V r a t i s l a v L u d v í k
Když jsme si upřímně mysleli, že to tu v listopadu roku 1989 opravdu „prasklo , stalo se nastartování privatizace jako návrat k normálním ekonomickým poměrům zcela samozřejmým a přirozeným procesem.
Nehodlám hodnotit, zda zvolené metody byly v jednotlivých případech vždy účinné, čestné a morální, krátce dobré. Chci jenom říci, že v porovnání s ostatními transformujícími se ekonomikami zemí střední a východní Evropy jsme byli opravdu nejdál a odborníci z Maďarska či Polska k nám jezdili pro rozumy.
Určité zpomalení vyvolal proces dělení bývalého Československa, kdy bylo nutno některé majetky, jako například státní podnik Transgas, rozdělit mezi dva nové státy.
Murphy a privatizace
Přes nesmírný politický tlak se to nakonec podařilo a myslím si, že rozdělení Transgasu, jakkoliv zmítané v ústech politiků a národovecky laděných slovenských novinářů, bylo vzorovou ukázkou dobře provedeného majetkového vypořádání. Zdálo se tedy, že již nic nestojí naplánované privatizaci v cestě.
Jeden z nesmrtelných Murphyho zákonů zní: „Jestliže jde všechno podle předpokladů, určitě jste na něco zapomněli. V případě českých distribučních společností energie - a dovolte mi zaměřit se spíše na plynárenství - se tímto opomenutím stala v prvé řadě nechuť některých tehdejších vládních politiků ne snad k privatizaci samotné, ale k jejím tušeným dopadům na sociální politiku státu.
Klausovo tempo
Po dvou předchozích nadechnutích se již zdálo, že v září či říjnu roku 1995 bude celý proces privatizace konečně odstartován a následný rok ukončen. Všechny distribuční společnosti plynu a elektřiny měly v rámci americké pomoci vypracovány audity od světově renomovaných firem, procedura privatizace byla schválena a nezbývalo než vypsat výběrová řízení. Co by to proboha mohlo zastavit? Inu, mohlo.
Někteří vládní politici v čele s tehdejším předsedou vlády Václavem Klausem se zalekli toho, že privatizaci nejde provést bez jasného a závazného rozhodnutí o tempu liberalizace cen plynu a elektrické energie pro obyvatelstvo. Těžko by totiž nabízeli k prodeji majetek, jehož efektivnost byla tak neurčitá. Co čert nechtěl, první důsledky takových rozhodnutí by musely být známy na jaře roku 1996, tedy těsně před parlamentními volbami. Dovedete si představit, jak by z toho těžili sociální demokrati a komunisté?
Tak se všechna privatizační dokumentace potichu uložila zpátky do zásuvek úřednických stolů a několik milionů dolarů americké pomoci přišlo zcela vniveč, neboť na rozdíl od dobrých vín tato matérie velmi rychle podléhá zkáze času.
Mezitím naši sousedé, zvláště Maďarsko a Polsko, rozhodli o procesu privatizace elektroenergetiky a plynárenství. A nejenže se rozhodli, v Maďarsku ji velmi úspěšně provedli (například státní privatizační instituce získala z prodeje těchto společností zhruba dvě miliardy amerických dolarů). Polsko je připraveno tento proces spustit v nejbližší budoucnosti. A u nás?
Tošovský v časové tísni
Vláda Josefa Tošovského (o které se ostatně domnívám, že byla jedinou opravdu pravicovou vládou v uplynulých osmi letech) zahájila znovu celý privatizační proces tím, že vybrala nové poradenské firmy na zpracování ekonomických auditů. Času však měla pramálo, takže problém byl transponován na stoly nových ministrů kabátu sociálnědemokratického střihu.
To, co se kolem privatizace distribučních společností odehrává dnes, je bohužel projevem koncepčního zmatení. Je zcela jasné, že politicky jinak orientovaná levicová vláda musí mít některé názory odlišné od vlád předchozích. Je také jasné, že i pořadí priorit bude rozdílné.
Nadějná uřeknutí
Co však jasné není, je zřetelný koncept dalšího postupu, ať již je jakýkoliv. Vláda je tento koncept dlužna minimálně těm zahraničním investorům, kteří již řadu let trpělivě, ale marně čekají na jasné stanovisko.
Nedejme se zmýlit občasnými prohlášeními o podmíněnosti privatizace schválením nové energetické politiky. Neexistuje žádná spojitost mezi civilizovanou energetickou či jakoukoliv státní politikou a privatizací.
Politika totiž vytváří rovné podnikatelské prostředí bez ohledu na strukturu vlastnických vztahů v tom či onom odvětví. Buďto tedy privatizovat chci, anebo ne, ale musím to říci veřejně. Zatím to spíše vypadá tak, že přes nějaká ta nadějná „uřeknutí se vládě do privatizace vůbec nechce. Uvidíme, nebude-li k takovému kroku nakonec donucena napjatým státním rozpočtem. To však není koncept, to je jen vytloukání klínů bez hlubší strategické úvahy.
Jedním z mnoha argumentů odpůrců privatizace je fakt, že v některých zemích západní Evropy je plynárenství ve státních či komunálních rukou. To je nepochybně pravda, jenže…
Francie a Dánsko
Ve Francii, kde akcie plynárenské společnosti Gaz de France opravdu vlastní stát, se celý vlastnický vztah odehrává na bázi takzvané státní smlouvy, uzavírané zpravidla na tříleté období mezi firmou a vládou. Tato smlouva pevně určuje pouze dvě věci: maximální cenu plynu pro odběratele a minimální výši ročního zisku. Nic více, nic méně.
Žádní zástupci ministerstev v řídících a kontrolních orgánech společnosti, žádné hodnocení oprávněnosti té které investice či výdaje. Podnikej si, jak chceš a umíš, ale neprodávej dráže, než jsem ti nařídil, a vydělej mi nejméně tolik peněz, kolik jsem ti uložil, říká ve své smlouvě s Gaz de France francouzský stát.
Nebo třeba Dánsko. Tam je plynárenství v rukou regionálně příslušných obcí a má veřejnoprávní charakter. Ředitel společnosti má jenom jedno omezení: veškerý zisk nad hranici nutné obnovy je povinen investovat buď do nové výstavby plynovodů, nebo jej použít ke snížení ceny plynu pro odběratele. Jinak s ním podnikat nesmí.
Nevím, zda by měla být naším vzorem Itálie se svým státním holdingem ENI. Zde skutečně - tak jako v České republice - jsou ve vrcholných orgánech tohoto holdingu zástupci státu, přesněji vlády. Tito reprezentanti se usídlili i v orgánech dceřiných společností koncernu ENI: ve firmě SNAM pro plynárenství, v podniku ENEL pro elektroenergetiku a ve společnosti AGIP pro ropný a rafinérský průmysl.
Křesla pro státní úředníky
V rámci akce „čisté ruce , ovšem v italských podmínkách počátku let devadesátých, jich většina - a s nimi i část vlády - nadlouho vyměnila kvůli masivní korupci italských politických stran (obdobě to českého sponzoringu vládních stran ze strany státních podniků) kožená křesla dobře placených manažerů a poslanců za tvrdé pryčny italských věznic.
Ostatně italská vláda se již rozhodla koncern ENI postupně privatizovat. Ne-lze tedy zodpovědně tvrdit, že státní vlastnictví po českém způsobu je v dané oblasti to nejlepší, co může stát pro energetické podnikání udělat.
Důvodů, proč v České republice co nejrychleji privatizaci uskutečnit, je několik. V prvé řadě má stát poněkud jiné priority než soukromý vlastník. Málokdy odolá svodům hojit si ekonomické důsledky svých populistických rozhodnutí, zejména v sociální politice, na úkor zisku státních podniků. Pro vysoce ziskové plynárenství to platí dvojnásob.
Stát není ideálním hospodářem, neboť přes veškeré snahy nedokáže jasně minimalizovat náklady, protože je vždy odkázán na zprostředkované informace, zatímco soukromý vlastník ve snaze maximalizovat svůj zisk drží vrcholné vedení společností pěkně zkrátka.
Nadto spojení státních funkcí regulátora přirozených monopolů s funkcí vlastnickou v sobě obsahuje hluboký vnitřní rozpor: stát tak mimo jiné reguluje sám sebe
Poslední dva roky se mi zdá, že česká privatizační gramofonová deska je na starém přístroji, který - byv spuštěn dříve - v současnosti je nastaven na pomalejší chod. Dnes se její zvuk za polskými a maďarskými gramofony zatraceně opožďuje.
Není snad nejvyšší čas posunout konečně ovládání rychlosti alespoň trochu dopředu?
