Územní linie a usnesení vlády č. 444 z roku 1991 jsou překonané právní normy
Usnesením vlády ČR č. 444 z 30. října 1991 byl schválen návrh závazných územních limitů těžby a výsypek v Severočeské hnědouhelné pánvi. To, že bylo podkladem pro koncipování státní energetické politiky ČR do roku 2005 a že důvodová zpráva počítala z dlouhodobého hlediska s jejich upřesňováním, svědčí o tom, že šlo o časově omezené opatření.
Usnesení bylo přirozenou reakcí na špatnou ekologickou situaci v podkrušnohorské oblasti, jež vznikla před rokem 1989. Tento stav byl důsledkem desítek let tlaku tehdejšího státního a politického vedení na zvyšování těžby uhlí a jeho spalování v regionu v elektrárnách bez odsiřovacích zařízení. Situaci navíc zhoršovala přítomnost dalších průmyslových odvětví - těžké chemie, hutnictví, strojírenství, sklářského a textilního průmyslu a podobně. V mnoha ukazatelích se tím trvale značně překračovalo zatížení krajiny průmyslovou činností. Řešení této situace bylo ve své době naléhavé a nezbytné. Nelze pominout, že další usnesení vlády, která tomuto tématicky předcházela nebo na ně navazovala (č. 287 z roku 1990, č. 166, č. 331 a č. 490 z roku 1991), byla založená spíše na hodnocení okamžitého stavu než na důkladném rozboru všech dopadů a souvislostí z hlediska nejen ekologického, ale i národohospodářského a sociálního.
Politické rozhodnutí
V programovém prohlášení se současná vláda kromě jiného zavázala, že nenaruší ekologické limity těžby v severních Čechách. Jde však o závazek, jehož splnění je značně problematické. Je nepochybné, že vláda může usnesením zavazovat pouze své členy a vedoucí ústředních správních orgánů a jejich prostřednictvím celou státní správu. Tato situace je sice stejná jako v roce 1991, ale s tím rozdílem, že těžařské společnosti byly tehdy státními podniky a jejich zřizovatelem ministerstvo hospodářství. Jejich postavení se však časem natolik změnilo, že dnes jsou všechny tři těžební organizace - Severočeské doly, Mostecká uhelná společnost (MUS) a Sokolovská uhelná - akciovými společnostmi. A usnesení vlády č. 444 z roku 1991 je pro ně stejně jako jiná zcela irelevantní. Z tohoto hlediska je třeba zmíněnou část programového prohlášení vlády pokládat za více než problematickou a v každém případě za výhradně politickou.
Silné postavení
Nejen pro každého občana, ale i vládu, obchodní společnosti a ostatní právní subjekty je závazný pouze zákon. Zmíněné problémy řeší zákon č. 44/1988 Sb. o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) a v procesní oblasti zákon č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě. Řešení problémů budoucí těžby se bytostně týká Dolu Bílina a Dolu ČSA. Pro ty je postup porubní fronty zásadní otázkou, jež měla být už dávno vyřešená. Protože dobývací prostory obou dolů zasahují za závazné ekologické linie těžby, mají jak Severočeské doly, tak MUS z hlediska horního práva silné postavení. To jim dává zejména § 24 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb.: „Oprávnění organizace k dobývání výhradního ložiska vzniká stanovením dobývacího prostoru. Zahájit dobývání výhradního ložiska ve stanoveném dobývacím prostoru může organizace až po vydání povolení obvodním báňským úřadem.“
Je tedy podstatné, že jak MUS v těžební oblasti Dolu ČSA, tak Severočeským dolům v Dolu Bílina byly dobývací prostory stanoveny před přijetím usnesení vlády č. 444 z roku 1991. Z horního zákona vyplývá, že hornickou činnost, v tomto případě těžbu uhlí, lze povolit až po schválení plánu otvírky, přípravy a dobývání (§ 10 zákona č. 61/1988 Sb.). Těžbu povoluje obvodní báňský úřad na základě řízení, jehož účastníky jsou předkladatel, investor, vlastník důlního díla, občané, kterých práva a právem chráněné zájmy nebo činnosti mohou být dotčeny, a obce, v jejichž územním obvodu má být hornická činnost vykonávána. Je třeba zdůraznit, že společně se žádostí o povolení k hornické činnosti musí organizace prokázat, že vypořádala střety zájmů s účastníky řízení (zejména vlastníky domů, pozemků, jiných nemovitostí a podobně), které by mohlo dobývání uhlí ohrožovat.
Horní předpisy
Z horních předpisů tedy jednoznačně vyplývá, že územní ekologické linie pro těžbu hnědého uhlí nijak neomezují organizace, které za nimi vlastní dobývací prostory. Zákon jim však ukládá splnit zmíněné požadavky horních předpisů. Z dikce zákona je rovněž zřejmé, že ochrana práv majitelů nemovitostí je dostatečná a další není třeba. Pokud se báňský podnikatel s vlastníky nemovitostí a ostatními zákonem stanovenými fyzickými a právnickými osobami, které by těžba ohrožovala, nedohodne, nemůže od státní báňské správy povolení k hornické činnosti získat.
Z tohoto hornoprávního rozboru vyplývá, že územní ekologické linie těžby a tím i usnesení vlády č. 444 z roku 1991 jsou dnes překonanou právní normou, která báňské podnikatele nijak nezavazuje. Jejich zrušení nebo trvání na jejich existenci nemá žádné právní účinky a může být pouze předmětem politických diskusí.
