V polovině devadesátých let věděla i prodavačka v samoobsluze, že příliš rychlý růst mezd předstihující růst produktivity práce vyvolá s vysokou pravděpodobností inflaci, která kupní sílu navýšené výplaty zase citelně pokrátí. Od těch dob tuzemské obecné povědomí o ekonomii dost výrazně povadlo.
Dnes se nám v politické kampani partaje předhánějí, kdo zvedne české mzdy na německou úroveň rychleji. Média to berou jako seriózní ekonomický diskurz a píší o tom moudré komentáře, kde se to hemží stesky na chronicky nízké platy a renomovaný, novinářskými cenami ověnčený komentátor z vydavatelství Economia (fascinující paradox) píše o potřebě konečně zbourat „železné mzdové opony“ v Evropě. A nechtěně tak dokumentuje hloubku starého aforismu, podle něhož „i ta největší genialita má své hranice. Na rozdíl od hlouposti“.
Jsme na vrcholu
Pro podobné mudrce bude zřejmě nová etapa, do níž právě vstupuje česká ekonomika, dost těžko pochopitelná. Současná statistická data, naposledy minulý týden ta o vývoji mezd, maloobchodu, průmyslové a stavební produkci i vývoji spotřebitelských cen, zjevně ukazují, že jsme na vrcholu hospodářského cyklu. Ještě nikdy nebylo v české ekonomice tolik zaměstnaných lidí a nikdy nebylo tolik volných pracovních pozic nabízeno na trhu práce. To se opravdu masivně projevuje v tlaku na mzdy, které rostou skoro o šest procent, tedy nejvíce od roku 2008, kdy vrcholil boom, po němž nevyhnutelně musela přijít recese. A rostou rychleji než produktivita.
Přečtěte si další komentáře Pavla Párala:
Okupační kompetence
Kuřáci platí za děti a důchodce
Nová Evropa
Je proto zcela evidentní, že přišel okamžik, kdy je nutné provést určité ne zrovna příjemné manévry v hospodářské a především měnové politice. Že by vláda něco takového řešila před volbami, a to i v případě, že by v ní seděl někdo, kdo chápe, která bije, je velmi nepravděpodobné. A tak v září nepochybně hladce projde rozpočet rozdávající všechno všem, zvyšující nehorázně státní platy a zakládající opětovný budoucí propad do stamiliardových deficitů. Logický výsledek vládní procyklické a proinflační politiky.
Co udělala vláda pro růst?
V o to složitější situaci je nyní Česká národní banka. Tu totiž čeká, poté, co sundala nohu z plynu ukončením devizových intervencí proti koruně, přišlápnutí brzdy. A to přišlápnutí musí být dost razantní, aby se nám ceny neutrhly ze řetězu, ale zároveň dost šetrné, aby to nezabrzdilo zprudka celou ekonomiku. On ten růst HDP totiž není nijak omračující. Ukazuje se tak, co současná vláda udělala pro dlouhodobě udržitelný ekonomický růst - vůbec nic.
Rychlost, s jakou se deflační atmosféra v ekonomice proměnila v opak, je přitom varující. Standardní nástroje, které má centrální banka k dispozici, totiž ovlivňují chování rozhodujících ekonomických subjektů se značným zpožděním. Růst úrokových sazeb má vliv na inflaci se zpožděním až dvanácti měsíců. Úrokové sazby by měly tedy začít růst velmi brzy a citelně. A čert ví, jestli i v tom případě to nebude pozdě.
Nová bankovní rada tak bude mít příležitost dokázat, že zvládne řídit měnovou politiku a dokáže s dosavadní měnovou expanzí hladce přistát. Firmy se přitom musejí připravit na to, že jim citelně podraží financování, a odboráři by měli pochopit, že tlak na mzdy má své hranice, a pokud se přežene, vyvolá takovou reakci ekonomiky, na niž zaměstnanci doplatí vždy jako první.
Dále čtěte:
