Automobily
Stálo by to za studii na téma vytváření automobilových ikon. Jen málokdy se totiž stane, aby se odvážný koncept dostal na trh ve víceméně nezměněné podobě. Alfa Brera se objevila na autosalonu v Ženevě v roce 2002 a od té doby získala ocenění jako „nejelegantnější“, nejúchvatnější“ či „nejlepší“ prototyp světa na různých soutěžích. I její designér Giorgetto Giugiaro prohlašuje, že „pokud se týká vnějšího vzhledu, nebylo nutné pro sériovou výrobu provádět žádné velké úpravy“. Nyní se sériová Alfa Brera objevuje na českém trhu. Zešikmené lemy kapoty sbíhající se k masivnímu trojúhelníku chladiče, svalnaté blatníky a razantní záď se čtyřmi výfuky naznačují: je to pravověrná Alfa Romeo.
Jenže zdání klame. Předminulý týden jsem ji chvíli řídil, a i když se navenek honosila všemi atributy Alfy, pod kapotou jí okázale burácel šestiválec o objemu 3,2 litru a jenom prosté sešlápnutí plynového pedálu mě dělilo od maximálních 260 koní, něco bylo špatně. „Alfa Brera je rozhodně a se vší hrdostí výrobkem Made in Italy,“ tvrdí Giorgetto Giugiaro. A to je omyl. Italové dokážou dát věcem křivky a tvary jako nikdo na světě, ale jakmile dojde na mechanickou zručnost, jejich schopnosti končí u automatů na espresso. Brera však působí jako pečlivě zkonstruovaný automobil. Nic uvnitř neskřípe ani neklepe, a dokonce fungují i stěrače. Kdo si někdy pořídil novou alfu, ví, že to není samozřejmostí.
Je tu však ještě jeden nezanedbatelný detail. Co Brera získala na robustnosti a viditelné kvalitě interiéru, ztratila na radosti z jízdy. Přes pohon všech kol a efektní akceleraci na stovku za necelých sedm sekund působí těžkopádně, chybí jí mrštnost a zdá se příliš velká a svým způsobem neúměrně kultivovaná. Potěšení z ovládání syrového stroje řítícího se po silnici je pryč a dojem nenapraví ani tradičně rychlé řízení. A luxusní kupé, které velmi dobře vypadá, se ikonou stane jen velmi obtížně. Krok s názvem Brera je možná významný pro Alfu Romeo, nikoli však pro lidstvo.
