Budoucí ministr zahraničí bude muset napravovat pošramocené vztahy se sousedy
O jednom výsledku parlamentních voleb je už bohužel rozhodnuto. Letošní kampaň řady politiků přesvědčila nemalou část českých občanů, že okolní svět „přeje“ naší zemi to nejhorší. Němci a Rakušané nám chtějí vzít majetky, Evropská unie z nás hodlá udělat druhořadé členy. Tuto falešnou představu pomáhaly formovat všechny parlamentní strany, byť Koalice bezpochyby relativně nejméně.
Jestliže měl šéf Evropské komise Romano Prodi před časem strach, aby se před českými volbami někdo nechtěl přiživovat na obavách lidí ze vstupu do Evropské unie, ve skutečnosti to vlastně dopadlo hůře. Rozšíření EU se klíčovým tématem kampaně nestalo. Do popředí vylezly „boje“ se sudetskými Němci. Je možné stokrát opakovat, jak jsou vztahy s Německem celkově dobré, ale všichni dnes vidí především třecí plochy. O dalším sousedovi – Rakousku - ani nemluvě.
Budoucí ministr zahraničí to bude mít v každém případě hodně složité. Pokud se opravdu bude snažit přivést zemi do unie, nezbude mu nic jiného než pošramocené vztahy napravovat. Zároveň ho čeká úkol přesvědčovat skeptickou veřejnost, že přitom nijak nepoškozuje národní zájem. Tomu, že české zájmy jsou do značné míry shodné s evropskými, se u nás přestává věřit.
Proč je vlastně nutné vztahy s Německem a Rakouskem napravovat? Skeptik může právem namítnout, že v řadě oblastí včetně ekonomické jsou bezproblémové. Jenže politická rovina, která souvisí i s tím, jak dnes Česko v zahraničí vnímají, je dnes důležitá. Nejde o to, že by Němci či (spíše) Rakušané mohli náš vstup do EU zablokovat – to by opravdu byla krajní varianta. Vše má širší kontext: samotné rozšiřování evropské patnáctky v současnosti kdekdo zpochybňuje, ať už kvůli problémům v unii samotné či pochybnostem o připravenosti kandidátů na vstup. A kdo jiný by měl za této situace přijetí nových členů podpořit, když ne ti, kteří by na něm měli mít z ekonomických, bezpečnostních i politických důvodů největší zájem? Kdo jiný, když ne Němci a Rakušané, naši sousedé?
Dosavadnímu ministru zahraničí Janu Kavanovi nelze upřít, že konflikty nevyhrocoval, spíše naopak. Ostatně k umírněné politice měl osobní důvod, neboť kandiduje na post předsedy Valného shromáždění OSN. V sociální demokracii se našli jiní, kteří byli ochotni spojení „národní zájmy“ naroubovat téměř na cokoliv - podobně jako jejich kolegové občanští demokraté či komunisté. Kavanovi lze vyčítat, že neudržel na uzdě své stranické kolegy, kteří by přece jako představitelé vládní strany měli respektovat zahraničněpolitické priority. To, že premiéra Miloše Zemana nelze spoutat ani náhodou, není omluvou.
Z Kavanových problémů lze učinit jeden závěr – dobrý ministr zahraničí musí mít silnou pozici ve své straně i ve vládě. Jinak se s tradiční českou roztříštěností center zahraniční politiky nevypořádáme. Šéf diplomacie by měl být zároveň silnou osobností, která dokáže na veřejnosti potřebu moderních evropských přístupů obhájit.
Představy kandidátů na post ministra, z nichž podle našeho názoru mezi ty nejvážnější patří Jan Zahradil (ODS), Cyril Svoboda (Koalice) a Lubomír Zaorálek (ČSSD), jsou dostatečně známé a nemá smysl je opakovat. Je však možné upozornit, že právě zahraničněpolitické představy jsou důležitým kritériem, podle něhož se voliči mohou rozhodovat. Pro českou společnost a ekonomiku je klíčové, jakým směrem zamíří diplomacie Černínského paláce.
České volby jsou pouze jednou z řady zkoušek vyspělosti demokratických systémů členských a kandidátských zemí Evropské unie v letošním roce. Za pár měsíců půjdou k urnám voliči v zemích dvou našich hospodářsky nejvýznamnějších partnerů – na Slovensku a v Německu. Jedním z prvních testů nové české vlády a jejího ministra zahraničí bude i to, zda se dokážou umně vypořádat s iracionálními prvky volebních kampaní za našimi hranicemi. Musíme se rovněž smířit s tím, že před nejrůznějšími volbami padne leccos, k čemu se už po odevzdání hlasovacích lístků nikdo moc nehlásí. Známe to ostatně z vlastní zkušenosti.
Budoucí šéf diplomacie by měl mít především na paměti, že nežijeme na opuštěném ostrově v oceánu, ale mezi těmi sousedy, které máme. Tvrdit, že oni jsou špatní, sice někdy může přinést ovace, ale je to nesmyslné a nevýhodné.
