Probuzený patent

Českému impulsu čistotě světových moří chybí marketing

S nápadem zkonstruovat čistírnu odpadních vod na mořské hladině přišel před lety potápěč, podmořský filmař a mořeplavec Ivan Veselý. Na mnoha místech Jadranu a Středozemního moře pozoroval, jakou devastaci na korálových útesech a mořské fauně způsobují nečištěné odpadní vody. Místní zastupitelstva sice čas od času prodlužovala kanalizační roury, takže výpustě se kvůli návštěvníkům přesouvaly dál a dál do moře, ale na zničujícím účinku na mořskou přírodu se tím nic neměnilo.

Suchozemská výzva.

Reemigrant Veselý se svým nápadem začátkem devadesátých let oslovil české podniky. Nalezl sice spřízněné duše mezi lodními konstruktéry i projektanty čisticích systémů, na životaschopné firmy však štěstí neměl. České loděnice v Praze už procházely řízeným útlumem a brzy poté, co dodaly poslední říční bagr nesolventním sovětským zákazníkům, zanikly. Na probrání společnosti z agonie měl Veselého námět příliš nejasné kontury. Šéfkonstruktér plavidla Zdeněk Davídek proto vyvedl celou osmnáctičlennou konstrukční skupinu do Poldi Kladno k nadšenému podnikateli Vladimíru Stehlíkovi. Po krátké epizodě ve firmě Bohemia Art, zakončené Stehlíkovým úpadkem, nalezl tým útočiště v plzeňské Škodovce jako doplňkový program závodu Jaderné strojírenství.
Obrovské prostředky, které firma věnovala na vývoj mořské čistírny odpadních vod, nevyvážila schopným marketingem. A tak když byl vývoj dotažen do podoby nabídkového projektu, nebyl k dispozici žádný zákazník. Slibné námluvy v brazilském státě Santa Catarina vyzněly do ztracena, zřejmě především proto, že zástupci tamního suchozemského konkurenčního projektu uměli v nabídkovém řízení v brazilských poměrech lépe chodit.
S pádem dominantního podnikatele Lubomíra Soudka, který v programu mořské čistírny viděl výrobní perspektivu, se zatáhly mraky i ve Škodě. Zejména když zprvu nejasná budoucnost jaderné energetiky získala v závodě nové kontury. Po příchodu nového ředitele se autor námětu Veselý a konstrukční tým rozešli.
Jako výzva městům a letoviskům znečišťujícím moře zbyl nabídkový projekt, pokrytý několika patenty a potřebnými certifikacemi. Dodnes nenašel realizátora.

Nápad ověřili jiní.

Před nedávnem vyslal do světa fotografii plovoucí čistírny Hongkong. Nepůsobí jako kopie českého projektu, to jen doba dozrála na různých místech Země ke stejnému objevu. Ivana Veselého a jeho nového spolupracovníka Petra Leitnera to popíchlo k novému pokusu projekt oživit.
Modelovými zkouškami už kdysi prošla nejmenší verze pro letoviska mezi pěti a deseti tisíci ekvivalentních obyvatel. Vypočtena a navržena však byla rovněž obrovská vana pro čistírnu obsluhující padesátitisícové město. Při zdvojení by dokázala vyčistit odpad z lokální metropole, lze ale kombinovat více modulů pro jakkoli velkou lokalitu.
„Náš projekt by měl být vítaným řešením pro všechny obce a města, která nemohou využít nejníže položené území pro čistírnu, protože na nich obvykle stojí ten nejdražší hotel,“ vysvětluje Veselý a dodává, “Projekt má minimální nároky na zábor území, jen prostor pro jímku, která může být schovaná pod zemí. Tlaková čerpadla dopraví znečištěnou vodu potrubím na čistírenskou loď.“

Pít, či nepít?

Tvůrci vodohospodářské technologie pod vedením Jiřího Čejky z plzeňského Vodohospodářského podniku se před lety zaručili, že voda na výstupu z plovoucí čistírny je nezávadná a lze ji využít k zalévání. To by se velice hodilo na ostrovech bez sladkovodních pramenů, kam se musí veškerá voda dovážet. Po dočištění odcházející vody z čistírny by mohla být používána dokonce jako pitná, ale lidé mají především estetické zábrany.
Dokonale odvodněný čistírenský kal by jednou za čas odvážela obslužná loď, pokud by neposloužil jako krmivo rybám. Zákony přímořských zemí tomu prý nebrání. Nabízí se ovšem rovněž možnost bezpečného fluidního spalování se zbytkem dvaceti až třiceti procent popela.
Uvolňující se metan při anaerobním způsobu čištění může do značné míry pokrýt energetickou spotřebu čistírny. Zařízení má mít plnou funkčnost až do metrových vln. Při dvojnásobných by fungovalo taky, ale s menší účinností – lze to buď risknout, nebo na potřebnou dobu zařízení odstavit. Taková zátěž by ale měla být výjimečná, protože pro čistírnu se k ukotvení vybírá spíše klidná zátoka.

Romantický marketing.

Umělý ostrůvek nemusí dráždit oko svými technologiemi a plovoucími nádržemi. Zakryt nepropustným pláštěm snese navrchu přístavbu „maríny“ s paprskovitými moly pro kotvení plachetnic, pro něž bývá v přístavech málo místa. Ostatně Ivan Veselý sám jednu velkou plachetnici staví a chce s ní objíždět pobřeží, potápět se, provádět výzkumy a filmovat. Když narazí na holou rouru, vydá se s nabídkou za starostou. Takový romantický marketing může být účinný, až bude alespoň jedno jediné zařízení fungovat. K tomu se však zatím neschyluje.