I když se příběh privatizace energetického sektoru v České republice v polovině devadesátých let zdál být napínavým nervákem, který nakonec šťastně skončí, opak je pravdou. Stali jsme se totiž diváky nekonečného seriálu, jehož děj lemují plytké dialogy a unavení hrdinové. Přitom je zcela jasné, že hlavním viníkem této neutěšené situace jsou střídající se scénáristé a režiséři v jedné osobě: české vlády.
Kabinety Václava Klause i nynější sociálnědemokratická garnitura totiž nebyly schopny hlavním hercům – regionálním energetickým společnostem, zahraničním investorům a firmám ČEZ a Transgas – naznačit byť jen rámcovou představu budoucí podoby energetického sektoru. Je proto přirozené, že zahraniční investoři, kteří již do energetického „kusu vložili několik miliard korun, začínají být nervózní. Není totiž jisté, zda má současná energetická Kassandra vůbec konec.
Škodí všem.
Nejistota ohledně privatizace a deregulace české energetiky ovšem není znepokojivá jen pro potenciální investory. Škodí rovněž samotným energetickým společnostem a v konečném důsledku i jejich zákazníkům – firmám a domácnostem.
Energetické společnosti pochopitelně nemohou očekávat, že v situaci, kdy není jasné, jak bude privatizace probíhat, budou mít jejich menšinoví majitelé – především zahraniční investoři – zájem o investice směřující například do obnovy sítí či moderních informačních systémů. Zahraniční firmy totiž za nákup akcií vydaly řádově miliardy korun a nyní jen obtížně vysvětlují svým centrálám smysluplnost takového počínání. Nemluvě o tom, že více méně izolovaný český trh s absencí konkurenčních prvků zcela jistě nenutí tyto energetické firmy k přípravě na náročnější tržní prostředí, které Českou republiku dříve či později čeká po jejím vstupu do Evropské unie.
Strnulý systém.
Oprávněně si stěžují rovněž velcí průmysloví odběratelé energií. Ti totiž v podstatě dotují stále nízké ceny pro domácnosti, což samozřejmě zvyšuje jejich náklady.
Ani domácnosti však paradoxně ze současného strnulého systému v energetice nemají příliš velký užitek. I když jsou ceny za energie stále regulované a relativně nízké, stejně nakonec platí plné náklady, a to v cenách jiných výrobků a služeb. Nemů–žeme totiž očekávat, že si výrobci vysoké náklady na energie do svých ziskových marží nepromítnou. Nemluvě o tom, že energetické společnosti pohybující se na liberalizovaném trhu musí svým zákazníkům (mimo jiné domácnostem) nabídnout jinou úroveň služeb.
Spojování nedávno rozděleného.
To, co jsme zatím mohli z návrhů sociálnědemokratické vlády na privatizaci energetik spatřit, příliš důvodů k optimismu nedává. Zdá se totiž, že se stát chystá spojit to, co již jednou rozdělil – tedy plynárenské regionální firmy s monopolním Transgasem a regionální energetiky s dominantní elektrárenskou společností ČEZ. Pokud by tento záměr prošel, mohlo by to například znamenat, že investor se zájmem o ČEZ si bude muset „návdavkem koupit regionální distribuční společnost. Opačnou úvahou je alternativa, že spolu s majoritním balíkem akcií v jedné distribuční společnosti bude investor kupovat i část akcií ČEZ.
Je pravdou, že v energetice obdobně jako v jiných oborech probíhá v současné řada fúzí a vznikají stále větší a komplexnější celky. Nebylo by však rozumnější prodat společnosti odděleně a otázku spojování nechat na úvaze jednotlivých soukromých investorů? Právě provázání prodeje jednotlivých firem ve stylu „prodám ti krávu, když si k ní přikoupíš i husu totiž proces privatizace jen dále komplikuje a samozřejmě i zpomaluje.
Liberalizace je možná.
Je nepochybné, že energetika jako síťové odvětví s přirozeným monopolem má a zřejmě i bude mít své zvláštnosti, a proto pravděpodobně absolutní diktát konkurence v tomto oboru nemůžeme v nejbližším období očekávat. Příklady z Velké Británie či Skandinávie však ukazují, že velká míra liberalizace v energetice je možná a je jednoznačně přínosná především pro konečného spotřebitele, který se dočká nejen nižších cen (za poslední tři roky klesly ceny elektřiny v zemích Evropské unie v průměru o šest procent), ale především lepších služeb. Až dosud v českých energetických firmách investovaly právě především renomované společnosti ze zemí, které již mají s liberalizací zkušenosti. Investice v energetice jsou vždy dlouhodobé, a je proto jasné, že tito zájemci „umí čekat , nicméně ani jejich trpělivost není bezbřehá, jak dokazuje příklad Severomoravské energetiky, kterou hodlá opustit britská společnost TXU. Je nepochybné, že zájemci pomalu obracejí svůj zrak k zemím, které byly počátkem devadesátých let daleko za Českou republikou – k Polsku, Maďarsku, Estonsku, či dokonce Rumunsku. Ani tam sice není privatizace energetiky „jednoaktovkou , ale na Kassandru to zatím nevypadá.
