PROBLÉM JEDNÉ RODINY

Polsko tíží venkov, bývalou NDR nezaměstnanost

Polsko a východní Německo. Někdejší země téhož tábora dělí na Odře a Nise tatáž hranice, ale politická mapa Evropy už pojem NDR nezná. Území mezi Baltem a Krušnými horami, které si osvojila Spolková republika, je členem Evropské unie a ;kolečkem v soukolí největší ekonomiky na starém kontinentě. Varšava na legitimaci do Bruselu čeká.

Polsko má důvod k mírné nervozitě. Po letech vysokého ekonomického růstu se tempo vzestupu druhým rokem po sobě snížilo. Inflace za rok 1999 bude vyšší, než ekonomové předpokládali. Nezaměstnanost začala opět stoupat. Dovoz podstatně převyšuje vývoz, vnější nerovnováha dosáhla varovné úrovně.

Těmito starostmi si zatím láme hlavu jen omezený počet odborníků a politiků. Většina ze čtyřiceti milionů obyvatel osmého největšího státu Evropy kráčí do roku 2000 s vědomím, že hůř už bylo. Z bídy osmdesátých let se Polsko vyhrabávalo v posledním desetiletí stále znatelněji.

Polské Středisko pro výzkum veřejného mínění se nedávno ohlédlo za uplynulým století. Pětina lidí považuje za zahanbující rozsah chudoby a bídy. Přes polovinu dotázaných připustilo, že nejvyšší životní úroveň byla v sedmdesátých letech za Edwa rda Gierka. Zhruba stejný počet považuje za hlavní důvod k hrdosti pokojný politický zvrat a změny po roce 1989.

Blbá nálada panuje na východě Německa. Přestože sem přiteklo od roku 1990 z federální kasy i pokladny Evropské unie úhrnem jeden a půl bilionu marek, ztratilo ekonomické tempo v bývalé NDR před dvěma lety dech a nabírá na obrátk ách pomaleji než v západní části. Ještě v roce 1996 převyšoval hrubý produkt východu o 0,6 procentního bodu (1,9:1,3), loni byl rozdíl ve prospěch západu 0,8 procenta (2,9:2,1). Příčinu vidí analytici v ochromení stavebnictví.

Nezaměstnanost dusí východoněmecké státy dvakrát více (16,9 procenta) než západoněmecké (8,2). Spolkový statistický úřad nicméně konstatoval, že životní úroveň až tak rozdílná není. Vybavení domácností věcmi dlouhodobé potřeby je přibližně stejné. Pro Ossis je samozřejmostí kabelová televize, Wessis mají do stupnější internet.

Kvantita.

Pawlu Turkovi je sedmačtyřicet let a pracuje jako šofér. S platem tisíc devět set zlotých (za zlotý je zhruba devět korun) je mírně nad průměrem, který se v Polsku pohybuje kolem šestnácti set. Zaujímá tedy oproti středu podo bnou pozici jako „statistický řidič v České republice. Manželka, zdravotní sestra, bere asi tisíc zlotých. Mají tři velké dcery: jedna studuje střední školu, druhá je nezaměstnaná, třetí pracuje na smlouvu o dílo. Za dvoupokojový byt v do cela dobrém místě, devět kilometrů od centra Varšavy, platí kolem čtyř set zlotých měsíčně. Ještě podstatnější část rodinného rozpočtu jde na stravu, další na oblečení, když je zapotřebí, na děti, dopravu, provoz domácnosti a auto (vlastní starší tř ináctistovku žiguli). Na úspory mnoho nezbývá, když dovolená, tak u Mazurských jezer, ne u moře v Sopotech ani v Krkonoších.

Potraviny jsou v Polsku až na výjimky o deset až třicet procent dražší než u nás, oblečení vychází zhruba nastejno. Z toho vyplývá, že po materiální stránce je na tom průměrný Polák asi tak stejně jako Čech. Až na to, že v Polsk u jsou tři čtvrtiny obyvatel pod oficiálním mzdovým průměrem, zatímco u nás „jen dvě třetiny. Takzvaná střední třída je ještě méně početná než v Česku.

Tuto empirii potvrzují i oficiální data. V průměrné polské domácnosti jde na jídlo a nealkoholické nápoje stejně jako u nás zhruba třetina výdajů, na oblečení šest procent (v ČR sedm), na činži a provoz domácnosti čtvrtina (u ná s sedmadvacet procent), na dopravu devět procent (téměř jedenáct), na zdravotnictví pět (v ČR dvě), na rekreaci a kulturu čtyři (dvě) procenta výdajů.

Kvalita.

V domýšlivých Čechách se někdy mluví o Polsku jako o lepším Rusku. Polák ovšem tento despekt snadno spolkne se sebevědomím velkého národa. Fakt je ten, že co do materiální stránky životní úrovně nerozhoduje ani tak stupeň vyba venosti jednotlivými spotřebními předměty a druhy služeb, jako jejich kvalita.

Polsko je nevlídné neexistencí hospod. To je úrodná půda pro McDonaldy, které se v zemi šíří tempem nevídaným. Kromě nich už jsou jen bary a restaurace, přičemž v těch nejlevnějších stojí jídlo deset až patnáct zlotých, ale většinou podst atně více. Pawel si tam přes den nezaskočí a rozmyslí si i „zajazd u silnice, kde by dal za hot dog dva až tři zloté. Půllitr místního piva nejde pod tři „zlotůvky .

Sami Poláci tvrdí, že i slepec pozná, že je v Polsku podle toho, jak to začne drncat. Země sice oficiálně vykazuje přes dvě stě padesát kilometrů dálnic, ale žádná nesplňuje základní parametry. Tu hlavní, „gierkovku z Katovic do Varšavy, postavil někdejší první tajemník komunistické strany, když přesídlil do hlavního města. Na čtyřproudové silnici plné kamionů každoročně zahyne množství cizinců, kteří netušili, že je každých pár kilometrů čeká přechod, po němž může vést babička krávu ne bo z levého pruhu odbočovat neosvětlený traktor s vlekem či koňské spřežení.

Pro Polsko příznivě ovšem vyznívá příběh lidového vozu. Fiat Polski v Tychách nepřestal vyrábět proslulého malucha, který je sice zastaralý, ale lze ho pořídit už za dvanáct až čtrnáct tisíc zlotých. V okolí Katovic jich každodenně vyjíždějí stovky, aby odvezly tři, čtyři i pět havířů na šichtu a zpět. V Polsku kromě fiatů vyrábí své vozy i Daewoo (například matiz), Opel (astry) i Citroe¨n, Scania vyrábí náklaďáky, Volvo autobusy. Automobilový průmysl hraje ještě významnější úlohu než u nás. Za potvrzení prosperity země je považován prodej asi šesti set tisíc nových automobilů v roce 1999. Z hlediska počtu obyvatel to zhruba odpovídá našim asi sto padesáti tisícům. A to přes ceny povinného ručení, které bylo v Polsku demonopolizováno už na začátku devadesátých let. Na poznámku o blahodárnosti konkurence Turek přezíravě mává rukou. Za svého drahouška platí 950 zlotých ročně - 9500 korun! Benzin zdražil za poslední rok téměř o jeden zlotý a už se nevyplatí pro něj do Polska jezdit.

Nahoře.

Na rozdíl od Varšavy, která po válce vstávala z mrtvých za pomoci stalinských architektů a urbanistů, je Toruň malebné historické město s asi dvěma sty tisíci obyvatel. Spolu s Bydhoští centrum kujawsko-pomorského vojvodství v centrální části země. Narodil se tam Mikuláš Koperník. Před dvěma lety Toruň navštívil papež a město se zvelebilo i díky mimořádnému příspěvku od vlády. Nataliji se lesknou oči, když vzpomíná na návštěvu největšího Poláka tohoto století: „Nemohla jsem dospat.

Natálie je studentkou ekonomické univerzity a současně si vydělává jako ekonomka v CSK Poland, dceřiné firmě známé nizozemské společnosti dodávající bakteriální struktury pro mlékárenský průmysl. Výkonným šéfem polské akvizice je dvaačtyřiceti letý Piotr S. Zgórzyński. Absolvoval technologii potravinářství na vysoké škole zemědělské v Olštýně a nejprve pracoval v závodě na výrobu tavených sýrů. Od roku 1985 byl vedoucím výroby v polské pobočce holandské sýrařské firmy Vonk, v roce 1998 stál u vzniku polské CSK. V prvním roce činnosti firma se čtyřmi pracovníky zvýšila měsíční obrat z tří tisíc na dvě stě tisíc zlotých a patrně ji čeká rychlá expanze.

Zgórzyńští jsou podnikatelská rodina - manželka se zabývá distribucí sýrů. Piotr jezdí terénní toyotou s velkým prostorem na přepravu zboží, žena se Suzuki Vitarou. Na drzou otázku, kolik vydělává, odpověděl Piotr diplomaticky: „Uvádí se, že ředite l střední firmy má patnáct tisíc čistého, menší o něco méně. Manželé nicméně bydlí ve dvoupokojovém bytě na okraji Toruně. Na delší zahraniční dovolenou by měli, ale nejezdí - Holanďané by to neradi viděli. Na týden na lyže si Piotr zajede do Krkon oš, ale na českou stranu: „Jsou tam levnější a lepší služby než v Polsku.

CSK Poland sídlí ve vesnici Ostaszewo kousek od Toruně. Pár zanedbaných paneláků, řadové domky v podobném stavu, kdysi s velkorysostí postavená škola, bouda s konzumem, zanedbaný tovární objekt - buď cukrovar, nebo sklad - zchátralý zámeček. Neradostný pohled. Na ceduli na vratech se nepodařilo dostatečně přetřít původní nápis: Panstwowe gospodarstwo rolne, polské „jézédé .

Piotr ovšem vnímá situaci bez emocí. Většina pozůstalých po zemědělském družstvu má zaměstnání v Toruni, vzdálené dvanáct kilometrů. „Opravdová bída je jinde, říká a jako člověk dlouhá léta činný v zemědělství ví, o čem mluví. „Jind e znamená sever a zejména severovýchod Polska, území bývalého ruského záboru, periferii uvnitř země. Stěna pláče se říká této pomyslné hranici a je ku podivu, jak málo vzdálená je od hlavního města.

Fatalita.

Nejde ale jen o stěnu pláče. Fatálním problémem Polska je po staletí ostrý nesoulad mezi úrovní života ve městech a na vesnici, který nebyl vyřešen dodnes. Agrárnické heslo „Město a venkov - jedna rodina se, pravda, nestalo skut ečností ani u nás, ale v Polsku by si takovou hloupost nikdo ani netroufl vyslovit. „Na počátku století bylo jasné, že by z vesnice měly odejít do měst dva miliony lidí. Ale dodnes se nic nestalo. Reálný socialismus to řešil po svém a ;za cenu značných peněz problém nevyřešil, ale zmrazil. S příchodem kapitalismu vypukl znova s plnou silou. V řadě směrů jsme se vrátili do doby před válkou. To říká Aleksander Kaczorowski, novinář z největších polských novin, liberá lní Gazety Wyborcza, kterého už kvůli věku nelze podezírat ze staromilství. Polská propast mezi venkovem a městem také není žádné ideologické schéma. Je to prostě fakt.

Podíl studentů vysokých škol pocházejících z venkova činí dnes v Polsku jedno až dvě procenta. Tolik co před válkou. „Cizinec to dost dobře nechápe, ale kdo se narodil na vesnici sto kilometrů od Varšavy, má většinou smůlu , tvrdí Kaczorowski, který má v Gazetě Wyborcza na starosti Středoevropské noviny a zná dobře i situaci u nás.

Zhroucení „pégéer - družstev, která za prvé v Polsku nikdy nebyla rozšířena tak, jako u nás, a za druhé byla spíše podobná kolchozům než „jezedé - je částečná příčina krize polského venkova. K transformaci totiž většinou nedošlo a po rozpadlém družstvu zůstali venkované bez práce i bez půdy. Hlavní koulí na noze současného Polska je však předimenzované a málo efektivní zemědělství se značnými přebytky produkce, pro něž nelze najít uplatnění. Rozpad ruského trhu zasáhl polské rolníky mimořádně bolestivě.

Zemědělská výroba se v Polsku podobně jako u nás podílí na tvorbě hrubého domácího produktu asi pěti procenty. Zatímco však v České republice pracuje v zemědělství kolem šesti procent obyvatel, v Polsku tvoří rolníci čtvrtinu a na vesnici žijí téměř dvě pětiny lidí. Průměrná výměra polského rolnického hospodářství je zdrcujících dvanáct hektarů.

Tuto obrovskou zátěž nejenže není polský stát schopen zásadně řešit, ale peníze už chybějí i na hašení nejnaléhavějších problémů. Průměrná míra nezaměstnanosti je nyní v zemi asi dvanáct procent a vyvíjí se nepřímo úměrně k velikosti obce. Ve Varšavě je to kolem dvou procent, v Katovicích tři - díky obrovským prostředkům vkládaným do řešení sociálních důsledků útlumu dolů, omezování hutní výroby a budování známé katovické průmyslové zóny zahrnující i města Tychy, Gliw ice, Sosnowiec, Jastrzebie. Existují však regiony - nikoliv jednotlivé obce, ale regiony o velikosti našich okresů - kde je bez práce dvacet, dvacet pět či třicet procent lidí. A netrvá to rok ani dva, ale pět i deset let.

Problém venkova rozděluje Polsko a je také hlavním otazníkem na cestě do Evropské unie. Zatímco u nás se náklady na nezbytnou transformaci zemědělství vyčíslují v miliardách korun, v Polsku jsou to desítky miliard dolarů. A to j de především o produkční problémy, nikoli o naléhavé sociální, demografické i kulturní důsledky, nemilosrdně ohrožující civilizační úroveň Polské republiky.

Dole.

Jak žije takový nezaměstnaný? Rok pobírá kolem čtyř set zlotých podpory a hledá si práci. V nejvíce postižených místech už předem zbytečně. Potom zbývá sociální podpora od místní samosprávy, ovšem ta má tím méně peněz, čím víc je zájemců. Znalci poměrů tvrdí, že kdo má energii, odchází do šedé ekonomiky, jejímž častým projevem je pašeráctví.

To připouštějí i primátor Tadeusz Mordasiewicz a přednosta okresního úřadu Marek Leszek Olszewski v Ketrzyně, městečku v samém srdci zóny pláče, ale také v oblasti krásných Mazurských jezer. Oba činorodí muži mají spoustu plánů, které ovšem váznou na tom nejhlavnějším. V místě peníze nejsou, vláda jich má málo, takže snad zahraniční kapitál. Snad. Zatím se mu zrovna sem příliš nechce, a proč taky, když na Mazury vedou špatné silnice a s telekomunikacemi to není v alné v celé zemi. Polsko udělalo docela díru do světa s průmyslovými zónami, kterých je v současné době sedmnáct, přičemž dvě - mazowiecká a czenstochowská - budou zrušeny. Avšak zóny nejen lákají investory, ale jejich zřizování také něco stojí. Evropská unie mimoto různá zvýhodnění nevidí ráda. Nejblíž Ketrzynu je zóna warmińsko-mazurská, která vznikla v roce 1997 a měla by vytvořit devět tisíc pracovních míst. To je ale málo na celé vojvodství s půldruhým milionem ob yvatel, kde je bez zaměstnání každý pátý práceschopný člověk, a ketrzynský okres to výrazněji nezasáhne.

Je hodně smutku na tom, že v místech s výbornou zemědělskou půdou se dnes potenciální rozkvět spojuje s turistikou, konkrétně agroturistikou. Střední zemědělská škola ve vesničce Czerniki nedaleko Ketrzynu každoročně opouští jedna třída m anažerů specializovaných na agroturistiku. V okrese je ale jen asi čtyřicet agroturistických hospodářství.

Jedním z průkopníků je Jerzy Wróblewski podnikající ve svém skromném rodinném domku s dvorkem a loukou na pokraji Czernik. Zařízení se jmenuje Eden. Hostům pan Wróblewski nabízí přespání ve spartánském vesnickém prostředí a polská jí dla, která s manželkou sami uvaří. Taxa šedesát zlotých denně. Kdo chce, může si na zahradě postavit stan. Přes den hosté vyjíždějí na výlety do okolí.

Dvaačtyřicetiletý bývalý policista tvrdí, že za sezonu květen až září vydělá kolem deseti tisíc zlotých, což by mělo pomoci přežít zimu. K tomu má ale ještě tisícovku měsíčně policejní penze, což z něj dělá, co se příjmů týče, netypického obyv atele těchto míst. Klientela je vesměs stálá: rodiny z Německa a Rakouska, též Švédi a „Austrijáci . Minulé prázdniny prý přijeli dva Češi, ale jak se později ukázalo, polské národnosti - z Českého Těšína.

Relativita.

Na závěr ještě jednou k české domýšlivosti: neměli bychom to s ní přehánět. Polsko se na rozdíl od nás už pustilo do reformy územně správního uspořádání, penzijního systému i zdravotnictví. To jsou porce, na kterých si mohou če ské vlády ještě vylámat zuby. Dá se říct, že se v České republice - v průměru - žije o kousek lépe a o kousek pohodlněji než u severních sousedů. Na vesnici pak podstatně pohodlněji. Ale když to člověk vezme kolem a kolem, z ase tak moc si pískat nemůžeme.

Klobásy a víno.

Tradiční předvánoční „vánočkový trh na Altmarktu, letos už pětistý šedesátý pátý, prosvěcuje tmu v srdci Drážďan. Sevřen blokem historických domů dýchá na příchozí atmosférou největších křesťanských svátků v roce. Vůně opé kaných klobás se mísí s kořeněným aroma svařeného vína. Na pultech dřevěných domků se vrší vánoční cukroví, seifenské dřevěné figurky, plavenská krajka, porcelánové figurky prasátek pro štěstí i ponožky či rukavice. Pod všudypřítomnými adventní mi hvězdami, světelnými girlandami a řetězy z pravého jehličí korzují lidé. Vybírají očima, postávají, jedí, popíjejí. „Jo, Vánoce, což o to, ale obchody nějak nejdou, posteskne si prodavačka u stánku s vlněnými šálami a po kukuje nevraživě po frontě před konkurencí s bílými vuřty. Nedaleká pěší zóna zeje vpodvečer prázdnotou, hospody se postupně zaplňují, aby se poměrně záhy opět vyprázdnily. V domech se rozsvěcují další a další okna, obyvatelé čtyřsetšedesá titisícové metropole Saska mizí v útrobách svých příbytků.

Vědí co s penězi.

Letošní Vánoce, devět let po znovusjednocení východního a západního Německa, jsou totiž především o počtech - fenik k feniku, marka k marce. Zvláště tady, v zemi bývalé Honeckerovy NDR. Nedávno zveřejněný průzkum Federálního statistického úřadu konstatoval, že v prvním pololetí letošního roku měla průměrná německá rodina čistý příjem 5020 marek měsíčně. „Jde o osmiprocentní zvýšení čisté mzdy za posledních pět let, zdůraznil pro DPA ředitel úst avu Johann Hahlen. Pod celostátním průměrem ovšem žije zhruba šedesát procent, tedy téměř sedmatřicet milionů domácností v dvaaosmdesátimilionové federaci. Každá osmá musí dokonce vystačit s příjmem nižším než dva tisíce marek. Ústav dospěl tak é k tomu, že příjem východoněmeckých rodin dosahuje pouze tří čtvrtin příjmů západoněmeckých sousedů. „Proces přibližování v obou částech spolkové republiky se zpomalil a východ stále výrazněji příjmově zaostává, uvedl Hahlen.

Rozdíly zjistilo i mapování kladných a záporných odpovědí podnikatelů na hodnocení vlastní situace, které provedl mnichovský ekonomický ústav Ifo.

Na západě dosáhl index spokojenosti minus 3,4 bodu. Index kladných očekávání se zastavil na sedm i bodech. V nových státech činily tyto ukazatele minus 15,2 a minus 12,7 bodu. „Na západě mají všechno, na nás kašlou, rozčilují se muži u várnice se svařeným vínem na drážďanském trhu a objednávají si další pohárek.

Oněch pět tisíc marek, které donese domů průměrná rodina, má předem danou adresu. Pořadí výdajů manželů se dvěma dětmi v třípokojovém sídlištním bytě v Drážďanech začíná nájemným. To se podle kvality a stáří bytu pohybuje mezi šesti až os mi stovkami marek. Přibližně dvě stě padesát marek pohltí otop, teplá voda, úklid, odvoz odpadků, fond oprav a pojištění domu. Na dalších osmdesát až devadesát marek přijde elektřina - odhad vychází z měsíční spotřeby tří set kilowatt. Levná není doprava. Přímá jízdenka přijde dospělého na marku šedesát, přestupná na dvě sedmdesát, denní dle tarifních zón na osm a čtrnáct marek, měsíční na 65, 90, 147 a 181 marek. Výčet plateb pokračuje školními potřebami, oblečením, kulturním vyžití m. Nejvyšší položka připadá na kuchyň. „Jídlo? Ať dělám, co dělám, pod tisíc marek se s dvěma dětmi nedostanu, kroutí hlavou dvaatřicetiletá pokladní Hannelore v jednom z marketů v centru Drážďan.

Statistiky jsou ještě neúprosnější. Potraviny podle nich přijdou v měsíci nejméně na dvanáct set marek.

Obchodní dům Metro (obdoba českého Makra, vstup pouze s živnostenským listem) na okraji velkoměsta je nákupním rájem. Denně už od šesté hodiny ranní do půl jedenácté večer (v sobotu do půl sedmé, v neděli panuje ústavou hájený pracovní klid) v ítají zákazníky velkoobchodní ceny, v předvánočním čase se slevou ke změně milénia. Supermarket nabízí třeba kilogramovou husu za pět marek padesát feniků, margarín Philadelphia za necelé dvě marky a kilo vepřové kýty za necelých šest marek. V běžné prodejní síti musí hospodyně počítat se zhruba markou navíc za každou položku, totéž platí o mléčných výrobcích, ovoci a zelenině. „Nepodnikám, a i kdyby, kde bych na to dojíždění na okraj města brala čas, zlobí se jedna z ;žen na trhu, která odmítla sdělit své jméno.

Zhruba patnáct set marek, jež by mohla průměrná německá domácnost měsíčně odložit, velké vyhlídky na lepší byt či auto západní provenience nedávají. Roční úspora necelých dvacet tisíc vystačí na levnější felicii.

S oslíkem na hrudi.

„Ta je, co? září starosta nejstarší drážďanské městské části Altstadt Dietrich Ewers a pyšně nastavuje kravatu s americkými hvězdami a pruhy, s ústředním motivem oslí hlavy. „Proč osel? Víte, proč mám na kravatě o sla? Protože je to chytré zvíře - to pochopili američtí demokraté a povýšili ho na stranický symbol. My němečtí sociální demokraté, a já jsem sociální demokrat, máme k americkým demokratům přece blízko, vysvětluje subtilní šestačtyřicátní k, jehož vášní je maratonský běh. „Praha - ha, Stromovka, znám, přemýšlí nahlas a vytahuje album fotografií z osmdesátých let.

Onu dobu, kdy se v Německu čekalo šest až sedm let na autoškolu, na zahrádkách se musela povinně pěstovat zelenina a platil zákaz přespávání na chalupách, vymazala reforma veřejné správy. „Když jsme začínali, nevěděli jsme, co dřív, odhání ne příjemné vzpomínky Ewers. Léta, kdy na povinné nocování v místě trvalého bydliště dohlíželi kromě Stasi i sousedé, jimž nebylo proti mysli zvednout telefon, jsou pryč. Přihlašovací povinnost obyvatel u složek ministerstva vnitra odpadla, e videnci převzala místní správa. Lidé příliš spjatí s minulým režimem museli odejít. „Ten řez nebyl u nás na radnici až tak ostrý, přiznává starosta a dodává, „noví ještě nevyrostli, zkušenosti starých byly neocenitelné. Jednoduše vyhodit jsme je nemohli.

O tom, co dnes lidi těší a kde je tlačí bota, ví činorodý Ewers své. „Připouštím, že beru více než průměrný Němec, moje rodina se má dobře. Taková sekretářka, co sedí vedle v kanceláři za tři tisíce hrubého, se má co ohánět. Nejhorší je to s jídlem, ale s bydlením to není tak špatné, říká starosta.

Bytový problém chtěli vyřešit komunisté do roku 1990, ale protože se tak nestalo, převzala břemeno nastupující garnitura. S posvěcením Spolkového sněmu. Ten, kdo postaví či bude sanovat dům, může počítat s výhodnými daňovými odpisy. Desetitisí ce západních Němců se proto vrhly na východ, vidina pole neoraného a stavění na zelené louce včetně nižších životních nákladů lákala. Dnes stejně jako před pádem zdi zeje v Drážďanech 30 000 bytů prázdnotou. Tehdy je vylidnil mizerný technický stav, nyní je nájemníci opustili z jiných důvodů. První nadšenci se vraceli zpět na západ, východní Němci se tam přestěhovali za prací. „Ekonomický růst východu stagnuje, příchozí ze západu si navíc stěžovali na vzestup kriminality, objasňuje Ewers.

Byty a domy v soukromém vlastnictví jsou ve městě spíše výjimkou, převažují stále domy v družstevním vlastnictví (jedna třetina bytového fondu) a ve státní správě (jedna čtvrtina). Radnice zřídila na jejich obnovu vlastní společnosti, část z nízkého nájemného připadne městu, zbytkem disponují správcovské firm y. „Nájemné se dalo v roce 1990 pořídit za sedmdesát feniků až jednu marku za metr čtvereční. Teď stojí týž metr v nových domech i osm, ale většinou jedenáct až dvanáct marek, předkládá čísla starosta Altstadtu. U starších nesanovaný ch domů vychází činže na čtyři až pět marek za metr čtvereční, u opravených domů se stanoví v rozpětí od sedmi do deseti marek. „Movitějším klientům se občas podaří přemluvit majitele, aby jim byt prodal. Náklady jsou v takovém případě zna čné. Zájemci musí počítat s instalací separátního tepelného, vodovodního a elektrického rozvodu, upozorňuje Ewers.

Půlhodinu a dost.

Před budovou pracovního úřadu pro Drážďany a jejich nejbližší okolí na Budapester Strasse zastavuje autobus. Vystupují z něj muži, jimž není od pohledu cizí fyzická práce. V odřených riflích, starších bundách, s ;igelitovými taškami v rukou. Nejsou tu zjevně poprvé, najisto míří k monitorům počítačové sítě SIS v přizemní hale. „Pro velkou poptávku používejte maximálně třicet minut, varuje nápis na každém počítači.

Menu je na všech obrazovkách stejné: obor, povolání A-Z, pomocné práce, částečný úvazek, rady pro uchazeče. Jednoduchý systém číselné volby prozradí, že notář či biochemik mají přímo v Drážďanech po jedné šanci. Zedník a betonář si může vybrat z osmi nabídek, pokrývač ze čtyř, kameník z osmi. Redaktorovi skýtá město jedinou naději; pokud zvolí hledání na mapě Spolkové republiky, zjistí, že v Berlíně je nabídek dvanáct.

Součástí každé informace je adresa a kontakt, řada telefonních automatů poskytuje bezplatné místní hovory. Dálkové spojení jen po dohodě s pracovníky úřadu, hlásá nápis u každé kóje. „Halo, jmenuji se Hans a zajímám se o …, tlumí hlas do sluchátka jeden z mužů. „Samoobslužný počítačový systém je skvělá věc. Je schopen postihnout změny v nabídce a zaručuje anonymitu. Jenže - když místa nejsou, je technika k ničemu, uznává tiskový mluvčí úřadu Reiner Führer. A bere si k ruce statistiku. „V listopadu přibylo 5027 žadatelů o práci, ztrátu zaměstnání uvedlo 2686 osob. Výrazně se podařilo zlepšit pouze situaci mládeže do dvaceti let, komentuje čísla Führer.

Obvodní úřad eviduje 41 527 nezaměstnaných (14,4 procenta), což je o 3585 více než ve stejném období loňského roku (13,3 procenta). Město Drážďany hlásí 35 749 nezaměstnaných (14,5 procenta). Míra nezaměstnanosti převyšuje federální průměr o 9 ,9 procentního bodu, ale drží se pod kvótou 16,9, již přisoudil Spolkový pracovní úřad východoněmeckým zemím. „Ve skutečnosti je teď na východě bez místa každý čtvrtý. Ze statistik vypadnou jak lidé, kteří svolí s rekvalifikací, tak i ti, kteří vezmou příležitostné či veřejně prospěšné práce, vysvětluje mluvčí.

V saské metropoli, jejíž jméno v minulosti proslavily vynálezy, jako třeba cigareta s filtrem, porcovaný čaj, kávový filtr nebo tuba zubní pasty, stoupl počet podniků z dvanácti tisíc v roce 1990 na šestatřicet tisíc v roce 1998 . Tři čtvrtiny obyvatel pracují ve službách, dalšími důležitými zaměstnavateli jsou finančnictví, silniční doprava a železnice. Pomocnou ruku podaly i moderní provozy zahraničních firem, které vyrostly za městem. Více než dva a půl tisíce pracovníků živí produkce počítačových technologií v Infineon Technologies, patnáct set najal americký AMD na výrobu elektronických stavebních prvků. V roce 2001 by tady měly sjet ze zbrusu nových linek první luxusní limuzíny Volkswagenu - příle žitost dostane 800 lidí.

Zákony trhu jsou však neúprosné. „Výpovědi padají hlavně ve stavebnictví, z této branže je třetina nově příchozích na úřad, a ve zpracovatelském průmyslu. Volná místa má veřejná správa, pohostinství a obchody, vypočítává mluvčí Führer.

Obživlý pohrobek.

Drážďany ani přes potíže nepropadají skepsi. A cílevědomě mění svou tvář. Na šedivých socialistických panelákových monstrech vykvetly barvy, přibyly balkony a skleněné verandy. V moderní stavbách chromsklo se zrcadlí svět, o němž si před desetiletím nikdo netroufal ani snít. Přítomnost a minulost jdou ruku v ruce, výstavný supermarket Karstadt se vypíná ve stínu sídla zemské vlády. „Dámy a pánové, za několik minut zavíráme. Děkujeme za návštěvu a přejeme příjemné prožití večera, ozývá se z reproduktoru těsně před dvacátou hodinou nesmlouvavý ženský hlas. Světoznámý Zwinger tone v efektním nasvícení, proslulý Frauenkirche halí plachty stavbařů.

Ulicemi se jako pestrobarevný had vine nepřetržitý proud aut. Ráno do práce, večer z práce. S maximální slušností, která nebývala pravidlem. Zmatkařům bývá odpuštěno. „Oni jsou v tomto neuvěřitelní. Dávají přednost dokonce tam, kde nemusí . To pak člověk neví, na čem je, líčí ekonomický konzul Antonín Nádvorník, který pracuje v Drážďanech třetí rok.

Ve Václavově restauraci na Königsstrasse, jež nabízí českou kuchyni, je docela úspěch sehnat místo. Pivo za čtyři padesát, hlavní chod lze pořídit od dvanácti padesáti do dvaceti marek. Porce jsou obrovské. „Skvělé, ozývá se od stolu, kde trojice serió zních hostí právě spořádala kotel guláše, horu svíčkové a pečenou kachnu. „Nemůžu si pomoci, ale ta holka, víš která, je nějaká divná, je slyšet začátek nelichotivé věty o jakési neznámé. „Takhle už to nejde, už by se ti socani měli sebrat a jít pryč, haleká stolovník opodál. Drby a politika. Ve fotbalu se toho dne nejspíš nic převratného neudálo.