Nedostatek pracovních sil ve stavebnictví není pouze věcí slabých ročníků
Osvědčená výchovná metoda radí neposlušné děti postrašit. Ty, které ještě věří na pohádky, třeba Polednicí, odrostlejší dělnickou profesí. Uč se, ať nejsi blbej a nejdeš na zedníka, je věta, která dodnes v Česku zaznívá nejedním dětským pokojem. A přitom zrovna stavebnictví se u nás nikdy nevedlo stejně dobře jako v posledních pěti letech. Objem stavebních zakázek stabilně roste. Staví se prakticky všude a všechno – byty, infrastruktura i komerční objekty. Je proto paradoxní, že stavařina, jeden z hnacích motorů zdravého vývoje české ekonomiky, dnes musí čelit dramatickému nedostatku kvalifikovaných pracovních sil.
Malý respekt
Za problémem samozřejmě není pouze společensky zakořeněný malý respekt k manuální práci. Z velké části je to dáno demografickým vývojem české populace, který asi jen těžko ovlivníme. Již dlouho se proto stavební firmy obracejí za hranice České republiky a hledají možnosti, jak zaměstnávat pracovníky z ciziny. Nedávno v tomto ohledu mohly slavit velký úspěch - Svaz podnikatelů ve stavebnictví se dohodl se dvěma personálními agenturami na spolupráci při náboru zahraničních pracovních sil. To celý administrativně náročný proces náboru podstatně zjednoduší a zrychlí.
Ještě větší naději na řešení nedostatku dělníků nejen na stavbách, ale i v dalších oborech, jistě přinese nedávno schválená možnost vydávání pracovních zelených karet. To představuje jednu z mála možností, jak většině technických oborů zajistit důležité podmínky pro další růst.
Problém nedostatku pracovních sil ve stavebnictví však není pouze věcí slabých ročníků. A jeho řešení nespočívá pouze v uvolnění podmínek pro zaměstnávání lidí ze zahraničí. Z dlouhodobého hlediska vnímám jako jednu z klíčových překážek, kterou je třeba co nejrychleji vyřešit, slábnoucí image stavařiny samotné.
Krize
Zájem o technické stavařské obory na vysokých školách klesá, stavebním průmyslovkám stále více konkurují buď jiné obory nebo všeobecná gymnázia. A současný stav učňovského školství asi nejlépe definuje slovo krize. Kromě vyučené prováděcí pracovní síly proto stále citelněji chybí i lidé se středním a vysokým stavebnickým vzděláním, kteří by ve firmách obsazovali vznikající manažerské pozice a zaštiťovali odbornost a kvalitu provedení projektů. Zde si stavební firmy musejí pomoci samy. Nezbývá než usilovat o spolupráci s českým školstvím a aktivně přispívat ke zvyšování úrovně stavebního vzdělání. Potenciálním učňům a studentům je třeba ukázat, jak perspektivním oborem stavařina v současnosti je a jaké možnosti přináší. Vždyť kvalitní zedník si může vydělat několikanásobně víc než jiné profese, které předpokládají vyšší vzdělání. A nejde pouze o peníze. České stavební firmy pronikají i za hranice, kde lze čerpat neocenitelné zkušenosti, a zvyšovat tím svou cenu na trhu práce.
Začít u sebe
Na poněkud nespravedlivě nízkém společenském uznání stavařiny se však podepsalo i převládající vnímaní vztahu mezi developerem a dodavatelem stavebních prací. To je bohužel až příliš založeno na představě všemocného investora a prostého dodavatele materiálu a lidí, kteří z něj dle zadaného projektu poskládají výsledný objekt. Málokdo však ví, jak často stavební firmy musejí korigovat a opravovat původní zadání projektu, aby vůbec byl uskutečnitelný. A jaké boje musejí svádět, aby snaha minimalizovat náklady na stavbu neohrozila výslednou kvalitu.
Proto musíme začít sami u sebe. Naším cílem by mělo být dosáhnout pozice rovnoprávného a respektovaného partnera, jehož doporučení se vyplatí brát na vědomí. Odtud je jen kousek k tomu, aby mladí lidé a jejich rodiče opět začali vnímat stavařinu nikoli jako špinavou, namáhavou a špatně hodnocenou dřinu, ale jako řemeslo se zlatým dnem, ve kterém má všechna vynaložená práce náležité ocenění. Jsem přesvědčen, že především tím budeme moci stavebnictví zajistit dostatek vzdělaných a kvalitních lidí, kteří se o kontinuitu perspektivní budoucnosti svého oboru dokáží postarat.
