Solární elektrárny uvedené do provozu letos a loni čeká zdanění 26 procent. Jde o reakci na to, že kvůli technologickému vývoji klesla doba návratnosti investic zhruba na polovinu, tedy na šest nebo sedm let.
Foto: Jakub Stadler
Velké gesto poněkud bledne v kontextu toho, že se srážková daň bude vybírat jen tři roky. Proč zákonodárci rozhodli právě takto, se ve svých komentářích často ptá i novinář Jan Macháček, který problematiku fotovoltaiky dlouhodobě sleduje.
Už jste dostal odpověď na to, proč vláda i poslanci souhlasili se zdaněním solární elektřiny jen na tři roky?
Takovou odpověď jsem nedostal. Možná jsem vládu v tomto ohledu přecenil. V jednom komentáři jsem napsal, že časové omezení daně je docela chytrý tah. Měl by znejistit ty, kdo se chtějí arbitrovat se státem. Nevěděli by, o jakou škodu se mají se státem soudit. Pokud by bylo zdanění na celých 15 nebo 20 let, tak by se to jednodušeji vyčíslovalo. Když jde o zdanění jen na nějakou dobu, je tu jakási nejistota. Zdá se mi, že problém fotovoltaiky současná vláda jednoduše hází na tu další.
Téma: Státní hmotné rezervy
Zbraně pro příští ropnou krizi Když se utáhnou všechny kohoutky Zastavení ruského plynu nás neohrozí
I když tady už před časem byly signály, že výhodné podmínky fotovoltaiky můžou mít takové dopady, nikdo to nebral vážně. Je to chyba politické reprezentace?
Můžeme spekulovat o všech možných zájmech skupin napojených na politiky. To je jedna věc, ale to už bylo popsáno mockrát, aniž by to někdo rozkryl a dokázal.
Kde tedy vidíte problém?
Ze strany politiků je tu naprosto přezíravý postoj ke státní správě. Ta paradoxně může fungovat docela dobře, ale politici si nedovedou představit, že by dobře fungovala. Promítají si, že úředníci se chovají jako oni. To znamená, že vystupují v nějakých zájmech. Politici se v určitém stadiu pokoušeli všechno svalovat na Energetický regulační úřad. Ale ERU vlastně velmi dobře plnil svoji úlohu, když opakovaně ve svých zprávách upozorňoval na to, že tato situace může nastat.
Jak si vysvětlujete, že tomu nevěnovali pozornost?
ERU tomu nedával žádnou emoci. Od toho, aby někdo nějakému problému dával patos a emoci, jsou tu ale politici a ne úředníci. Já bych ani nechtěl vysoce postaveného úředníka, který bude každý den bouchat na dveře ministrovi a nebo médiím a křičet „Já tady upozorňuji, že se chystá nějaký katastrofický scénář, a nikdo si mě nevšímá“. Úředník prostě splní svou úlohu. Odevzdá analýzu, report a politik už je ten, kdo má reagovat. My ale žijeme v období, kdy se státní správou a úředníky pohrdá, nebo se o nich mluví tak, že slouží parciálním zájmům. Nikdo to proto nebral vážně. ERU na to upozorňoval. Ale politici se tomu vysmívali, nebo to někam založili, nebo to nebrali vážně. To je aspekt věci, který je podstatný. Protože to svědčí o širším problému, než je samotná fotovoltaika.
Vypočítal jste, že kvůli tříletému období zdanění bude znamenat tato „zátěž“ při rozložení na celé období provozu elektrárny průměrně jen asi 0,50 korun na kWh ročně.
Přesně tak to zhruba je. Podnikatel si tuto zátěž dokáže rozložit. Není to tak, že bude tři roky v nějaké katastrofické ztrátě, která mu způsobí bankrot, a pokud z toho vyvázne, bude se mít dobře. Otázkou je, jak či zda se v solární dani bude pokračovat.
Na čem to závisí?
Uvidíme, jak to dopadne se stavebním spořením a nepravou retroaktivitou. Kdyby Ústavní soud odmítl dodatečné zdanění státního příspěvku na stavební spoření, tak by asi nešlo tak snadno zavést srážkovou daň. Je to také podobná nepravá retroaktivita. Pak by stát musel postupovat jinak.
Jan Macháček (45)
Novinář a hudebník a signatář Charty 77. Studium na VŠE nedokončil. V letech 1983 až 1986 hrál ve skupině The Plastic People of the Universe, od roku 1985 je kytaristou ve skupině Garáž. Jako redaktor a později zástupce šéfredaktora pracoval od roku 1990 do roku 2000 v časopisu Respekt. Zabývá se ekonomickými tématy. V roce 1998 získal stipendium na University of Michigan. Poté psal komentáře pro Prague Business Journal, MF Dnes i Hospodářské noviny. Od roku 2008 je opět komentátorem Respektu, píše i pro Český rozhlas. Je nositelem novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky za rok 2009.
Ruku v ruce se schváleným zdaněním se nyní mluví o arbitrážích proti státu. Je obava z nich na místě?
Myslím, že někdo se arbitrovat pokusí. Pak bude důležité, jak silně si vláda bude stát za svým rozhodnutím a jak ho bude obhajovat. Případně jestli politická reprezentace bude jednotná. V minulosti tu přece už byly případy, kdy část politiků vytvořila sněmovní výbor, který měl vyšetřovat nucenou správu a převzetí IPB, a druhá část politické scény toto rozhodnutí hájila. Státu tak část politiků vlastně podkopávala pozici.
Takže pokud by byla politická reprezentace jednotná, může zvýšit šance Česka na úspěch v arbitrážích?
Samozřejmě. Mně se docela líbí, jak se k celé věci staví premiér Nečas. Od té doby, co se zdanění schválilo, říká, že vláda rozhodla správně a že se tohoto rozhodnutí nebojí. Zatímco ministr Kalousek přijde do televize a mluví o tom, že jedním špatným řešením vytloukáme jiné špatné řešení a že vlastně není moc rád, že to tak je. Pokud by takto mluvil u arbitráže, tak se dá čekat, že ji prohrajeme. Kalousek si může myslet, že je to špatné řešení, může prohrát hlasování ve vládě a může se o tom svěřit kamarádovi. Neměl by ale takhle mluvit na veřejnosti. Když vláda bude chtít, v cizině si najde dostatek příkladů, kdy se muselo rozšíření nějakého neblahého jevu řešit daňovým zásahem.
Můžete uvést nějaký příklad?
Ano, psal jsem o tom. V Německu zavedli jadernou daň, která se platí z kilowatthodiny. Ve Švédsku po určitou dobu měli daň pro vodní elektrárny. Ve Spojených státech před vypuknutím finanční krize Kongres rozhodl o zdanění nepřiměřených zisků ropných korporací. To byla doba, kdy ropa stála 150 dolarů za barel. Případů, že se může politická reprezentace bránit, bychom našli spoustu.
Co říkáte reakci majitelů solárních elektráren na ohlášené zdanění?
Je tam jeden zajímavý aspekt. Říkají, že by jim nevadilo, kdyby se danily zisky, ale danění příjmů jim vadí. To je samozřejmě nesmysl, protože pokud by se danily zisky, podnikatelé by přidali nějakou jinou ztrátovou aktivitu. Firmy by tak byly všechny ve ztrátě a žádný zisk by nevykazovaly. V případě ČEZu mi vadí něco jiného.
Co přesně?
Firma s rozhodujícím podílem státu nemůže říkat, že je obchodním tajemstvím, od koho jednotlivá fotovoltaická pole kupuje. To je skutečně výsměch. Tato firma tady má naopak nastavovat politickou kulturu už proto, že ji z pozice dozorčí rady řídí politici. Není žádný důvod, proč by nemohla říct: Tuto fotovoltaiku jsme koupili od toho a toho. My novináři se pak můžeme zabývat tím, jestli tam není nějaká vazba někoho na něco. Ale aby ČEZ řekl, že je to obchodní tajemství, považuji skutečně za vážnou věc.
Podle Energetického a průmyslového holdingu se cena za 1MW výkonu dostala až k 60 milionům korun, kdežto ČEZ podle vás oficiálně deklaruje nákup za 90 až 100 milionů korun. Souvisí to s cenou, za kterou ČEZ solární projekty kupuje?
Ano, přesně tak.
Je to poslední „drama“ týkající se obnovitelných zdrojů nebo něco podobného hrozí taky například u biomasy?
Hrozí to pořád. Je tu stále ta fatální věc, že nikdo z politiků neřekl, jak chce splnit podíl obnovitelných zdrojů. Do roku 2020 tu má být třináctiprocentní podíl a politici se tváří, že je to vůbec nezajímá. Bude se to řešit nějakou daňovou podporou? Nebo se počítá s tím, že ze záměru Evropská unie vycouvá a vzdá se této politiky? Na tu druhou možnost to nevypadá, protože Německo je v případě obnovitelných zdrojů pořád aktivnější. Nikdo nám asi neumožní vzdát se závazků, které jsme podepsali sami. Takže skutečně by politici měli odpovídat na to, jak chtějí zvýšení podílu obnovitelných zdrojů u nás dosáhnout. Zatím na to nemají nástroje. Nepočítají s nimi ani v rozpočtových výhledech. Není tady žádný plán a nikdo z politiků se tím s vážnou tváří nezabývá.
