SLUŽEBNÍ CESTY A POJIŠTĚNÍ Zaměstnavatel může na omezený čas (na dobu nezbytné potřeby) vyslat zaměstnance na pracovní cestu, tedy aby plnil úkoly mimo místo výkonu práce uvedené v pracovní smlouvě. Na co má zaměstnanec při takové cestě nárok a jaké povinnosti musí plnit?
Zaměstnavatel může na omezený čas (na dobu nezbytné potřeby) vyslat zaměstnance na pracovní cestu, tedy aby plnil úkoly mimo místo výkonu práce uvedené v pracovní smlouvě. Na co má zaměstnanec při takové cestě nárok a jaké povinnosti musí plnit?
O vyslání zaměstnance na pracovní cestu sice rozhoduje zaměstnavatel svým jednostranným právním úkonem (rozhodnutím), ale může tak učinit jen tehdy, jestliže je možnost takového vyslání sjednána v pracovní smlouvě. V opačném případě je nutný výslovný souhlas zaměstnance s konkrétní cestou.
Zaměstnavatel, který pracovníka vysílá, je povinen určit místo jejího nástupu, místo výkonu práce, dobu trvání, způsob dopravy a ukončení pracovní cesty, případně stanovit i další podmínky pracovní cesty.
Na pracovní cestě zaměstnanec koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který jej na pracovní cestu vyslal. Pokud je to však výhodnější a jestliže zaměstnavatel vysílá zaměstnance na pracovní cestu k plnění úkolů do jiné organizační jednotky (k jinému zaměstnavateli), tak může pověřit jinou osobu (jiného zaměstnavatele), aby zaměstnanci dávala pokyny k práci. Rozsah této pravomoci však musí vysílající zaměstnavatel vymezit v pověření a musí s tím seznámit i vyslaného pracovníka. Vedoucí zaměstnanci jiného zaměstnavatele však nikdy nejsou oprávněni činit vůči zaměstnanci právní úkony jménem vysílajícího zaměstnavatele, tedy například změnit s ním pracovní smlouvu nebo dokonce rozvázat pracovní poměr.
SLUŽEBNÍ CESTY A POJIŠTĚNÍ
CESTOVNÍ NÁHRADY
Zaměstnanci náleží náhrady cestovních výdajů. Jejich poskytování neupravuje zákoník práce, nýbrž zákon o cestovních náhradách (zákon č. 119/1992 Sb., v platném znění) ve spojení s aktuálně platnými prováděcími předpisy: Pro rok 2006 jde zejména o vyhlášku č. 496/2005 Sb., a pokud jde o pracovní cesty do zahraničí, o vyhlášku č. 473/2005 Sb.
Osobě, která je vyslána na pracovní cestu, přísluší:
- náhrada prokázaných jízdních výdajů,
- náhrada prokázaných výdajů za ubytování,
- stravné, - náhrada prokázaných nutných vedlejších výdajů (například poplatků za parkování vozidla, telefonních poplatků apod.).
Požádá-li zaměstnanec o poskytnutí zálohy na cestovní náhrady, je zaměstnavatel povinen mu vyhovět, a to případně až do plné výše předpokládaných výdajů.
STRAVNÉ
Firma je povinna kompenzovat osobě, kterou vyslala na pracovní cestu, především zvýšené stravovací výdaje. Stravné však nepředstavuje náhradu celkových (veškerých) nákladů zaměstnance na stravování během pracovní cesty, neboť ten by se pochopitelně stravoval, i kdyby na pracovní cestě nebyl. Konkrétní výši stravného platnou pro všechny zaměstnance dohodne společnost v kolektivní smlouvě nebo ji stanoví ve vnitřním předpisu, popřípadě ji sjedná s některými zaměstnanci přímo v jejich pracovní smlouvě. Vždy tak však musí učinit v souladu s příslušnou vyhláškou ministerstva práce a sociálních věcí, která každoročně od 1. ledna stanoví možné rozpětí. Pro tuzemskou pracovní cestu v délce 5-12 hodin se stravné pohybuje od 58 do 69 korun, pro cestu v délce 12-18 hodin od 88 do 106 korun a pro cestu delší 18 hodin platí rozmezí od 138 do 165 korun.
Pokud zaměstnavatel zaměstnanci snídani, oběd nebo večeři přímo zajistí (například v hotelu nebo v závodní jídelně jiného podniku), může stravné podle svého uvážení zkrátit, a to o 20 až 40 procent za každé poskytnuté jídlo.
Příklad: V podniku není uzavřena kolektivní smlouva, ani nebyl vydán příslušný interní předpis. Zaměstnanec musel jet na pracovní cestu, na kterou se vydal ve 4.30 hodin ráno a vrátil se ve 23.30, takže trvala 19 hodin. Zaměstnavatel zajistil pracovníkovi oběd v závodní jídelně firmy, kam byl vyslán, a proto předem rozhodl o zkrácení stravného o 40 procent. Zaměstnanec dostane 60 procent minimální částky stravného stanovené pro pracovní cesty nad 18 hodin, tedy 83 korun.
Zaměstnavatel může, ale nemusí, vyplatit stravné také v případě, že pracovníkovi znemožní obvyklé stravování (například v závodní jídelně) vysláním na pracovní cestu kratší než pět hodin. Zaměstnanec tak dostane až 58 korun.
CESTA VLASTNÍM NEBO PRONAJATÝM AUTEM
Dohodne-li se zaměstnanec se zaměstnavatelem, že při pracovní cestě použije silniční motorové vozidlo (ale s výjimkou vozidla zaměstnavatele), přísluší mu:
- za každý kilometr jízdy sazba základní náhrady a
- náhrada za spotřebované pohonné hmoty.
Kalkulačka pro výpočet cestovních náhrad
Základní náhrada zohledňuje pořizovací cenu vozidla a jeho opotřebení, drobné opravy, náklady na údržbu a podobně. Sazba základní náhrady za jeden kilometr jízdy činí u jednostopých vozidel jednu korunu, u osobních silničních motorových vozidel 3,80 koruny. Při použití přívěsu se sazba zvyšuje až o 15 procent. Sazba základní náhrady u nákladních automobilů a autobusů se stanovuje dohodou mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Náhrada za spotřebované pohonné hmoty se počítá z ceny pohonné hmoty a spotřeby pohonné hmoty vozidla. Při výpočtu výše této náhrady se vychází z ceny pohonné hmoty prokázané zaměstnancem (tedy účtenkou). Neprokáže-li pracovník tuto konkrétní sumu, vypočte se výše náhrady z průměrné ceny pohonné hmoty stanovené vyhláškou ministerstva práce a sociálních věcí.
Spotřeba konkrétního vozidla se vypočte aritmetickým průměrem z údajů uvedených v technickém průkazu. (Pokud tyto údaje neobsahuje, přísluší zaměstnanci náhrada výdajů za pohonné hmoty, jen pokud spotřebu prokáže technickým průkazem vozidla shodného typu se stejným objemem válců.)
Dojde-li v průběhu kalendářního roku ke změně cenových parametrů (podkladem pro stanovení sazeb cestovních náhrad jsou údaje Českého statistického úřadu) o 20 a více procent, mohou být sazby stanovené ministerstvem změněny i v průběhu roku. V opačném případě jsou vyhlašovány vždy s účinností od 1. ledna s platností pro celý kalendářní rok. Jestliže zaměstnanec použije veřejné hromadné dopravy, proplatí mu zaměstnavatel příslušnou jízdenku.
CESTA DELŠÍ NEŽ PRACOVNÍ DOBA
Zaměstnanci často vyjíždějí na pracovní cesty ještě před začátkem pracovní doby a vracejí se z nich až po skončení pracovní doby. Časem stráveným na pracovní cestě jinak než plněním pracovních úkolů se rozumí například doba cestování mezi výchozím bodem a cílem pracovní cesty diskem (plus návrat). Pokud tento čas spadá do pracovní doby zaměstnance, považuje se tato doba za překážku v práci na straně zaměstnavatele a vyslané osobě se nekrátí mzda. Současně však zákon o cestovních náhradách stanoví, že pokud zaměstnanci v důsledku způsobu odměňování ušla mzda (například hodinová, úkolová či podílová), přísluší mu její náhrada ve výši průměrného výdělku.
Pokud čas strávený na cestě jinak než plněním pracovních úkolů spadá před nebo po stanovené pracovní době, náleží zaměstnanci pouze cestovní náhrady (například stravné), nikoliv mzda nebo náhrada mzdy. Nejedná se o práci přesčas!
Příklad: Zaměstnanec má stanovenou pracov
ní dobu od 7.00 do 15.30 hodin. Z výchozího místa vyjel na pracovní cestu v 6.00 hodin, do místa přechodného výkonu práce dorazil v 9.00 hodin a v tuto dobu také začal plnit pracovní úkoly spojené s cestou. Nazpět se vydal ve 14.00 hodin, kdy ukončil práci, a vrátil se v 17.00 hodin.
Doba od 6.00 do 7.00 hodin a od 15.30 do 17.00 hodin se posuzuje jako doba překonávání vzdálenosti mezi východiskem (nebo koncem) pracovní cesty a místem přechodného pracoviště. Jedná se o dobu cestování, za kterou náležejí náhrady cestovních výdajů, zejména stravné. (Cestovní náhrady samozřejmě náležejí i za dobu od 7.00 do 15.30 hodin).
Doba od 7.00. do 9.00 hodin a od 14.00 do 15.30 hodin je překážkou v práci na straně zaměstnavatele, neboť zaměstnanec během ní plnil jiné úkoly, než vyplývají z druhu práce (leda by šlo o situaci, kdy zaměstnanec cestoval například osobním automobilem a řízení tohoto vozidla by měl sjednáno jako druh práce v pracovní smlouvě). Za tuto dobu náleží zaměstnanci mzda nebo náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Za dobu od 9.00 do 14.00 hodin (s výjimkou doby pracovní přestávky na jídlo a oddech) mu náleží mzda.
