Staré výzvy trápící čtveřici arabských států na pobřeží středozemního moře, tedy Egypt, Maroko, Tunisko a Alžírsko, zůstávají i po téměř deseti letech od vypuknutí obrodného procesu zvaného Arabské jaro. Jednou z nich je i masová nezaměstnanost mladých jako možný zdroj sociálního konfliktu a nepokojů.
Arabské jaro přineslo státům severní Afriky mnohé, včetně svobodných voleb a plurality politických stran, píše Ahmed Charai, marocký vydavatel a člen představenstva think tanku Atlantic Council v článku pro americký portál National Interest.
„Napříč severoafrickým pobřežím Středozemního moře, mladí a nezaměstnaní představují nebezpečí nejen pro arabské státy jako takové,“ dodává Charai.
Mladí, vzdělaní a bez práce
Podle dat Světové banky za rok 2018 činí nezaměstnanost mladých v Tunisku 36,27 procenta, v Egyptě dle odhadů přesahuje 34 procent. V Alžírsku a Maroku pak nezaměstnanost mezi mladými dosahuje 24,4, resp. 17,4 procenta. Nezaměstnanost mezi mladými v arabském světě činí v průměru 26 procent, u mladých žen pak více než 40 procent.
Společným prvkem trhů práce všech čtyř severoafrických ekonomik je to, že bez práce zůstávají především mladí vysokoškoláci, mezi nimiž nezaměstnanost dosahuje až 30 procent. Situace ukazuje na nerovnováhu mezi vzdělávacím systémem a požadavky pracovního trhu, kde univerzitní kurikula často nekorespondují s realitou nebo jsou zastaralá.
Chléb, důstojnost, svoboda, to byl jeden z nejvíce populárních sloganů během Arabského jara 2011,“ píše na webu Atlantic Community Tin Hinane El Kadi, výzkumník na London School of Economics a poradce prestižního think tanku Chatham House (založeno Woodrowem Wilsonem v roce 1920).
Jednoduchý popěvek podle El Kadiho zachytil „sociálně ekonomický charakter protestů a touhu lidí po rozsáhlých ekonomických, politických a sociálních reformách“. Centrálním požadavkem protestů byl přístup ke kvalitnímu zaměstnání a práci, dodává.
I téměř o jednu dekádu později ovšem zůstává hospodářský růst severoafrických ekonomik pomalý. Reformy ve snaze vytvořit miliony pracovních míst nutných k absorbování severoafrické mladé populace neuspěly, píše El Kadi s tím, že vysoký stupeň nezaměstnanosti především u mladých a vzdělaných představuje pro severní Afriku vážnou výzvu.
Mezi jednotlivými severoafrickými státy sice existují významné rozdíly co se týče jejich politické a ekonomické struktury. Nezaměstnanost, prekarizace práce a práce načerno však představují převládající charakteristiky, které mají pracovní trhy těchto zemí společné.
Čekání na reformu
Země podle El Kadiho na strukturální reformy, které by je posunuly, stále ještě čekají. Jejich ekonomiky zůstávají zaměřeny na odvětví s nízkou přidanou hodnotou, turistický ruch těžící z levné práce a export primárních surovin. Problémem, který situaci dále komplikuje, je i prudký demografický růst. Ten se sice v posledních letech zastavil, nicméně i tak je tradičně v severoafrickým regionu vysoký. V roce 2020 by populace Severní Afriky měla podle odhadů dosáhnout 450 milionů lidí.
Pokud vlády severoafrických zemí nepřijmou kroky k řešení situace, nezaměstnanost mladých se bude dále zvyšovat a v budoucnu se může stát i zdrojem sociálních nepokojů, píše El Kadi pro Atlantic Community. Vysoké nezaměstnanosti mladých v Severní Africe si všímá i Mezinárodní organizace práce (International Labour Organization) ve své zprávě za rok 2017.
Vysoká míra nezaměstnanosti mladých může severoafrické země vystavit ještě větší míře nestability a sociálních konfliktů, než tomu bylo doposud. Vyplývá to i z výsledků analýzy, kterou si v roce 2013 nechala zpracovat Africká rozvojová banka na základě dat získaných z 24 rozvojových zemí. Ta poukázala na souvislost mezi nezaměstnaností mladých a mírou politické nestability v zemi.
Ostatně, příklady z regionu se nabízejí. V pozdních osmdesátých letech například ekonomická krize spolu se slabými vyhlídkami na trhu práce podpořily radikalizaci mladých v Alžírsku, kde v té době došlo k posílení řad extremistické Islámské fronty. Vlna radikalizace stála zemi desetiletí násilí a přibližně 150 tisíc životů.
Podobně i v sousedním Tunisku přispěla neschopnost tamního trhu práce absorbovat vysoký podíl mladé populace po takzvané Jasmínové revoluci roku 2011 k radikalizaci tisíců. Následovala řada teroristických útoků a vlna, kdy značná část Tunisanů přecházela do řad Islámského státu. Podle informací Američanů z celkem 25 tisíců bojovníků, kteří se přidali k ISIS v Iráku a Sýrii v roce 2015, jich celkem pětina pocházela právě z Tuniska.
Boj s nezaměstnaností byl severoafrickými vládami vždy považován za prioritu. Selhání adekvátně odpovědět na výzvy narůstající pracovní síly jde na vrub široce rozšířené korupce, slabých státních institucí i nedostatečných vizí. Část viny ale leží na chybných předpokladech mezinárodních poradenských institucí, píše El Kadi. V severní Africe se tak například minuly účinkem vize Mezinárodního měnového fondu o tom, že obecný blahobyt přinese privatizace státem vlastněných podniků, liberalizace trhu a uzavírání mezinárodních dohod o volném obchodu.
A podle Ahmeda Charaie z think tanku Atlantic Council má region nakročeno k prohloubení nestability. V případě Tuniska pak Charai píše otevřeně o možnosti návratu silného autoritářského vůdce. Poslední volby v zemi vyslaly do vedení parlamentu islamistickou stranu „Ennahda“. Prezidentské volby letos v říjnu v zemi vyhrál profesor ústavního práva Kais Said, který otevřeně vyjadřuje podporu těm nejradikálnějším islamistickým teoriím.
Sociálnímu neklidu kvůli chudobě, sociálním rozdílům a nezaměstnanosti mladých může v budoucnu čelit i Maroko. Král Mohamed VI sice otevřeně volá po novém ekonomickém modelu a obrátil se na parlament, aby přijal zákony, které by zrychlily ekonomický růst. Politické strany se ovšem k ničemu nezavázaly.
Nezaměstnanost mladých jako potenciální zdroj sociálních nepokojů není problémem pouze pro arabské vůdce, píše Charai. „Mladí lidé bez práce se buď přidají k radikálním skupinám, nebo emigrují do Evropy a Severní Ameriky. Představují armádu bez uniforem, která je hrozbou stabilitě vyspělého světa,“ dodává. Čtveřice severoafrických arabských států na pobřeží Středozemního moře podle něj zoufale potřebuje pomoc Západu. „Potřebují svobodných obchod, technickou asistenci, zahraniční investice a také pomoc. Jejich budoucnost a naše budoucnost jsou v sázce,“ dodává.
K tématu Afriky dále čtěte:
Ťukání na dno zespodu. Hospodářský pád Zimbabwe se dodnes nezastavil
Rovníková Guinea chce stavět hraniční zeď. Kamerun nasadil armádu
Nový zdroj bohatství z Afriky? Madagaskar produkuje vlastní kaviár
