KARLŠTEJN – V kuloárech se po nedělním kole Eurotel Czech PGA rozpoutala – po kolikáté? – diskuse na téma kvality hry našich profesionálů.
Nejste–li zcela obeznámeni s pozadím celé věci, tak vězte, že drtivá většina našich profesionálů jsou takzvaní „učící profesionálové – tedy ti, jejichž převládající specializací je téměř výhradně výuka a z malé části další činnosti (například péče o Proshop a tak dále), a v České republice je jen velmi poskrovnu těch, kteří jsou takzvanými „hrajícími profesionály, jejichž hlavní „náplní je trénink, hra a účast na turnajích. A dále, podle zveřejněných (ale ne až tak všem diskutujícím známých) uzancí České PGA (doporučených Evropskou PGA v souladu s uznáním „Full Recognition , kterou Česká PGA předloni obdržela) existuje pojem nazvaný „demonstrace herních schopností hrajícího profesionála. Turnaje České PGA plní především dva cíle: demonstrovat herní schopností profesionálů a udržovat a prohlubovat vztahy jednotlivých profesionálů s jejich žáky a nejbližším okolím (proto například ProAm). Peníze ve výhrách nemají být hlavní motivací a i jejich výše je nastavena Českou PGA tak, aby tento motivační faktor nepřesáhl rozumné meze (jinými slovy – neodváděl profesionály od trénování).
Někteří také rádi porovnávají výsledky profesionálů s naší amatérskou špičkou. Ani to není zcela namístě, neboť učící profesionál dle definice má ony špičkové amatéry umět vychovat, a ne nezbytně porazit či porážet.
Každý rozumný a znalý golfista ví, že výsledek kolem paru, či pod par je dán pozitivním souladem mnoha „ingrediencí a výsledkem dlouhodobé přípravy v mnoha ohledech a rozhodně není garantován jen tím, že rozumíte metodice, švihu anebo třeba máte certifikát trenéra. Nejuznávanější trenér světa David Leadbetter (Faldo, Norman, Price) není ani nijak dlouhý a běžně hraje kolem 80–82 ran, Butch Harmon (Woods) nehraje o nic lépe a, abych nechodil daleko, Keith Williams, věhlasný anglický trenér, jehož služeb využívá náš reprezentační výběr amatérů, mi osobně řekl, že hraje tak čtyřikrát do roka (a tím je jasné, že to nebude v paru).
Otázkou logicky zůstává, kolik ran je ještě „vyhovující či „odpovídající demonstrací schopnosti hrát. Neexistuje žádná spolehlivá definice oné pomyslné hranice, ale zdá se, že čísla začínající devítkou, nebo dokonce trojciferná, poněkud onu hranici přesahují.
Jakási direktivní úprava ze strany České PGA na sebe nechá asi ještě čekat, neboť svou roli hrají také objektivní historické a interní „politické souvislosti a především za posledních několik let neustále stoupající kvantitativní poptávka po výuce golfu. Ale pokud se touto otázkou zatím nebude direktivně zabývat Česká PGA, nevadí, každý žák má přece možnost si svého trenéra vybrat.
