Článek „Zkvašená kauza“ (EURO 13/2005), který hovoří o aspektech připravované výroby bioetanolu, mne přiměl k tomu, abych za semenáře reagoval na některé argumenty, které předkládá. Je nesporně pravda, že na líh vykvasí prakticky cokoliv, v čem je alespoň v malém množství obsažen škrob a v konečné fázi cukr. Je však rozdíl, zda-li tento proces probíhá laboratorně, kdy nejde o ekonomiku, ale pouze o to dokázat, že to jde, nebo ve velkém technologickém celku, kde ohromné investiční prostředky, investované do těchto kapacit, musí zajistit časově plánovanou ekonomickou efektivnost investice.
Jde o cenu.
Aby tato investice mohla efektivně fungovat, musí zákonitě vyrábět líh z vysoce kvalitní a homogenní vstupní suroviny s maximální výtěžností hlavního produktu a minimem odpadů, jejichž zpracování a likvidace je ekonomicky vysoce náročná a ekonomiku výroby silně zatěžuje. Požadavek na použití certifikovaného osiva proto není výsledkem lobbování semenářů, ale pouze logickým požadavkem pro jasnou deklaraci použité odrůdy. Tedy zároveň pro deklaraci minimální základní hladiny obsahu škrobu jako látky, která jako jediná ze všech látek obsažených v obilce umožňuje destilační proces. Je zásadní rozdíl z pohledu zpracovatele, zda ke zpracování dostane kvalitní surovinu nebo neidentifikovatelnou směs zbytků či přebytků potravinářské pšenice sice s vysokým obsahem pro tento proces bezcenného lepku, ale s minimálním obsahem škrobu. Proto je deklarovaná odrůda jedinou pojistkou potřebného obsahu škrobu v surovině a není žádným tajemstvím, že se u potenciálních výrobců lihu připravují systémy přísných vstupních kontrol kvality. Takže co se hodí pro slavnostní přípitek, hodí se samozřejmě i pro spálení v automobilovém motoru, ale jde o to, za jakou cenu.
Nekonkurenční zbytky.
Tato praxe je u jiných zpracovatelů běžná (i když se o tom v článku nehovoří) a například všichni sladaři nakupují jen sladařský ječmen předem stanovených kvalit a odrůd, vyžadují použití certifikovaného osiva a ještě kontrolují vstupní kvalitu při příjmu ječmene do sladoven. Obdobný proces začínají postupně zavádět u potravinářské pšenice i mlynáři, obdobné trendy je možno zaznamenat také v krmivářském průmyslu, kde pro výrobu některých speciálních směsí je opět vyžadována deklarovaná úroveň vstupní kvality, tedy odrůda. Nejde tedy o to, že se prvovýrobce za každou cenu musí dostat napospas velkovýrobcům bioetanolu či dalších produktů, jde spíše o to umět nabídnout těmto velkovýrobcům odpovídající kvalitní vysoceobsahovou surovinu, kterou budou zákonitě k zajištění kvality produktu a efektivnosti výroby požadovat. Vždyť již dnes probíhá v Evropě intenzivní specializované šlechtění odrůd pšenice, které budou splňovat speciální požadavky pro výrobu bioetanolu, a těmto odrůdám budou „zbytky zametené pod strojem, které již nikdo nechce“, byť je to pro prvovýrobce výhodné, jen těžko konkurovat.
Náhrada.
V článku je vzpomenuta možnost využití farmářských osiv jako náhrady osiv certifikovaných. Údaj cenového rozdílu mezi farmářským a certifikovaným osivem ve výši 5000 korun za tunu je silně nadnesený. Je faktem, že je samozřejmě výroba vlastního, farmářského osiva levnější, avšak rozdíl se průměrně pohybuje zhruba na polovině této hodnoty. Navíc, a s tím se mnohdy nekalkuluje, je farmář na základě zákona 408/2000 Sb. povinen z použitého osiva zaplatit remunerační poplatek, tedy stanovenou licenci pro vlastníka odrůdy. Výrobce u produktu vyrobeného z farmářského osiva však nemůže oficiálně deklarovat odrůdu ani to, že nejde o směs odrůd. Naproti tomu při použití certifikovaného osiva je tato deklarace úřední a navíc prvovýrobce dostává v rámci čerpání příslušného Podpůrného programu dotaci 1800 korun na tunu certifikovaného osiva. Tato dotace kompenzuje velkou část cenového rozdílu mezi farmářským a certifikovaným osivem, takže i s touto položkou je nutno při objektivním hodnocení počítat.
Pokud jde o využití tritikale, dovolím si poopravit uvedený argument, že jde o nově vyšlechtěnou obilovinu, o kterou jinde nebude zájem. Tritikale se šlechtí a vyrábí již více než třicet let a používá se běžně ke krmným účelům. Jeho vhodnost pro případné využití jako vstupní suroviny pro bioetanol je daná obecně vysokým obsahem škrobu. Agrotechnickým omezením jsou však oblasti vhodné pro pěstování.
Je to o jistotě.
K otázce, zda má vlastně stát zájem na vytváření zásob škrobových odrůd, které jsou k potravinářským účelům nevhodné, lze říci, že pokud přemýšlí ekonomicky, měl by tento zájem mít. Kontraktace příslušných objemů těchto odrůd i skladování však není přímou věcí státu, je plně v rukou soukromých subjektů, které budou bioetanol vyrábět, i těch, které budou příslušné kapacity pronajímat. V žádném případě to však nebudou státní kapacity, neboť stát již žádné nevlastní. Na rozdíl od praxe nákupu obilí cestou Státního zemědělského intervečního fondu, kdy se celý proces vleče a provází ho řada průvodních problémů, takže prvovýrobce nemá plnou jistotu, že nakonec všechny požadavky splní a obilí mu bude vykoupeno, bude kontraktace pšenice pro výrobu bioetanolu v praxi daleko jednodušší a pro prvovýrobce v podstatě jistá. Výrobce lihu totiž nutně potřebuje jistotu, že bude mít zajištěny celoroční pravidelné kontinuální dodávky, takže to co nakontrahuje, také skutečně musí vykoupit. Jinak zastaví výrobu, a to je drahé.
Pšenice a tritikale.
Výroba bioetanolu z obilí má ještě další důležitý podtext. Je to dopředu zajištěný odbyt a využití orné půdy, i při případném zmenšeném zornění, neboť by se mohlo v cílovém stavu pro tyto účely obdělávat až 240.000 hektarů. Tento proces je určen evropskou legislativou a mezinárodními úmluvami. Protože právě prvořadé využívání vlastní výrobní základny České republiky je z pohledu českého zemědělce největší devizou tohoto programu, je nutno využít plodiny, které se mohou jednoduše pěstovat po celém území. A to jsou jednoznačně hustě seté obiloviny, tedy pšenice a tritikale. Úvahy o využití cukrové řepy mohou vést až k tomu, že se sice bude v Česku z této plodiny bioetanol vyrábět, avšak hrozí nebezpečí, že část melasy jako koncentrátu vstupní suroviny může být dovážena odjinud, takže český zemědělec z procesu nemusí mít velký užitek.
Ještě jednou se vracím k citované semenářské lobby, jejíž výsledky jsou prezentovány i na příkladu prosazení povinnosti používat certifikované osivo u dotovaných meziplodin, „které se nakonec jako hnojivo stejně zaorají“. Opět citované závěry trochu poopravím. Slovo certifikované zde jen zdůrazňuje povinnost používat tyto osiva, neboť zákon 408/2000 Sb., který je již kompatibilní s legislativou Evropské unie, ukládá, že používání farmářských osiv je dovoleno pouze u taxativně vyjmenovaných plodin (viz příloha č. 1 tohoto zákona). Ostatní plodiny je uživatel povinen používat pouze certifikované, což se bez výhrady týká i zmíněných meziplodin, vyjmenovaných v příslušné vyhlášce. Pokud tak nečiní, porušuje zákon a vystavuje se nebezpečí vysokých sankcí, které zákon v paragrafu 22 ukládá.
