„To jsem nečekal,“ hlesl, když zkrachoval. Lakonicky tak shrnul vše, co zažil během osmnácti let existence areálu Nová Amerika nedaleko Jaroměře. Jeho příběh tvořil část historie golfu v Česku v časech porevolučních.
„Během prvních měsíců mi mizely desítky hrábí sloužících na hřišti k uhrabávání v písečných překážkách. Místní si sem pro ně chodili jako do supermarketu. Na finančním úřadu mě pak podezřívali, že s nimi čachruji. Nemohli pochopit, proč má moje firma tak vysokou spotřebu hrábí.“
Tohle bral ještě s úsměvem. Stejně tak i to, že mu v prvních letech chodili místní po hřišti, protože „takhle to tady vždycky bylo“. Méně se ale už postupem doby smál slibům místních politiků, že už brzy povede z Hradce dálnice na sever. Na to sázel, díky dálnici se k jeho hřišti měli hráči dostat snáze. I proto areál Nová Amerika v těchto místech zakládal.
A jmenoval další a další protivenství.
Přesto se držel dlouho. Sedmadvacetijamkový areál, do kterého „vrazil“ 150 milionů korun a na kterém v hlavní sezoně pracovalo šedesát lidí, dotoval z jiného podnikání. Nakonec to ale vzdal.
Hledá se golfista
Porevoluční nadšení je pryč, stejně tak touha podnikatelů a politiků být viděn na golfových hřištích. Fotky z golfu už nejsou neodmyslitelnou částí stránek bulvárních a lifestylových periodik. Zmizeli i naivní podnikatelé, kteří si mysleli, že na golfu vydělají.
Pět set členů, taková je zhruba hranice přežití. Až v tu chvíli nemusejí majitelé svůj golfový byznys dotovat. „Jenže kdo (na) to má?“ může znít paroubkovská otázka. Natvrdo to přiznal v podcastu Golfových novin Vojtěch Matějček, prezident a výkonný ředitel Beroun CG: „Máme 350 členů. Abychom pokryli rozpočet klubu, museli by ročně platit desetinásobek toho, co dnes, kdy platí 25 tisíc korun ročně. A to by bylo ochotno platit jen asi pět procent členů.“
Jak z toho ven? Jedním z řešení jsou komerční turnaje. I proto na mnoha hřištích členové klubů stojí stranou, když jejich hřiště „okupují nájezdníci“. Statistiky České golfové federace jsou o tom vypovídající. Sice počet turnajů oproti rokům minulým klesá, ale pořád se stává, že třeba o víkendu si na „domovském“ hřišti členové nezahrají. Leda večer.
V evropských stopách
Tvář golfu se v současnosti v Česku přesto výrazně proměňuje. A to směrem k lepšímu. Hřiště se zkracují, upravují – fairwaye rozšiřují, roughy zkracují, mizejí stromy a keře –, aby se na nich rekreační hráči cítili příjemněji. Probíhá u nás to, co v Rakousku či Německu před lety. Ne každý
totiž hraje jako Rory McIlroy. Což nakonec pochopili i největší zarputilci z řad majitelů, hráči se skvělými handicapy.
Sympatické také je, že na hřištích je vidět stále více mladých lidí. Zásluhu na tom má i rostoucí počet tréninkových středisek mládeže podporovaných Českou golfovou federací. Sportovní úroveň se jejich přispěním neuvěřitelně zdvihá. Mladí už dnes běžně jezdí po evropských turnajích a bodují.
Vedle nich začínají tuzemská hřiště okupovat ve větší míře i „porevoluční“ důchodci. Lidé, kteří skončili ve svých firmách a najednou nevědí, co s volným časem. I v tomto se začínáme podobat (pravda, zatím jen pozvolna) našim západním sousedům.
Ale bude to stačit? Golf v Česku po letech porevolučního prudkého růstu očividně narazil na svůj strop. Počet hráčů klesá, nová hřiště přibývají jen nesměle. Už to tedy zřejmě nechce brát do ruky driver, ale spíše wedge.
Zamyslet se nad jemnými finesami golfového podnikání. To by mohla být cesta dál.
O autorovi| Jaroslav Matějka, matejka@mf.cz
