Již předchozí projekt Lenky Dusilové s názvem Eternal Seekers poukazoval, že po letech umělecky spíše hubených nalezla zpěvačka znovu svůj jazyk. A ne ledasjaký! Řeč členitou, posluchačsky náročnou, vyžadující pozornost i opakovaný poslech, a především řeč hluboce osobní. Výraznou natolik, že rozrušuje ustálený obraz zpěvačky neustále se přiživující na cizí tvorbě, který je ostatně hluboko zakořeněný dodnes.
Modlitby z peří
Vždyť pro mnoho posluchačů i publicistů je Lenka Dusilová stále personou, která dodnes nedokázala vystoupit ze stínu Sluníčka, kapely, v jejíchž řadách se před téměř dvaceti lety zviditelnila. Je stále touž „hubatou holkou od Kollera“ anebo nedejbože hlasem, který se neváhal podílet na nebetyčné hrůze, jakou představuje „symfonické“ album Čechomoru. I ty nejzarytější skeptiky by ale novinka Baromantika, která je na trhu od poloviny prosince, mohla konečně přesvědčit.
Takové překvapení to zase není! Novinka „jen“ nechává do plné krásy dozrát a rozvinout kvítky z nahrávek předchozích. Je to deska netradiční, mnohovrstevná, která osciluje mezi písňovou a otevřenou formou, kloubí elektroniku, decentní jazzovou rytmiku, minimalistické prvky s méně obvyklými nástroji, jako je harfa. V hlavní roli tu ale tančí osobitá poetika, vyvěrající ze zpěvaččina rozeznávání a „ohmatávání“ nitra, a hlas. Smyčkami mnohdy zvrstvený, zvrásněný, pokroucený, ve vlnách se překrývající a jedinečným způsobem tak dokreslující barvitou, a přitom jako pírko lehkou koláž.
Kurážné otisky
Ale ani osobní vklad, na české poměry zázračná produkce i šťastná volba stylizace ještě neznamenají, že nebe nad novinkou je zcela bez mráčku. Podobně jako dřívější tak i ty současné skladby narážejí na hranice: zpěvaččin hlas je vůči éterické hudbě místy až příliš tvrdý, s ostrými hranami a frázováním příliš vyčnívá. Není to tak markantní jako na uváděné „symfonii hrůzy“, kdy posluchače moravských lidovek navíc děsil otevřený pražský přízvuk, ale hlas je pro zpěvačku jak požehnáním, tak omezujícím prvkem.
Cenná je však již odvaha vystoupit sama ze sebe a především ve středním proudu čím dál vzácnější snaha do díla otisknout něco skutečného „zevnitř“, z nekonečného hledání identity, ke kterému interpretka neustále směřuje v rozhovorech. A počítá se i kuráž rozvířit stojaté české vody. Jistě, bylo by nadnesené hovořit o ryze současné avantgardě světových proporcí, podobná tvorba se za hranicemi dávno stala „popovým“ standardem, ale novinka je jedním z alb, která budou tyto proudy českému posluchači zpřístupňovat. Připomíná přinejmenším, že ne vždy je třeba se závistivě rozhlížet do ciziny.
