Privilegovaná partnerství

Vliv Německa by mohla vyvažovat Británie, musela by ale mít zájem

V systému mezinárodních vztahů je obvyklé, že jednotliví aktéři, zejména státy, hledají spojence a sdružují se do organizací a aliancí. I uvnitř takových uskupení ale chtějí prosazovat svůj vliv, a proto usilují o získání podpory dalších aktérů. Platí to i pro organizaci s tak vysokou mírou provázanosti zájmů a hospodářské integrace, jakou je Evropská unie. Je proto vhodné zamyslet se, s kým má Česká republika v unii nejvíce společných zájmů, respektive s kým by měla vytvářet užší „privilegovaná“ partnerství.

Velké státy.

Německo je nejlidnatější a hospodářsky nejsilnější členskou zemí unie. Z kdysi úhlavního nepřítele se stal významný spojenec České republiky, který nehrozí vojenskou agresí, ale je členem stejné obranné aliance. Oceňujeme německé investice typu Volkswagen nebo Bosch, zajišťující dobře placené zaměstnání pro tisíce lidí v Česku. Samozřejmostí je fungující přeshraniční spolupráce na mnoha kulturních, sportovních a společenských projektech. Takto intenzivní vztahy ale skrývají i potenciální rizika, například hrozbu ekonomické závislosti na silnějším partnerovi, zejména ve strategických odvětvích.
Pokud se mezi velkými členskými zeměmi podíváme po určitém vyvažovacím prvku německého vlivu, nabízí se na první pohled Velká Británie. Ta platí v unii za představitele anglosaského pojetí světa a spojenectví s USA, tedy jedné z důležitých linií české zahraniční politiky. Britové také v protikladu k ostatním nepřistoupili k blokování svého pracovního trhu pro občany nových členských zemí, nicméně velkou škodou je, že zatím nedokázali využít svůj nesporný potenciál v zemích střední a východní Evropy. Typickým příkladem může být nedávné rozhodnutí BBC o zrušení neanglického rozhlasového vysílání v našem regionu. I když se aktuální pozice Spojeného království nedá přirovnat k někdejší „splendid isolation“, měla by česká diplomacie usilovat o zvýšení zdejší britské angažovanosti.
Ostatní velké země už tak zřetelné předpoklady stát se privilegovaným partnerem Česka nemají. Prvorepubliková orientace na Francii je téměř zapomenuta a francouzskou přitažlivost snižuje bezohledná obrana národních zájmů ve věci zemědělských dotací nebo ochrany pracovního trhu. V paměti zůstává arogantní vzkaz prezidenta Chiraka přestavitelům nových členských zemí v souvislosti s jejich postoji k iráckému konfliktu. Francie se zjevně nemůže smířit s tím, že postkomunistické země odmítají uvažovat o oslabování vazeb na USA. Aktivity Itálie v regionu se vyznačují tradičně málo promyšlenou strategií a zaměřují se spíše na bývalou Jugoslávii. Nelze ani zapomenout, že se Itálie už nejednou projevila jako nespolehlivý partner, který často mění stanoviska. K malé předvídatelnosti její politiky přispívají i časté změny vlád, přičemž Berlusconiho vláda je výjimkou potvrzující pravidlo. Španělsko bylo dlouhou dobu v Česku takřka neviditelné, alespoň co se týče přímých investic. Nedávno se ale zablýsklo na lepší časy, to když Telefónika koupila Český Telecom. I na základě dalších náznaků se zdá, že Madrid chce částečně rozšířit tradiční latinskoamerickou a severoafrickou dimenzi o novou zájmovou oblast a pomalu přestává vnímat země střední a východní Evropy pouze jako konkurenci v boji o unijní podporu zaostalým regionům.

Visegrádská čtyřka.

Bezproblémové vztahy s Polskem jsou někdy vydávány za návod na vytvoření těsného spojenectví v Evropské unii. Bližší pohled však rychle odhalí jeho slabiny. Polsko má mnohem větší mocenské ambice, což negativně ovlivňuje nejen spolupráci Visegradské čtyřky, kde nemají partneři Polska dohromady ani dvě třetiny jeho obyvatel. Polské zájmy jsou odlišné i vzhledem k velkému podílu zemědělství na celkové zaměstnanosti, což se projevuje odlišným důrazem na podobu společné zemědělské politiky nebo unijního rozpočtu. Za společné zájmy lze naopak označit udržení euroatlantických vazeb a postup vůči požadavkům odsunutých Němců. Postkomunistické země jsou v mnoha případech našimi logickými spojenci Česka, i když předivo společných zájmů v unii se bude postupem času a srovnáváním rozdílů rozmělňovat. V současnosti je hlavním styčným bodem rozdělování finančních prostředků z unijního rozpočtu. Vzhledem k přistoupení dalších zemí z východní Evropy a následným změnám v přerozdělování však hrozí, že mnozí dnešní spojenci budou v příštích rozpočtových obdobích stát na opačných březích. I v rámci postkomunistických zemí lze vystopovat mnoho rozdílů, a proto je dobré si případné partnery rozdělit na možné „koalice“. Může jít o již zmíněnou Visegrádskou čtyřku, „slovanskou“ koalici nebo skupinu pobaltských zemí. Visegrádské uskupení sice nenaplnilo ideály svých tvůrců, ale přispělo k upevnění nadstandardních vztahů se Slovenskem, se kterým si nejvíce „rozumíme“ v drtivé většině unijní agendy. Díky Visegrádu se zlepšily i vztahy s Maďarskem, byť k němu máme geograficky i politicky dál než ke zbývajícím partnerům V4.

Nesourodá skupina.

„Slovanská“ koalice zahrnuje Česko, Slovensko, Slovinsko a z kategorie velkých států Polsko. Tyto země jsou adresáty žádostí zájmových skupin z Německa, Rakouska a Maďarska o materiální odškodnění a morální gesta související s výsledky druhé světové války. Problematika této války „slovanskou“ koalici stmeluje, je ale zároveň jednou z mála oblastí, kde se „slovanská vzájemnost“ významněji uplatňuje. Poněkud nesourodou skupinou jsou pobaltské země Estonsko, Lotyšsko a Litva. Dvě z nich už mají v unii neoficiální zastánce. Zatímco za Litvu oroduje Polsko, Estonsko má podobného „patrona“ ve Finsku. Stojí za zmínku, že někteří lotyšští představitelé vyjádřili zájem, aby se podobně rozvinula spolupráce s Českou republikou. Využití příležitostí vyplývajících z role patrona by mělo pozitivní vliv na sebevědomí a prestiž Česka a napomohlo by určitě také našim hospodářským aktivitám v tomto prostoru. Vytváření vazeb tohoto typu není v unii ojedinělé, jak dokazuje vztah kandidátského Chorvatska a Rakouska nebo sympatie Francie k Rumunsku.
Zvláštní kategorii mezi novými členskými zeměmi představují malý Kypr a takřka miniaturní Malta, jejichž potenciál k vytvoření nějakého užšího vztahu je spíše marginální.

Problematické Rakousko, nadějné Nizozemsko.

Ačkoli Rakousko před lety navrhovalo novým členským zemím strategické partnerství, v praxi by bylo realizovatelné jen obtížně. S Rakouskem Čechy sice pojí společná historie a intenzivní hospodářské, kulturní a občanské kontakty, ale existují i sporné body, i když jsou často považovány za podružné. Kromě poválečných prezidentských dekretů jsou to třeba postoje k jaderné energetice. Důvěryhodnosti zmíněnému rakouskému návrhu nepřidává ani trvání na přechodných obdobích pro volný pohyb pracovních sil z nových členských zemí. Zcela opačná je situace v případě Nizozemska, které se nenápadně vypracovalo do pozice jednoho z největších investorů v Česku. Velmi čilé jsou kontakty mezi úředníky obou zemí, stále roste obliba České republiky u nizozemských turistů. Pro Nizozemsko je typický důraz na transatlantickou vazbu, otevřenost ekonomiky a liberální postoje, což odpovídá české demokratické tradici. I když se počítalo s okamžitým otevřením nizozemského trhu práce, vnitropolitické důvody nakonec způsobily jeho dvouletý odklad. Další země regionálního seskupení Benelux, tedy Belgie a Lucembursko, jsou ve vztahu k novým členům opatrnější, zároveň také o něco méně atlantické a více frankofonní.

Sever a Jih.

Velký potenciál má spolupráce se skandinávskou větví unie, tedy Dánskem, Švédskem a Finskem. Tyto země podobně jako Nizozemsko velmi podporovaly vstup nových členů z východní Evropy. Švédsko pro ně vedle Velké Británie a Irska okamžitě uvolnilo pracovní trh a ve Finsku by mělo příslušné přechodné období skončit už v květnu. Inspirativní může pro nás být jak skandinávské země získaly významné postavení na mezinárodní scéně coby prostředníci při řešení sporů v ohniscích světového napětí. Rovněž Irsko může poskytnout cennou inspiraci. Orientuje se na moderní obory ve vzdělávání, podporuje informační technologie, obdivuhodně se zbavilo hospodářské závislosti na velkém sousedovi. Některé věci však v našich podmínkách nelze zopakovat, protože například nemáme v záloze bohaté „americké strýčky“, kteří tak jako Američané irského původu horečně investují v zemi svých předků. Aby nebyly opomenuty dvě nejchudší země původní „patnáctky“, tedy Portugalsko a Řecko, je třeba říct, že Česko s nimi spojuje hlavně podobně velká populace. Hospodářské, politické a kulturní styky s Portugalskem jsou mizivé už kvůli značné vzdálenosti. Poněkud větší možnosti existují v případě Řecka, které má jako pravoslavný stát blízko k Srbsku, s nímž nás pojí tradičně přátelské vztahy. Příkladem spolupráce Řecka a Česka může být společná iniciativa při řešení kosovské krize z roku 1999.