou rozvědku úplně zrušit a začít od nuly.
Kdo ví. Možná by jen stačila lepší kontrola. Soudci nemusejí povolovat vše, co po nich policie nebo tajní žádají, poslanecké komise by je měly mít možnost zpětně kontrolovat, premiér by měl o svých pátečních inspekcích v BIS alespoň informovat ministry. Pokud ovšem nemá v úmyslu filantropicky brát spravedlnost a lidské osudy výhradně do vlastních rukou.
