Komentář
Šanci zdravému rozumu dal Senát svým odmítnutím úpravy zákona o dani z příjmu, podle níž by se nezaplacené závazky starší tří měsíců staly součástí daňového základu. Ustanovení, které po řadě opakovaných pokusů dostal do zákona poslanec za ODS Vlastimil Tlustý, vyvolalo v podnikatelských kruzích nevěřícné kroucení hlavou. Ono je skutečně šokující, když lidé zjistí, že v čele rozpočtového výboru stojí člověk nepoznamenaný znalostí základních pravidel fiskální politiky a zejména jejího účelu.
Nakonec by však ekonomická veřejnost neměla být příliš překvapena. Zrovna ODS je stranou hýřící podobnou invencí. Vzpomeňme na ústavní zákon o navěky vyrovnaném rozpočtu či model privatizace hutí jejich managementu, který má dnes za následek drancování státní pokladny ve snaze zachránit desetitisíce pracovních míst. Hodně originální byl také vznik kapitálového trhu bez jakékoli regulace.
Proč tedy neprohlásit nezaplacený závazek za zisk. Co na tom, že může jít o druhotnou platební neschopnost, že se podruhé zdaňuje stejné plnění. Nakonec možná chtěl poslanec Tlustý dát v rámci opoziční smlouvy pěkný dárek Miloši Zemanovi na odchodnou. Díky této novele se mohl sociálnědemokratický premiér chlubit, že za jeho vlády se všechny české podniky staly ziskovými. Obávám se však, že tohle zrovna nebyl Tlustého cíl. Zrovna tak patrně nechtěl mezi podnikateli vyvolat neodbytný pocit, že nyní už zcela přesně vědí, kterou politickou stranu není třeba podporovat svým voličským hlasem, natož nějakou tou sponzorskou korunou.
Cíl měl asi opravdu chvályhodný, neboť platební kázeň je v této zemi opravdu pokleslá. Jenže opět je na místě optat se proč? Kdože to měl pod kontrolou sedm let ministerstvo spravedlnosti, a tudíž je odpovědný například za to, že úvěrový podvod je v Trestním zákoníku pojat tak, že je za něj poměrně obtížné dostat se do kriminálu, i kdyby po tom nějaký sebemrskač toužil. Kdo se přičinil o skutečnost, že práva věřitelů byla a jsou u nás oklešťována v neuvěřitelném rozsahu? Nezbývá než se také ptát, proč stále nefungují soudy a člověk se práva dovolává jen velmi ztěžka a se značnou dávkou trpělivosti.
Kdo se tedy může divit, že Tlustý říká: „…dluhy se hromadí z roku na rok. Pro některé firmy je to výhodné a ostatní to musí akceptovat a všem to již připadá normální. Za takový výrok se dá poslanci zatleskat. Možná by se to hodilo i do Dřevíčské výzvy.
Ale bez legrace. Je jistě stresující, když se situace mění jen velmi pomalu, protože kroky sociálnědemokratické vlády jsou tak trochu váhavé, nicméně alespoň správným směrem. A to je hlavní rozdíl oproti exotickému návrhu danit nezaplacené dluhy. Je jen otázkou, zda sněmovna, která již jednou tento návrh schválila, bude ochotna připustit, že šlápla vedle, a vyšťourá onen předmět ze své pohorky, nebo se rozhodne, že jí Tlustého tvořivost nakonec voní.
