Probuzení z ropného snu

Vláda je nucena k zavádění nepopulárních opatření pro stabilizaci rozpočtu

Tři roky bezprecedentních příjmů z vysokých cen ropy zanechaly Írán v nedobré ekonomické situaci. Íránští ekonomové obviňují nekompetentní politiku prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda z toho, že promrhal jedinečnou šanci na hospodářské ozdravení a poslal zemi na špatnou cestu. V roce 2005 se Ahmadínežád ujal úřadu s populistickým programem: vyhlásit éru ekonomické prosperity, bojovat proti byrokracii, nepotismu a korupci a rozdělit naftové bohatství mezi chudé. Ekonomická ministerstva pak obsadil svými lidmi a začal utrácet. Enormní státní podporu levné energie a potravin bylo i z čeho financovat.

ROPNÝ SOCIALISMUS Ahmadínežádovo volební období obdařily nevídané ceny ropy, jejímž vývozem Írán zajišťuje až 80 procent státního rozpočtu 70milionové země. Jenže o tři roky později ceny nafty dramaticky klesly, zatímco Írán zažívá inflaci, rostoucí nezaměstnanost a zvyšující se sociální rozdíly. Ekonomický propad bude hlavní téma prezidentských voleb letos v červnu.
Ahmadínežádova vláda začala neočekávaně dobře. Na vnější scéně získal Írán na prestiži jako spojenec neporaženého hnutí Hizballáh během války v Libanonu, diplomatické půtky kolem íránského jaderného programu poznamenala západní nejednotnost a chaos v Iráku. Navíc nebývale vysoké zisky z vývozu ropy dávaly šanci Ahmadínežádovu ambicióznímu plánu jakéhosi ropného socialismu. Prezident, syn chudého kováře, začal zasedat s vládou v provinčních městech, zvýšil subvence energie a potravin, nabídl levné kredity malým podnikům a rodinám, investoval sumy do místního rozvoje a zastavil privatizaci velkých státních podniků s tím, že se akcie rozdělí mezi lidi. Prostředky se zdály neomezené: v daňovém roce 2007 až 2008 Írán disponoval 80 miliardami dolarů z ropy, což bylo o 35 miliard více, než měl jeho předchůdce Sejjed Mohammad Chátamí v roce 2005. Za tři roky utratil Ahmadínežád více než Chátamí za celá svá dvě funkční období. Přesto Írán dosahuje jen průměrného růstu HDP (kolem pěti procent oproti očekávaným osmi), prohlubuje se rozpočtový deficit, zhoršují se makroekonomická data a hovoří se o nastávající krizi. Jak je to možné, že se tyto nečekané příjmy nepromítly pozitivně do íránského hospodářství?

UTRÁCET A UTRÁCET Podle červnového průzkumu íránského parlamentu je na prvním místě v žebříčku starostí Íránců inflace, která se zvýšila z 11 procent (2006) na 29 procent v roce 2008. Mzdy však výrazně nerostou. Hlavním důvodem inflace je právě neřízené a neproduktivní utrácení peněz z ropy a vůbec rozšířené subvencování hospodářství. Přes deklarace boje proti korupci objem administrativy státu pod Ahmadínežádem ještě vzrostl. Příkladem neefektivního utrácení jsou masivní dotace prodejních cen výrobků státního sektoru, hlavně však ropy a plynu. V minulém roce stály subvence energie přes 16 procent rozpočtu. Vláda musela zavést přídělový systém, aby zpomalila dramatický růst spotřeby nafty, kterou navíc ještě draze dováží z Indie a odjinud, protože Írán nedisponuje dostatečnými kapacitami pro rafinování ropy. Diskrepance mezi nedostatkem nafty, její směšnou cenou a boomem v prodeji automobilů je jen jedním z absurdit íránské situace.

EXTRÉMNÍ IDEALISMUS Začátkem listopadu 60 ekonomů už ve třetím otevřeném dopise za tři roky, široce citovaném v íránském tisku, kritizovalo ekonomickou politiku kabinetu. Označili ji za nekompetentní a nebezpečnou: „Extrémní idealismus“ Ahmadínežádovy vlády vážně poškodil íránskou ekonomiku a jeho zahraniční politika odradila tolik potřebné zahraniční investice. Reformní skupina Organizace revolučních mudžáhidů vytýká Ahmadínežádovi přílišné utrácení a 65 miliard dolarů, jež za poslední tři roky zmizely bez dokumentace. Ještě vážnější je fakt, že pro financování deficitu vláda už tento rok čerpala z devizových rezerv. Na opravdový rozpočtový propad se přitom teprve čeká letos, kdy se padající ceny ropy plně promítnou do vládních příjmů. Mezinárodní měnový fond odhaduje, že pokud ceny ropy zůstanou na úrovni nižší než 75 dolarů, Írán nebude sto financovat rozpočtový deficit. Zásadní opatření proti nesoběstačnosti v rafinování ropy je součástí stávající pětiletky. Podle kritiků ale program není dostatečně financován, navíc kvůli sankcím a Ahmadínežádově agresivnímu vedení diplomatické války se Západem se mu nadále nedostává jak zahraničních investorů, tak technologií, a často ani možností, jak zakoupit náhradní díly. Sankce teď postihly i spolupráci velkých íránských bank s evropskými.

KAM S VYDĚLANÝMI PETRODOLARY Za Ahmadínežádovy vlády se navíc dále prohloubily sociální rozdíly. Petrodolary se promítly do rekordního dovozu průmyslových výrobků, přičemž kvůli ekonomickým sankcím musí být zboží dováženo z Indie, Číny nebo přes drahé prostředníky. Důsledkem je nejen nevytížená kapacita domácího, málo kompetitivního průmyslu a rostoucí nezaměstnanost na jedné straně, ale i ostentativní bohatství skupiny developerů a státních kontraktorů na straně druhé. Rostoucí ceny nemovitostí a počty luxusních aut v tradičně opulentním severním Teheránu naznačují, že ropné bohatství posledních let bylo přes snahy populistického prezidenta nakonec rozděleno nerovnoměrně. Bohužel se zdá, že i velmi neproduktivně. Ti, kteří na štědré politice vlády vydělali, nemají kam doma zisky investovat. Soukromý sektor se v Íránu dosud potýká s překážkami a Ahmadínežádova vláda je například v bankovnictví ještě posílila. Tak byl přebytek peněz investován do realit a konzumního zboží z dovozu.

KDYŽ STÁVKUJÍ BAZARISTÉ Vláda je nucena k zavádění nepopulárních opatření pro stabilizaci rozpočtu. Poslední z nich je dlouho plánované zavedení tříprocentní daně z přidané hodnoty. Dnešní íránský daňový systém je velmi neefektivní. Velká část obchodů se provádí bez dokumentace. Až 30 procent íránského průmyslu a obchodu ovládají charitativní nadace, takzvané bonyady, které neplatí daně vůbec a spoléhají na subvence. DPH by mohla obejít neřešitelný daňový únik a pomoci financovat větší část rozpočtu nezávisle na cenách ropy. Proti zavedení daně se však začátkem října postavili stávkou vlivní obchodníci z bazarů, velkých tradičních tržišť, vedení klenotníky, kteří jako jediní vystavují faktury a bojí se daní nejvíc. Vláda ustoupila a slíbila revizi zákona. Bazaristé naposled stávkovali během revoluce v roce 1979 a jejich protest je velmi špatné znamení pro jakoukoli vládu. Znamená nespokojenost konzervativní střední třídy, jež také začíná trpět pod vysokými cenami a nízkými tržbami.
Počáteční reformní neúspěchy se daly očekávat, už jen proto, že digitalizace státní administrativy teprve probíhá a zdaleka není na západní úrovni, což platí i pro maloobchod. Startem jakýchkoli reforem musí být modernizace správních instrumentů. Dalším nutným krokem je omezení subvencí. Prezident Ahmadínežád navrhuje plán, v němž chce nahradit subvence přímými platbami íránským chudým. Mají dostávat na speciální sociální konta kolem 50 dolarů jako kompenzaci inflace. Plán na vycouvání ze systému subvencí prodeje a výroby má být navíc uplatněn těsně před červnovými volbami. Je zřejmé, že má dopomoci Ahmadínežádovi ke znovuzvolení. Při klesajících cenách ropy je však dlouhodobě nereálný. Prezident Mahmúd Ahmadínežád se zatím snaží dosáhnout regulace cen snížením produkce nafty v kartelu OPEC a plánuje zvýšení vývozu plynu. Rusko se bude podílet na vybudování velkého plynového těžiště na jihu země. Írán má po Rusku největší plynové rezervy. Nedávno ohlášený plynový kartel s Ruskem a Katarem je však zatím jen pohádkou – Írán dosud postrádá kapacity a dováží skoro tolik plynu, jako vyváží.

* SOUVISLOSTI**
V daňovém období 2007 až 2008 Írán disponoval 80 miliardami dolarů z ropy, což bylo o 35 miliard více, než měl předchůdce prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda Sejjed Mohammad Chátamí v roce 2005. Za tři roky utratila současná hlava státu více než Chátamí za celá svá dvě funkční období. Přesto Írán dosahuje jen průměrného růstu HDP (kolem pěti procent), prohlubuje se rozpočtový deficit, zhoršují se makroekonomická data a hovoří se o nastávající krizi.